čtvrtek 30. července 2009

A pohádky je konec

Cesta skončila a klasik by řekl, je že třeba začít plánovat novou. Tomuto koníčku se zatím nevěnuji a ukazuji fotky a sděluji zážitky těm méně šťastným, kteří museli zůstat doma. Pokud na tento blog někdy v budoucnosti zavítá nějaký další cestovatel, určitě uvítá deník rozdělený na 054_India_Elefanta_Island jednotlivé země stáhnutelný v pdf formátu. Z vlastní zkušenosti vím, že čtení chronologicky zezadu je značně matoucím a únavným. Pokud se moje postřehy někomu budou hodit při jeho cestě, či jej nějaké souvětí či obrat nevšedně pobaví, budu velice rád když mi napíše do komentáře v blogu. Pokud mi bude chtít vynadat, ať raději nepíše, Google poslední dobou zapracoval na analýze klíčových slov v textu a pokud něco takkového uděláte, existuje nezanedbatelná šance, že vám večer nenalijí ve vaší oblíbené hospůdce (počítače už poslední dobou řídí úplně všechno, nebo ne?:)

Na východ od Hnáta v PDF:

Indie

Singapur

Kambodža

Malajsie

Thajsko

Japonsko

Filipíny

 

Tak šťastnou cestu!

O otázkách

Před odjezdem jsem si položil takový malý bezvýznamný úkol. Chtěl jsem protkat cestu, navštívené státy a náhodná setkání jakýmsi pojítkem. Nakonec jsem se rozhodl že tím společným bodem by měla být otázka nebo otázky, položené všem (tj. dávající smysl všem na ní odpovědět). Po několika pro mé přátele jistě vyčerpávajících večerech, kdy jsem se všemi dostupnými, většinou alkoholickými prostředky, pokoušel vymámit tuto otázku z nich, jsem dostal několik kandidátů.

Co tě v poslední době nejvíce naštvalo?

Co tě nejvíc potěšilo?

Co budeš dnes večer dělat?

Co bys nejraději dělal dnes večer?

Kdy ti naposled spadly Widle?

Nakonec jsem samozřejmě zjistil, že pokládání otázky je v podstatě nemožné, především díky kulturní bariéře, která diktuje pravidla každého setkání. Potěšením pro mě tedy bylo, že se úkol dá otočit a zjišťovat nejběžnější dotazy na vás. Každá země má otázku či otázky, které jsou vám při její návštěvě neustále pokládány. Na Filipínách se ptají, jestli je Československo součástí Sovětského svazu, v Indii děti požadují psací pero, v Japonsku chtějí vědět, co je pro Česko tradiční a v Thajsku se neptají, protože jsou na podivné cizince zvyklí. Jak jsem zjistil brzy po příjezdu, u nás je to velice podobné. Zásadní důležitost přikládá většina domorodců dvěma dotazům – kde to bylo nejhezčí a kolik to všechno proboha stálo. První otázku odbývám tím, že všude je jinak hezky a každá země má své specifikum: Japonsko úžasnou přírodu, Filipíny nedostižné moře k potápění a nejlepší pivo, Thajsko turistickou pohodu a Indie barvy, chutě, pachy a všudepřítomné lidi. Otázka druhá vyžadovala mimo orální exhibicionismus i trochu počítání. Když jsem se konečně dostal ke zpracování výdajů mé cesty, došel jsem k následujícím cifrám:

067_India_Mumbai

Předcestovní výdaje (očkování a pojištění): 8000

Veškeré letenky: 29600

Výdaje v Indii (21 dní): 4700

Výdaje v Kambodži (11 dní): 2800

Výdaje v Thajsku (19 dní): 5100

Výdaje v Malajsii (9 dní): 8900

Výdaje v Japonsku (13 dní): 19400

Výdaje na Filipínách (27 dní): 18250

Celkové výdaje na cestování: 88750

Celkové výdaje na zábavu (potápění a dárky): 21250

Celkové výdaje za 111 dní cesty: 110000

Z mého pohledu to celkem ujde, vešel jsem se do předcestovních odhadů a během cesty jsem se z hlediska financí většinou uskromňovat nemusel (pokud nepočítám občasné nepohodlí dané levnějšími ubytovnami s děravými moskytiérami)

Návštěvnost blogu

Přišli mí rádcové přišli na stránky? Po nastudování výsledků z Google Analytics bych mohl říci, že někteří se alespoň ukázali. Během tří měsíců kdy jsem byl na cestě navštívilo stránky 291 unikátních lidí (samozřejmě s určitou statistickou odchylkou danou nejednoznačností IP adres po kybernetické válce o Gruzii a především kvalitním Firewallem mého minulého zaměstnavatele, za něhož se dá schovat opravdu mnoho záškodníků). Tato necelá třístovka návštěvníků se v souhrnu podívala na téměř 1900 stránek a průměrně trávili na stránkách tři minuty, což znamená, že si většinou i příspěvky nejspíše četli. Polovina návštěvníků byla věrná Internet Exploreru, i když Spálená liška již zdatně šlapala na paty. Ve vzdáleném závěsu mě potěšili ti Operní a Chromí. Pokud nepočítám občasné úlety na stránky chodilo pět až deset lidí denně. Myslím, že na začátek to není špatné. Nyní vím, že alespoň někdo o blogu ví!

image

image

čtvrtek 2. července 2009

Ze Singapuru ke Hnátovi s krátkou zastávkou v Londýně

25.6.2009
Před odletem do Evropy mě čekalo několik dnů v Singapuru, což se již stalo na mé cestě v podstatě rutinou, byl jsem tam již potřetí. Tudíž jsem nepodnikal ničeho speciálního, kromě pravidelného plavání v bazénu a sledování Discovery, History, nebo National Geographic v televizi. Přiblížil se můj odjezd. Můj let do Londýna byl naplánován na jedenáctou hodinu večerní. Na letiště jsem vyjel na poslední chvíli a dostal jsem se tam hodinu a půl před plánovaným odletem. Již v první hale byl o mého letu divný čas, přikládal jsem to chybě displeje. U displeje druhého mi to už začalo být divné. O chvíli později mi slečna u přepážky vrazila do ruky papír s omluvou, že kvůli technické puruše se let odkládá na druhý den na hodinu čtrnáctou, tedy o patnáct hodin později. Super bylo, že jsem letěl s British Airways, tudíž jsem dostal pokoj zdarma v Traders hotel i s večeří, snídaní a obědem (večeře byla luxusní, hlavně grilované chobotničky a sashimi) a samozřejmě odvoz tam i zpět zdarma. Poněvadž mojí cestu z Londýna jsem měl naplánovanou až na přespříští den ráno, nějak zásadně mě to netrápilo. Druhý den v patnáct hodin jsme skutečně odletěli.

  

Ceesta přes, a nad půlkou světa, proběhla celkem příjemně. Technické problémy letadla, jež způsobily jeho půldenní zpoždění, pravděpodobně nebyly zcela odstraněny, neboť v půlce Boignu 747 nefungovala klimatizace. Přišlo mi lehce symbolické, že při přeletu nad Dillím a Agrou naše oddělenní vypadalo jako přeplněný indický autobus. V uličkách stáli zpocení pasažéři z přehřátého oddělení, jež se k nám chodili ochladit. Indická krajina připomínala dobře rozehranou šachovou partii rozdělenou mezi několik hráčů lehce se vlnícími veletoky, kanály a geometricky přesnými dálnicemi. Pákistán byl hornatý, opuštěný, pyšný ve své divokosti. U Kaspického moře líně hořely ropné věže. Pak přišla Evropa a nebe se zatáhlo. Až do Londýna jsme letěli v mracích. V deset večer jsme po několika okruzích nad touto megapolis přistáli na Heatrow. Po pasové kontrole jsme si ještě hodinu počkali na zavazadla (v zavazadlovém prostoru byl prý zpozorován nějaký pohyb a vše tedy muselo být důkladně prošetřeno) a poté již byl čas na jedno z posledních spojů do centra. Po dvou zmatených přestupech (nebyl jsem sám kdo nevěděl, kam metro jede, neboť každou stanici měnili hlášením jeho destinaci) jsem poslední stanici raději došel pěšky. V jednu ráno jsem byl u Conny. Chvíli jsme povídali, potom usnuli, já v osm vstal a šel na žlutý autobus do Prahy. Deset minut před jeho odjezdem jsem jej i našel, za poslední dvě libry v kapse si koupil šest kuřecích křidýlek, jež zastoupily snídani, oběd i večeři a z okna pozoroval industriální chaos, jež je nazýván moderní zástavbou. Poté jsem usnul a probudil se až v pět ráno v Praze.

  

První co mě překvapilo byla nová odbavovací hala na Florenci. Myslel jsem, že za čtyři měsíce se mnoho věcí nezmění, asi jsem se mýlil. Sedl jsem do prázdné tramvaje a odjel na Žižkov, vystoupil jsem u kostela a vydal se k Akropoli. Za rohem jsem narazil na nonstop. Před ním si něco klátivě vysvětlovali dva narudlí Ukrajinci, nebyl jsem si jist, jestli mají problém, nebo utužují přátelství. Ze dveří se ženský hlas vykřikoval Pepo, já tě stejně miluju. Na chodníku byla kaluž krve. Možná, že až tolik věcí se nezměnilo, utahovalo si ze mě české já. Vítej v doma, kde je tak krásně! Sestra na mě už čekala, odpoledne jsme na Parukářce přehazovali frisbee. Ke Hnátovi jsem se dostal až večer. Dal jsem si dvě plzně a snažil se servírce vysvětlit, že bych neměl platit, neboť jsem jejich lokál proslavil na internetu. Děda to zaplatil.

pondělí 29. června 2009

Ostrov Camiguin, Butuan a loučení se v Manile

Czaldyho narozeniny byly náročné a velice dlouhé. Po večeři jsme popíjeli na zahradě, následně jsme se přesunuli do karaoke baru a nakonec jsme se ocitli na náměstí, kde jsme prostě museli vyzkoušet tradiční balut – slepičí vejce i se šestnáctidenním zárodkem uvnitř (ti otrlejší si mohou dát i trochu starší). Pak už byl čas na můj autobus. Odjížděl ve čtyři ráno, o hodinu a půl později jsem v Davau přestoupil na jiný, jež mě o dalších sedm hodin později vysadil v Butuanu, městě na opačném, tedy severním konci ostrova Mindanao. Na nádraží na mě čekal Erik, u něhož jsem nechal batoh a pouze s malým jsme vyrazili na další autobusový spoj. O tři hodiny později jsme vystoupili na molu, z něhož odjíždí trajekty na ostrov Camiguin. Poslední regulérní spoj odjel patnáct minut před naším příchodem, stále byl nedaleko na moři ke spatření. Situace vypadala mizerně a hrozila neplánovaným návratem do Butuanu ještě ten večer. Štěstím bylo, že na ostrov se o hodinu později vydala ještě jedna loď, jež sice nebyla určena pro cestují ale pro přepravu cisteren s palivem, ale pasažérů jako my tam bylo celkem dost. V sedm večer jsme byli na Camiguinu a vydali se za Rosalií.

 

Maria Rosalie Zerrudo je umělkyní, jež se osobně zná s Kublajem, jehož hotel a následně i chatku v horách u Mont Apo jsem navštívil společně s Czaldym. Měl jsem chvíli pocit, že na Filipínách jiní umělci nejsou, avšak Rosaliina kniha o filipínských umělcích mě přesvědčila o opaku. Společně s Kublajem a dvěma dalšími přáteli vytvořili Enigmata Treehouse na Camiguinu. Jedná se o umělecké a environmentální centrum, kde se téměř nepřetržitě konají workshopy, často pro místní děti. Dvě „Tarzanovy“ chatrče v korunách stromů slouží jako ubytovna pro turisty. Dole je společenskou místnost, kuchyně a dílna. Na zahradě jsou roztroušeny nejrůznější sochy a menší bio-zahrádka. Jak říká Rosalie, snahou od úplného počátku je žít v souladu s přírodou a pokud se naskytne příležitost, tak vytvářet artefakty z organizovaného chaosu produkovaného náhodnými i pozvanými návštěvníky. Rosalie je kouzelná žena, neustále nabitá pozitivní energií, jejíž kouzlo se přenáší i na vás.

 

Druhý den jsme si půjčili motorku a vydali se na cestu napříč ostrovem. Na nedělní oběd jsme zašli společně s Dannem a jeho kámošem do italské restaurace (Danna jsem potkal již dříve v Cebu a na ostrově také shodou více či méně řízených náhod pobýval). Kvalitně jsme se přejedli pizzou a na motorce pokračovali směrem k zatopenému hřbitovu, zničenému v jedné z mnoha erupcí na ostrově. Na ostrově jsou stále tři aktivní vulkány, avšak neboť poslední větší exploze byla zaznamenána před více než třiceti lety, jsou považovány za relativně „klidné“. Pozdě odpoledne jsme se nalodili na trajekt a večer jsme se ocitli zpět v Butuanu. Došli jsme na příjemnou večeři a já šel celkem brzy spát a balit se (tedy spíše vybalovat a vyhazovat co již nebude potřeba) na svojí zpáteční cestu do Evropy.

  

Můj poslední den na Filipínách je ve znamení přesunu do Manily. Tentokrát jsem nezůstal pouze na letišti, ale vydal se i do nákupního centra.) Tak jsem se setkal se Sudhiirou (kamarádkou Rosalie) a jejím manželem. Nejprve jsme se přejedli pizzou, následně zakouřili šíšu v jordánském obchůdku a nakonec skončili u sklenice San Miguela. Manžel mě dostal, neboť vlastnil devítimilimetrovou ČZetu a choval obdiv k českým zbraním. Já jsem dostal jeho informací o významu slova Pilsen (jež zde znamená něco jako ležák, tedy obecně druh piva). Myslím, že je brzy potkám v Čechách, pivní orgie a precizní mušku si nemůže nechat ujít. A potom již jenom přesun zpět na letiště a čekání na letadlo, které odlétá v šest ráno. S východem slunce se loučím s Filipínami, zemí jež byla nejdále a přitom asi nejbližší.

Americký otisk

Je neuvěřitelné, jak hluboké stopy dokázali zanechat Američané za pouhých čtyřicet let, kdy ostrovy vlastnili. Angličtina je v podstatě standardem při komunikaci (veškeré zákony jsou napsány anglicky) a Filipínci jí používají i při komunikaci mezi sebou, neboť jednotlivé dialekty, jichž zde jsou desítky až stovky, jsou natolik rozdílné, že je to prostě jednodušší. Basketbal je dnes národním sportem číslo jedna, fast-foody možná hlavním způsobem stravování. Perličkou v této oblasti je, že Filipíny jsou jedinou zemí na světě, kde největším řetězcem není Macdonald, ale lokální řetězec – Jolybee. Macdonald zde konkurenčně prohrával tak výrazně, že byl nucen změnit jídelníček a kromě obvyklých hamburgerů se v něm dají koupit i například pečená kuřata a pečené brambory…

pátek 26. června 2009

Narozeniny v Padadě aneb velmi dlouhý příspěvek z velmi dlouhého dne

19.6.2009
Přijeli jsme k Czaldymu do města. Město má ideálně nesprávnou velikost, tedy zhruba dvanáct tisíc obyvatel (pokud přidáme k poslednímu sčítání obyvatelstva nějaké nutné přistěhovalce). Přijeli jsme navečer, tudíž jsme kromě jeho krásně vybavené zahrádky a několika míst v okolí nic nespatřili. Na zahrádce bylo dobře, tuba (kokosové víno, jež chutná i vypadá jako burčák), se postaralo o náplň večera.

 

Druhý den jsme vstali později než jsme měli v plánu a ve spěchu se vydali  na radnici. Měli jsme domluvené setkání se starostou. Starosta tam 434_Filipiny_Padadasamozřejmě nebyl a dorazil o něco později, čas jsme však plně vyplnili fotkami s celým osazenstvem úřadu a následně i portréty za starostovým stolem. Zástupce starosty byl velmi milý a pravděpodobně i teplý. Byl to již druhý zastánce stejné funkce se stejnou charakteristikou, evidentně jsou  na velmi katolických Filipínách populární a nikomu nečiní obtíže přidělit jim tuto odpovědnost. Zábleskem chabé paměti jsme si vzpomněl na prohlášení Margy v Sibulanu o pár dnů dříve: pěvecká a velmi kompetitivní soutěž „Minus one“, jež se věnuje duetním písním zpívaným jedním účinkujícím (proto mínus jeden). Tento účinkující přitom supluje oba pěvce, a to pěvecky, expresivně i oblečením. Většinou se jedná o vystoupení „ladyboys“. Oříšek s oblečením řeší tak, že na jedné polovině těla mají oblečení ženské a na druhé mužské a podle toho, kterou část nastavují publiku, dávají najevo, kterou část právě zpívají. Velice mě mrzelo, že jsem tuto část filipínské kultury nestihl zažít. Ponořen v myšlenkách na tato podivná vystoupení a projevy jsem byl vyfocen s místostarostou.

 

Starosta dorazil i se svou ochrankou záhy. Chlapci s glocky za pasem obdivovali vnady Sheiny, jediné ženské, a k tomu ještě navíc domorodé zástupkyně naší společnosti. Starosta nás mezitím přivítal, nabídl nám k celodennímu používání své auto i s ochrankou, a zhruba za pět minut se spolu s námi vydal do keramické „továrny“ za městem. Nasedli jsme do jeho velmi 4x4 terénního vozu a vykonali pouť městem. Po cestě (stejně jako celou dobu předtím i potom, a proto se již o tom nebudu zmiňovat) nás provázely užaslé výkřiky „Ježíš dorazil“, „Ježíš je tady“, a jiné podobné nikým nepřeložené projevy. Na předním sedadle (nebo kdekoliv jinde, o o čemž se již také nebudu zmiňovat), totiž seděl Jason, Kaliforňan, chlapec 492_Filipiny_Padada_Potteryšest stop a palců pět, od mládí basketbalista (sport, jež Filipínci zbožňují nadevše kromě kohoutích zápasů), který by dle svých slov dokázal rozdrtit i Obamu, jež prý v basketbale není vůbec špatný, momentálně studující v Thajsku, kde praktikuje Mai Thai, místní odrůdu fullcontact boxu a jež (což je jediný význam této velice dlouhé a jinak pro čtenáře příběhu naprosto bezvýznamné věty), vypadá jako Ježíš Kristus těsně předtím, než se nechal ukřižovat a ztratil svoje jistě pečlivě udržované a krásné háro (o čemž nás přinejmenším přesvědčují evropští sochaři a malíři posledního tisíce let). Děvčata téměř padala do mdlob, pronášela excitovaná poselství, a já jsem mohl sobecky a v klidu nikým nerušen fotografovat, protože nikdo o mě nejevil sebemenší zájem. Jak příjemné osvěžení v zemích Jihovýchodní Asie. Skoro jako procházet se se sestrou po ulicích Mysore,  kdy místní muži ztratili zájem o svoje zboží a začali prodávat sebe. Jason byl prostě naší svící ve tmě a my jsme jí zažínali, abychom všechny noční tvory nalákaly na něj.

 

Vraťme se ke starostovi a hrnčířům. Po půlhodině cesty kokosovými plantážemi jsme dorazili k cíli. V dílně pár pracantů, v okolí zvířata, matky a děti. Hrnčíři nám na chvíli přenechali své řemeslo a my se pokoušeli vyrobit něco podobného, co činili oni. Nebudu se vymlouvat na starou pneumatiku, která sloužila jako roztáčedlo, ani na nekvalitní hlínu či nedostatek momentální invence, prostě to nešlo. Udělal jsem několik fotek a když byl čas k odchodu (starosta se zvedl), tak jsme vypadli, sedli na jeep a přesunuli se na střelnici.

 

Střelnice byla malá, avšak pro naše nezkušené mušky zela dostačující. Nejprve jsem okusili Glock ráže 45 (velké kulky a slušný 443_Filipiny_Padadazpětný ráz). Jason, alias Jesus, jež se zrovna nesnažil přeměnit vodu ve víno, přemluvil ostrahu k zapůjčení M16 a po nutném pózování i k jejímu vyzkoušení (menší zpětný ráz než jsem čekal, větší hluk). Již napůl neslyšící a obtěžkáni endorfiny jsme nakonec dostali do rukou i brokovnici (bezkonkurenčně největší zpětný ráz a rámus). Potom už jsme střílet vlastně ani nechtěli. Ochranka se procvičila v používání svého denního chleba a jeli jsme dále. Starosta vystoupil u notáře a nechal nám auto i se svou ochrankou. Když jsem se zeptal, jak se dostane na úřad, zjistil jsem, že pojede motorkou, kterou bude řídit jeho syn. Malé město je prostě všude stejné.

 

Den to byl velice dlouhý, proto již nemám sil rozepisovat se o jízdě na koních, návštěvě lanového parku, kde jsme vyzkoušeli zipping a výletu na úpatí nejvyšší hory Filipín, Mount Apa, kde jsme pro změnu navštívili další výtvor Kublaje, místního velice talentovaného umělce (po shlédnutí jeho hotelu v Davau). Vše je tedy pouze na fotkách a v mé přepisovatelné paměti.

 

Večer slavil Czaldy narozeniny. Sešla se celá rodina (matka a její pečovatelka, která za své služby bydlí v domě a studuje na univerzitě), plus větší množství blíže neurčených hostů. Uprostřed stolu leželo další vycpané prasátko, precizně ogrilované, i se svým stále tajemným úsměvem...

Davao

16.6.2009
Noční trajekt z Dumaguete mě dovezl zpět do Cebu, jež mi opět sloužilo pouze jako přestupní terminál. Vyzkoušel jsem schopnost svojí navigace a naskočil do jednoho z Jeepneys, který mě přiblížil k letišti. Chtěl jsem  ušetřit za taxíka, jež jsou v přístavu předražení, ale o moc jsem nakonec neuspěl - neměl jsem drobné, takže řidič „dostal“ dýško. Hodinový let mě přesunul do Davaa, třetího největšího filipínského města, největšího na ostrově Mindanao. Na letišti na mě čekal Czaldy, šli jsme k němu domů nechat batoh a následně na procházku po městě. Město je dostatečně velké na to, aby v něm dalo kulturně vyžít, ale ne zas tak velké, aby se v něm nedalo dýchat.

 

Druhý den přijel Jason, Kaliforňan, toho času studující v Bangkoku. 293_Filipiny_Davao_Samal_Island_Bat_CaveVydali jsme se na ostrov Samal, pár minut trajektem od Davaa. Nejprve do netopýří jeskyně. Všude miliony malých zvířátek, neustálé pištění. Jejich počet se nedá vyčíslit je však jasné, že jakýkoliv větší masožravec usídlený v jeskyni by z ní nemusel nikdy vyjít. Do jeskyní se dá nahlížet průrvami ve stropech. Viditelná část je přitom pouze maličkatým kouskem většího komplexu. Jejich vylétávání na noční lov jsme nepozorovali, jejich denní hemžení však i tak bylo úchvatné. V muzeu psali, že netopýrů je tam asi jeden a půl milionu, tedy asi tolik jako Pražáků v jejich sluji. Na ostrově se také nachází vodopády, dva chlápci na motorkách nás tam dovezli. Na každou motorku se zde vejde až pět lidí. My jsme na ní byli jenom tři, takže luxus veliký. V zemích jihovýchodní Asie jsem nenašel více osvěžující koupel, než právě ve vodopádech a horkých bystřinách, které jsou v našich podmínkách permanentně studené. Zde je i moře příliš teplé. Chvíli jsme se tam koupali a na dálku soutěžili s místními o nejhezčí, nebo naopak nejšílenější skok do vody. Neměli jsme žádnou šanci.

 

Další den jsme se přesouvali do Padady k Czaldymu. Po cestě jsme se 365_Filipiny_Davao_Samal_Island__Hagimit_Fallsstavili u jeho přátel a za finanční pakatel vyzkoušeli Water Tubing –  sjíždění divoké řeky na gumových pneumatikách. Myslel jsem, že to bude brnkačka pro malé děti, ale poté, co jsem se ve druhé zatáčce a v prvních peřejích vyklopil, jsem názor poupravil. Ke konci jsem byl celkem unavený a pádloval jsem jenom symbolicky. Na místě, kde jsme vystupovali, se nacházela kokosová továrna, dalo by se říci. Chlápci tam ostrými mačetami rozlouskávali jeden kokos za druhým. Poněvadž jsem na svém listu věcí, které musím vyzkoušet, měl i Tuvu – zdejší tradiční zkvašený kokosový likér, nezaváhali jsme a dva galony jsme spolu s Jasonem koupili (jak se nakonec ukázalo, bylo to přeci jenom hodně). No a potom jsme si počkali na autobus a pokračovali dále.

úterý 23. června 2009

Filipínská fiesta

11.6.2009

Sibulan je provinční městečko pár kilometrů na sever od Dumaguete. Celý týden se zde slavila fiesta, tudíž jsem neměl na výběr než zůstat a 197_Filipiny_Sibullan porovnat oslavy s fiestou španělskou, a potažmo i s českou poutí a zabijačkou, které se celá oslava podobá možná ještě víc. Akce pořádané radnicí se zde odehrávají každý den v týdnu. Přijel jsem ve čtvrtek a uprostřed města se konala pěvecká soutěž místních nadějí, kategorie byly odstupňované podle věku. Následně se konalo vyhlášení místní královny krásy a obligátní disko.V pátek byl Den nezávislosti. Ráno proběhlo v rytmu několika dětských tanečných představení, politických projevů a pokládání věnců k památníkům hrdinů (neznámé vojíny zde nemají). Odpoledne se konala mše a následně poutní procesí věnované svatému Antonínu. Průvod vynesl sošku před kostel a na molo vedle. Ozdobená loď držená na lanech několika statnými a velice opálenými mladíky se vzpínala ve vlnách. Soška doprovázená několika mnichy v bílém byla vnesena jako první. Následně se přidala polovina davu. My jsme byli na policejní lodi s majáčkem, který opilý kapitán pustil hned po vyplutí na moře. Na špici lodě odpalovali pomocníci zábavnou pyrotechniku a kolem nás kroužily malé trimarany, zdejší to oře místních rybářů – kovbojů nespoutaných moří. Jestli vám to přijde přehnaně patetické podívejte se na supermana na videu:) Lodní procesí projelo celou oblast a zase se vrátilo i se soškou svatého na místo vyplutí. V zemi, kde je přes sedm tisíc ostrovů se pouť musí slavit přeci jen trochu jinak.

Později odpoledne jsme šli na návštěvu ke známým Margy. Pánové již od brzkého dopoledne popíjeli místní rum značky Tanduay, ženy pobíhaly všude možně a shromažďovaly se v kuchyni, kde také trochu popíjely. Na veřejnosti zde ženy téměř nepijí a nekouří. Děti byly ve středu pozornosti všech hostů a bylo jim to upřímně jedno. Hlavním chodem byl Lečon, grilované prasátko, tradiční to pokrm. Prasátko má kolem dvaceti kil, svázané nohy a tajemně se usmívá. Zevnitř je vycpané listy a kořením a největší pochoutkou je kůže a ocásek. Děti koukají na televizi a známí se střídají v návštěvách, během kterých není třeba konverzovat, stačí rychle konzumovat. Večer bylo disko. Moje taneční kreace přilákaly velikou pozornost a přihlížející, jež mezitím přestali tancovat, utvořili třímetrový kruh ve kterém jsem se snažil předstírat, že je vůbec nevidím. Vydrželo mi to deset minut a potom jsem si raději šel dát dalšího San Miguela.

Apo Island

9.6.2009
Při cestě z Malapascuy jsem v Cebu přestoupil z autobusu do podchlazeného trajektu, abych o čtyři hodiny později vystoupil v 161_Filipiny_Malapascua Dumaguete, jednoho z větších měst na ostrově Negros a jeho východní provincii. Tam jsem se setkal s Margou, pracovnicí Peacecorps jež již dva roky bydlí a pracuje v Sibulanu, pár kilometrů od Dumaguete. Zašli jsme na večeři do jejího oblíbeného Dive Shopu a baru na nábřeží a poté jsme se přesunulí k ní domů. Ráno jsem vstal a přesunul se na ostrov Apo, jež se nachází zhruba třicet minut jízdy autobusem a hodinu lodičkou na jih od Dumaguete. Na Apo jsem mířil kvůli tamnímu vyhlášenému korálovému pásu kolem ostrova. V metrové hloubce se nachází úplně všechno co si dokážete představit v exotickém akváriu. O kousek dál byl krásný červenobílé pruhovaný hádek se žlutou hlavou, jak jsem se později dozvěděl, smrtelně jedovatý. Setkal jsem se s Juliette, která je původem z Holandska a na ostrově strávila jako dobrovolník přes půl roku. Cestu jsem jí zkřížil těsně před jejím odjezdem, tudíž jsem s ní absolvoval povinné kolečko po jejích známých na ostrově, jež všichni smutnili z jejího odjezdu. Myslím, že to byla výborná příprava na příjezd do Čech. První noc ze dvou na ostrově jsme šli na večeři k jedné z rodin, která byla zakončena pěveckou peverzí. Karaoke, či videoke (na televizní obrazovce běží text), je jednou z národních posedlostí. Dlouho jsem se mu snažil vyhnout, poukazujíc na svojí pěveckou indispozici, jež by mohla zkazit celý večer, či mojí preferenci tanečními kroky před zvukovými výlevy. V Cebu a na Malapascue se mi to povedlo, taneček stačil, avšak na Apu jsem se již zpívání nevyhl. Dostali co chtěli. Třetí den ráno jsem pomohl Juliette sbalit věci a společně s jejími dvěma holandskými přáteli, kteří jí také přijeli navštívit, jsme se přesunuli zpět na pevninu a následně do Dumaguete. Oni zamířili odpoledním letadlem do Manily, já zpět k Marze do Sibulanu, kde byly již v plném proudu přípravy na tradiční fiestu.

Kohoutí zápasy

Nedělní odpoledne, hned po návratu z kostela a někdy místo něj, neboť mše zde většinou začíná kolem čtvrté odpolední, se na Filipínách pravidelně konají kohoutí zápasy. Na Malapascue jsem měl možnost pár klání vidět, což je nabídka, kterou jsem nedokázal odmítnout. Nebudu se rozepisovat o tom, jak duel probíhá, podívejte se sami na video (jen pro silnější žaludky), spíše se pokusím o menší komentář pravidel:

Kohouti jsou na noze vybaveni opravdu ostrými břitvami, zápasy tedy často končí smrtí, nebo permanentním zmrzačením (jež za pár minut končí stejně opečením na již připraveném rožni), jednoho z kohoutů. První fází je oklovávání, které slouží k vzájemnému vydráždění: každý kohout je třikrát klovnut druhým, zatímco majitel jej drží tak, aby nemohl oplácet. Mezitím se začnou vyhlašovat sázky na jednotlivé kohouty. Dav se dostává do pološíleného stavu a pod jejich návalem se občas zhroutí část ohrady vymezující zápasiště. Pak začne souboj. Pokud jeden z kohoutů uteče, vyhrává druhý. Pokud se oba kohouti navzájem klovou, boj pokračuje. Jinak obecně a ve všech případech platí pravidlo dvou klovnutí. Pokud jeden kohout klovne druhého dvakrát a druhý ani jednou klovnutí neoplatí, prohrává. Je zcela jedno, že kohout, který dvakrát klovnul, je již zmrzačen tak, že nemůže chodit, zatímco druhý je nezraněn. Pokud neklovne, prohrává. Kohouti šlechtěni k zápasům se často mají lépe než jejich páni. Jsou objednávána speciální plemena z Texasu, jež jsou robustnější a odolnější. Pravidelně dostávají vitamíny a růstové proteiny (a určitě i nejkrásnější slepičky:) Jsou to gladiátoři žijící bojem a jsou v něm dobří...

Co si myslíte vy: Je to opravdu tak kruté, nebo se již nejsme schopni dívat na krev? Jsou kohoutí zápasy opravdu tak nesmyslné, zatímco fotbal je krásný a hromadné popravy kuřat pro naše žaludky jsou ospravedlnitelné? Je Jan Tleskač kohout?

neděle 21. června 2009

Malapascua Island

6.6.2009
Autobusem z Cebu jsem se dostal na úplný sever ostrova, do malé vesničky nazvané Maya. Je to místo, odkud jezdí lodě na Malapascua Island. Na ostrově jsem zůstal čtyři dny, které jsem většinou strávil pod 157_Filipiny_Malapascua vodou. Ostrov je zhruba tři kilometry dlouhý a kilometr široký, projít jej není větší problém, tedy pokud naleznete cestu mezi náhodně roztroušenými chatrčemi vesnice, jež vyplňuje většinu vnitrozemí. Procházka vesnicí je opravdu velice speciálním zážitkem. Domorodci pozorují zmateného turistu, děti přestávají hrát basketbal a pobíhají kolem. Elektřina funguje od šesti večer do půlnoci, kdy jsou zapnuty dieselové generátory. V tu chvíli děti opouštějí hřiště a vydávají se před obrazovky televizí, sledovat seriály, klipy, nebo trénovat karaoke.

Na pobřeží jsou turistické resorty, většina z nich je zaměřena na bohatší klientelu (1500 pesos za noc a víc), takže jsem zůstal v Mamma's lodge za cenu pětinovou. Ráno mě stejně jako každé ráno na Filipínách vzbudilo kohoutí kokrhání. Toto bylo obzvláště výživné, na Malapuscue je přelidněno a překohoutováno a jeden velice potentní sameček sídlil přímo pod mým oknem. Jeho frekvence byla přibližně jednou za třicet vteřin, přičemž mezi jeho kokrháními se ozývali další tři až čtyři kohouti ze sousedství, prostě takový cock contest. Zálibu v něm jsem nenašel, to už i noční blouznění leguánů na stromech zní lépe.

Na ostrově jsem opět potkal bělošky z letištní haly, setkal jsem se s Meiljane, další místní zástupkyní CS komunity (couchsurfing.com). Přišlo mi vtipné, že jsme se většinu času na maličkém ostrově na druhém konci světa bavili o Evropě, neboť Meiljane se chystá do Budapešti, pravděpodobně tam je již v době, kdy publikuji tento příspěvek. Hlavní problém při cestování Filipínců na tyto exotická místa je počasí. Zdejší teploty v podstatě nekolísají, pokud je opravdu zima v období dešťů, je kolem dvaceti dvou stupňů Celsia (což místní donutí na sebe hodit pět vrstev oblečení a stejně je jim zima), tudíž teploty kolem nuly jsou poněkud mimo jejich představivost a odolnost.

Ostrov je vyhlášen svými lokalitami k potápění a pověst není vůbec přehnaná. Maličký Gato Island se svojí podvodní jeskyní je útočištěm nádherných a velice jedovatých mořských hadů. Na stejném místě jsem viděl šest žraloků, jeden z nich spal pár metrů ode mě v jeskyni. O kousek dále jsem potkal skupinku sépií, které byly velmi zvědavé a zvídavé. Nejkrásnější zážitek pod vodou byla komunikace s jednou z nich. Měl jsem podvodní foťáček, jestli se ukáže jako speciálně vodě odolný a fotky vyjdou, bude to stát za to.

Cebu city

4.6.2009
Z Palawanu jsem letěl odpoledním letadlem do Cebu. Tamní letiště je na ostrově, asi patnáct kilometrů od centra. Shodou okolností je to místo, kde 138_Filipiny_Cebu byl zabit Magellan poté, co jako první obeplul svět kolem dokola. Pár dní předtím jeho lodě přistály po dlouhé a vyčerpávající plavbě přes Tichý oceán o kousek dále, v dnešním Cebu. Na místě prvního přistání je památník a dřevěný kříž, jež prý obsahuje třísku kříže původního. Filipínci si jej velmi cení, neboť to byl první křesťanský kříž na ostrovech a oni jsou velice zbožní. Původní náboženství se téměř zcela vytratila. Zajímalo by mě, zda byli tak pobožní i v nich. Mimochodem, náčelník, který zabil Magellana – Lapu-Lapu, je také oslavován jako národní hrdina. V letištní hale jsem odchytil jediné dvě bělošky v mém letu a domluvil s nimi společný odvoz taxíkem do centra. O půl hodiny později jsem vystoupil v Ayalla Mall, obrovském nákupním centru. Řekl bych, že největším, jaké jsem doposud viděl. Jak jsem se později dozvěděl, není toto centrum největší ani v Cebu, natož v celých Filipínách. Při vstupu do jakýchkoliv takových budov je nutné se podrobit rentgenové kontrole a ukázat batoh. Je pravda, že tyto kontroly jsou často velice laxní (alespoň pokud vidí turistu s jeho obrovským batohem, který by teoreticky mohl obsahovat pár kilo plastiku), avšak ozbrojení policisté a ostrahy jsou na Filipínách doslova na každém kroku. V posledním patře u jídel jsem počkal na Danna, který mi nabídl přespání na jednu noc v Cebu. Batoh jsme nechali v občanském centru, ve kterém pracuje. Organizuje pomoc školám a vzdělávacím institucím – peníze dostávají od soukromého sektoru. Velice efektivní a přímočarý způsob, škoda, že něco podobného v takovém rozsahu v Čechách chybí.

Večer jsme se vypravili s jeho přáteli na večeři, která byla zakončena karaokem (jinak to tady ani skončit nemůže). Pozdě v noci jsme došli k němu domů. Dům sice zděný, ale to bylo asi tak vše. Omítka žádná, štěkající psi všude okolo, občas kolem proběhl šváb. V kuchyni spala babička, v obýváku Danův bratr, který mi uvolnil místo ve svém pokoji. Spalo se mi krásně, ráno mě vzbudil kohout a všechno bylo v pořádku. Předtím, než mě Dan posadil na autobus směrem na ostrov Malapascua, mi ukázal školu, s kterou spolupracoval. Děti byly z bělocha u vytržení, stejně jako celá čtvrť, v které jsme se procházeli.

pondělí 15. června 2009

Podzemní řeka v Sabangu

3.6.2009
Hlavní atrakcí v Sabangu je nedaleká podzemní řeka, údajně největší na celém světě. K řece je možné dostat se pěšky nebo na lodi. Překvapením pro mě bylo, že úplně v085_Filipiny_Palawan_Sabangšichni turisté jezdí lodí a téměř nikdo pěšky. Při cestě džunglí tam ani zpět jsem nikoho nepotkal. Procházka je to hezká, vlhkost, větve, pavoučí sítě a bažiny jsou na každém kroku, avšak ani těžší varianta - Jungle trail, se nedá srovnávat s výletem na Tarutau. A pijavice tam nejsou, ty jsem však překvapivě nenašel na Filipínách nikde, asi nedoplavaly. Samotná podzemní řeka byla přecpaná turisty čekající na nastoupení do loďky. Po hodině čekání a odhánění opiček zbožňujících igelitové pytlíky jsem do jedné z nich nastoupil. Výlet je podobný punkvě v Moravském krasu, jenom s méně krápníky, které byly pravděpodobně vymlety přílivovými vlnami a možná i méně zábavný. Jeskyně a řeka je celkem široká a má údajně měřit přes deset kilometrů. Loďky však jezdí jenom prvních patnáct set metrů a potom se vracejí. Vyjížďka má trvat čtyřicet minut, dle mého názoru jsme jej stihli za dvacet pět. Dokonce jsme předjeli jednu loď, jež vyjela před námi. Tudíž rozplývat se nebudu, kdo chce vidět navštíví. V každém průvodci je to jedna z nutných, pro mě však spíše nudných, zastávek na Filipínách.

sobota 13. června 2009

Jeepneys a filipínská zvěřena

Na Filipínách jezdí autobusy jenom ráno a na vzdálenější místa (tj. nad padesát kilometrů) odjíždí z většiny míst poslední spoj kolem poledne. Později se již nic chytit nedá. V autobuse jsem tedy byl pro jistotu již v šest ráno. Vyjeli jsme pouze dva pasažéři, avšak za hodinu byl stroj plný. Za další půl hodiny jsem uvolnil místo matce s dítětem (asi páté, která přistoupila) a o chvíli později se vyšplhal na střechu. Klimatizace prvotřídní, výhled, za který se jinde platí těžké peníze. Jenom je třeba si dát pozor na záludné větve, které občas prosviští ve výši hlavy. Sezení na železných trubkách sice také není nejpříjemnější, ale alumatka pod zadkem dokáže rapidně zvýšit komfort. Docela dlouhou dobu jsem se bavil pozorováním kohouta, který byl na střeše také převážen. Vždy, když autobus zastavil, se vzepjal a zakokrhal, na což mu často mnoho více či méně vzdálených kokrhání také odpovídalo. Vyloženě nesnášel rozjezdy, to vždy zlostně pokvokával a těžce nalézal nový balanc. Vždy, když se rozhodl ze střechy odejít (což by se mu asi na metrovou délku provazu i podařilo), jej nějaká pozorná ruka zastavila. V maximálních rychlostech a zatáčkách poskytoval cennou lekci aerodynamiky. Dokázal najít neuvěřitelné množství stabilních (občas více, občas méně) pozic, ve kterých mu svištění větru a sklon autobusu vůbec nevadilo. Každou z pozic opustil i při nejkratším zastavení (kokrhat z takových pozic se asi nesluší) a následně hledal pozici další, tu předchozí již pravděpodobně ve své krátkodobé paměti nenalezl.

Dojel jsem do Sabangu, pěkné malé vesničky na břehu oceánu. Na jediném vybetonovaném plácku se konal basketbalový turnaj. Pravděpodobně přijeli přespolní machři (měli i dresy se jmény). Těžce všechny drtili až do konce turnaje, tedy začátku deště. Při večeři mě zaujala krásná imitace malé opičky ve stínu nad stolem. Když sem se přiblížil, zjistil jsem, že opička spala a já jí vzbudil. Trochu jí (vlastně ho, protože to je kluk) to naštvalo a začal na mě cenit zuby. Možná jenom imitoval moje povídání. Když jsem začal kuchat rybu, začal o ní evidentně škemrat. Dal jsem mu kus a škemral ještě víc. Dostal další a pes, který ležel opodál se ke mně přátelsky přesunul. Poznámka o psech: psí plemeno je tady sobě-podobné, a co mě překvapuje více, částečně podobné psům indickým. Většinou světlí, krátkosrstí, inteligentně vypadající středně velcí psíci s menším tělem a dlouhýma nohama. Asi se tento střih osvědčuje nejvíc. Je stejně skoro neuvěřitelné, že psů je tolik naprosto rozdílných druhů psů a přesto se páří a mají ještě podivnější štěňata. Konec poznámky, pokračování večeře. Pes dostal hlavu a spokojeně jí začal zkoumat. Když jsem dojedl, opičák mě začal ignorovat a pes znovu usnul.

Poděkoval jsem kuchařce za jídlo a šel si na záchod vyčistit zuby. Tam jsem potkal pěticentimetrového, opravdu nádherně 080_Filipiny_Palawan_Sabangvyvedeného pavouka, který si pod sebou nesl bílý kámen.  To jsem taky ještě neviděl. To, že záchod je pět metrů od mé bambusové chatky a pod střechou by se klidně protáhla vypasená kočka, natož pavouk se šutrem, je lepší neřešit, možná by se špatně usínalo. Nevýhodou cestování po tropických zemích je, že všelijaké havěti je tady všude spousta. Po ulicích běhají švábi nebo krysy, komáři a maličké bílé mušky (jejichž kousnutí bolí ještě víc), jsou prostě přemnoženi. Dnes jsem si na terase četl zabalen do moskytiéry. Trochu to pomohlo, než mušky objevily hlavu. Někdy si tady přijdu jako ve zvěřinci, někdy jako jeho součást, protože co jiného než k očumování a plácání turista slouží?

pondělí 8. června 2009

Taytay a Roxas

Po první zkušenosti s Filipínskými autobusy jsem se rozhodl přesouvat se zpět do Puerta pozvolněji. Prvním větším osídlením na cestě pod El Nidem 045_Filipiny_Palawan_Taytay bylo Taytay. Ubytoval jsem se v bungalovech Casa Rosa, jež byla v průvodci uvedena jako ta nejdražší ze všech, jež se ve městě nacházejí. Ve skutečnosti jsem žádné jiné ubytování při následné prohlídce nenašel a cenu jsem dostal velice rozumnou. Výhled byl fantastický, pevnost a celé „městečko“ s přístavem bylo jako na dlani. Stojí zde jediný opravdový dům, jež má tři patra a pomalu chátrá, neboť v něm nic není. Dále dva větší kostely a pevnost. Vše ostatní jsou rákosové chatrče. Docela mě to překvapilo, neboť Taytay byl po dvě stě let hlavním městem Palawanu, než se jím stala Puerto Princessa. Pevnost, jediná historická chlouba starší sta let, byla zavřená. Na protějším kopci se leskl bílý kříž kalvárie. Vedla k němu bílá křížová cesta. Z neznámého popudu jsem na kopec vyšel. Kohoutí zápasy tu prý nejsou, i když nápis nad jednou opravnou svědčil o opaku. A nebo jsem se jenom špatně podíval. Odpoledne opět pršelo, krásně se přitom spalo. Večeři jsem si dal v Casa Rose. Chobotnice nezklamala, byla správně žvýkavě gumová a přitom čerstvá, tak jak býti má.

Druhý den ráno autobusem zase o trochu na jih – Roxas. Pokud se porovná Taytay a Roxas, je Taytay vesnice a Roxas město. Alespoň se nedá dojít z jednoho konce na druhý za méně než půl hodiny. Ulice, hlavní, jsou tady dvě, tři když budu štědrý. Autobus mě vyklopil po strastiplné čtyřhodinové cestě, při které jsme ujeli na hlíně a blátě přes šedesát kilometrů, již kolem desáté ranní. Chvíli jsem se procházel s vírou, 064_Filipiny_Palawan_Roxas že ubytování najdu sám. Žádné jsem nenašel. Tak jsem v přístavu zastavil tricykl a ten mě dovezl na jednu z adres, kterou jsem náhodně vybral z mého průvodce. Na domě žádný nápis nabízející ubytování nebyl. Pochopil jsem důvod obtížného hledání. Přitom ubytování bylo za rohem od místa, kde jsem o hodinu dříve vystoupil z autobusu. Průvodce měl jednou pravdu, v Roxasu ani Taytay opravdu nic zajímavého není. Někdy je ale dobré to nic vidět. Žijí tam totiž normální lidé, ne turistické pijavice.

El Nido

28.5.2009
Do El Nida jsem se dostal autobusem z Puerta Princesy. Vyjel jsem v pět ráno a přijel ve tři odpoledne. Cesta byla asfaltová jenom první polovinu,  druhá se skládala z bláta a hlíny. Byl to jeden z nejvýraznějších autobusových zážitků, jeden z těch, které se opakovat nemusejí. Po příjezdu jsem se šel projít po pláži a rozhodl jsem se si zaplavat, což se mi asi po 015_Filipiny_Palawan_El_Nidopatnácti minutách ve vodě také podařilo. Moře je tady velice pozvolné a když později nastal odliv, odhalil břicha všech kocábek do sta metrů od břehu. Poté jsem zašel trochu do vnitrozemí, kde mě do svých sítí chytla magičnost místa, genius loci maličké vesničky. Po prašné uličce mezi roztroušenými baráky pobíhali děti, slepice a psi. Nedaleko někdo krásně, ale strašně falešně zpíval a potom jsem zaslechl Straussův rytmus z Vesmírné odysey. Na louce kohout proháněl kvočny. Lidé mě zdravili, ale nepokřikovali. Koukali zvědavě, ale nezírali. Zašel jsem se podívat k molu, omrknout jak vypadá civilizace. Hotely a hospody pro turisty tady sice jsou, ale všechno je to proti Thajsku na začátku. Méně zaplavené a zahlcené. Je to samozřejmě také tím, že El Nido není žádný hotelový resort, kterých tady taky pár je. K večeři jsem si u stánku na ulici dal vepřové napíchnuté na špejli a hotdog, což je pro změnu párek na špejli. Obě byly prodány jako spicy a byly jenom středně. Mám pocit, že jsem se co se týče ostrých chutí vypracoval. Jsem zvědav, co se mnou udělají Pavlovy chilli papričky, jestli mi zase ochrne část obličejového svalstva pod pravým okem a nebudu moci pět minut mluvit, nebo si bez mrknutí oka dám dvě (ten obrat je docela zrádný, protože je dost možné, že mi ochrnou oční svaly a mrknu jenom jednou, protože podruhé už oko neotevřu).

Druhý den v El Nidu jsem strávil procházkou po okolí. Dostal jsem bláhový nápad vyšplhat na kopec na městečkem, odkud bych měl skvělý výhled po okolí. Dostal jsem se asi do třetiny, kde jsem si již opravdu nebyl jist, která z možných džunglových pseudocest v příkrém svahu plném malinkých ostrých kamínků je ta pravá a raději jsem se vrátil. Prasátko v ohrádce nad mořskými vlnami se ani neprobudilo. Zbytek dne propršelo. Den poslední v El Nidu jsem se vydal potápět. Okolní ostrovy jsou plné romantických pláží jenom pro dva, mělkých míst na šnorchlování i trochu hlubších k potápění. Korály jsou zde opravdu nádherné a zachovalé. Dynamitem se zde na rozdíl od zbytku Filipín už nerybaří.

Akvárium v Osace

26.5.2009
Z Nagoy mě už čekal z Japonského výletu jenom přesun do Osaky a večerní letadlo do Manily. Nechtěl jsem trávit celý den pobíháním po 583_Japan_Osaka_aqvarium velkoměstě, která stejně všechna ve výsledku vypadají podobně, a proto jsem se rozhodl navštívit tamní vyhlášené mořské akvárium. Akvárium ukazuje druhy žijící v „Ring of Fire“, což je celkem výstižný název pro nestabilní tektonické podloží na březích Tichého oceánu. Najdeme zde tedy apatické antarktické tučňáky i žraloka velrybího, žijícího v tropických mořích. Delfíni vyskakují z vody tak, jak to ve filmech vždy dělají a o akvárium vedle vše nevzrušeně pozoruje mořská želva. Pěkně strávené odpoledne a zajímavé fotografie. Podívejte se sami. Večer jsem na Kansai airport sedl na zpožděné letadlo Cebu Pacific, jež mě za čtyři hodiny, jejichž část byla vyplněna soutěžemi o ceny (což je u Cebu vždycky), přeneslo do Manily, kde jsem na letišti strávil několik nočních hodin, abych ráno sedl na letadlo do Puerta Princessa, hlavního města Palawanu.

Sea Lions

Japonští řidiči

Řízení v Japonsku se oproti Čechám odehrává v neuvěřitelně pomalém tempu. Na dálnicích je oficiální povolená rychlost 100 kilometrů za hodinu, jezdí se sto dvacet. Maximální rychlost na silnicích mimo město je 7O 115_Japan_Kii kilometrů za hodinu, většinou je však omezená na padesát. Ve městech je často třicítka. Mnohokrát se nám stalo, že jsme prohlíželi mapu a nevšimli si, že na křižovatce již dávno svítí zelená. NIKDY nás žádný řidič neprotroubil, což by se v Čechách stát nemohlo. Vrcholným důkazem japonské „ohleduplnosti“ byla situace, kdy jsme vyjížděli z benzinky a najeli přímo před světla na křižovatku. Pro upřesnění - Japonci mají světla až za křižovatkou. Čekali jsme až zezelenají a asi po minutě jsme si všimli, že stojíme v protisměru (bylo mi divné že světlomety aut naproti nám nás poněkud oslňují). O tři pruhy dál stála fronta ve které jsme správně měli být. Nikdo ze všech řidičů na křižovatce nás na tuto skutečnost jakkoliv neupozornil, nejspíše nás nechtěli na veřejnosti znemožnit (což jsme již samozřejmě byli). Docela by mě zajímalo, jak by protijedoucí řidiči řešili situaci, kdy bychom si našeho omylu všimli až uprostřed křižovatky, kdy bychom se s nimi střetli. Předpokládám, že by nám uvolnili cestu. Japonci jsou prostě kliďasi. Český národ plný pohodářů, je možná nejvíce uspěchaný z národů, které jsem poznal. V Japonsku nikdo vlak nedobíhá, po jezdících schodech chodí jenom mizivé množství lidí, ostatní si počkají. Příkladů by se dalo najít mnoho.

Nikko, Utsunomiya a Matsushima

 

24.5.2009

Opět jsem se ocitl na Tokijském nádraží, jehož projití není nikdy na chvíli. Přesunul jsem se vlakem do Nikka, města chrámů a pohřebišť. Tam jsem 381_Japan_Nikko zcela náhodou, ale vlastně podle plánu vymyšleného v pátečních pozdních nočních hodinách, potkal Ondru a Denisu, dva členy české partičky, jež do Nikka odjeli o den dříve. Měli jinou vstupenku, takže do některých chrámů šli oni, do jiných já. V Nikku je několik chrámových komplexů, které jsou považovány za nejkrásnější v Japonsku. Novou etapu budování začal první opravdový šógun na začátku sedmnáctého století. Znatelně rozšířil existující chrámy a následně se zde nechal pohřbít. Hirohito zde trávil podstatnou část druhé světové války. Viděli jsme slavné tři opičky i spící kočku. Chrámy jsou nádherné, ale popisovat je nebudu, neb je lepší přečíst si cestovní průvodce. Objevili jsme chrám porostlý mechem, napravo za muzeem stranou v lese, ve stínu vysoké skály, kam turisté nechodí. Tam se mi asi líbilo nejvíc. Celý den bylo anglicky zataženo, chvíli pršelo a chvíli ne. Deštík z Nagasaki se ukázal jako spolehlivá záchrana, i když se v mých rukou začal postupně rozpadat. Možná jaderné štěpení.

Večer jsem přijel za Tedem do Utsunomiye. Chvíli jsem na něj čekal na nádraží, aby následně dorazil i se svým kámošem, kolegou z práce. Ted je z Kalifornie, kolega pro změnu z Kanady. Oba učí v Japonsku angličtinu. (cizinci zde téměř nic jiného nedělají a evidentně je zde ještě velký kus práce nutné učinit). Učí prý všechny věkové kategorie, včetně úplně malinkatých dětí. Nejmladšímu „žáku“ jsou prý tři roky. Zeptal jsem se, jestli si myslí, že učit poloviční batolata má smysl. Tvrdili, že rozhodně. Důležité je, že děti hodiny baví a nechodí tam z donucení. Jejich pokroky jsou prý vidět. Velkým problémem všech Japonců při studiu angličtiny je lingvistický ořech, totiž fakt, že v japonštině nevyslovují všechny souhlásky a slabiky, které jsou v angličtině, tudíž jsou pro ně některá slova v podstatě nevyslovitelná. Pokud se začne s jejich procvičováním v brzkém věku, mají velkou šanci je naučit. Nenuceně jsme se přesunuli do nedalekého baru, kde jsme pokračovali v probírání dalších zásadních témat, jako je kvalita japonské whisky, kanadský hokej a mé cestovní plány. Milý pan majitel, dle Teda čtyřprocentní zástupce, byl naším společníkem až do chvíle, kdy jsme usoudili, že bude čas večírek ukončit. Jako výslužku jsme dostali každý dvě malé láhve vína, jež prý zbyly z oslav sedmého výročí založení podniku.

Ráno se napotřetí budím, vyhledávám vlakové 396_Japan_Matsushimaspojení a pádím na nádraží (tedy spíše jdu, hlavu skloněnou k zemi, neboť jsem se nestihl vysprchovat ani oholit). Musím vypadat opravdu odpudivě v porovnání s upravenými Japonci. Shinkanzen bez problémů stíhám a hodinová jízda na sever mi dává příležitost provést ranní hygienu. Tyto knoflíkářské civilizační návyky mi pomáhají opět se cítit jako člověk a zvědavý turista.

Po přestupu v Oboke se dostávám do Matsushimy, jež mi byla večer v baru doporučena jako ideální místo na jednodenní výlet. Japonci jsou evidentně posedlí číslem tři. Po návštěvě jednoho ze tří skrytých údolí (Iya na Shikoku), se dostávám na místo, jež je považováno za jedno ze tří míst v Japonsku s nejhezčí vyhlídkou („best viewing places“). Matshushima je městečko v je zálivu posetém ostrovy. Na kopci je park, ze kterého je mnoho z nich nádherně vidět. Pravděpodobně by se v  parku dalo bez problémů i přenocovat, v některých pasážích má parametry neudržovaného lesa. Tři ostrovy jsou přístupné přes mosty. Na jednom z nich se nachází dřevěná svatyně, na dalším do kamenů vyrytá poezie a sochy budhů a na největším ZOO či květinárium. Město má ideální velikost na jednodenní výlet, za půl hodiny se dá projít z jednoho konce na druhý. Za pár penízků se zde dá koupit spousta výborných mořských potvůrek, většinou napíchnutých na špejli jako vícehubky. Strávil jsem zde příjemných několik hodin před odjezdem vlaku o půl šesté. Byl to poslední možný spoj, který mě dovezl na dva navazující Shinkanzeny, jež mě o pět hodin později a více než sedm set kilometrů dále vysadily v

Matsushima, Japan
Nagoye, mé poslední destinaci na přenocování, opět u Luďka, s nímž jsem před týdnem autem projížděl japonskou divočinu.

úterý 2. června 2009

Tokio

22.5.2009

V Tokiu jsem strávil dva dny, vlastně jenom jeden. Ale jeden den, který  opravdu trval dvacet čtyři hodin. Dojmy jsou tedy spíše roztříštěné, jak je mám, tak je předkládám:

Tokio je město, které se zbláznilo. Hodinový stroj, jež se sám dobíjí. Ruleta jež se nikdy nezastaví. Maniak, jež si sám ordinuje svou léčebnou kůru. Ulice jsou stále plné a během ranní a večerní špičky ještě plnější. Všichni tady začínají pracovat o půl deváté, takže do té doby je pohyb po městě téměř nemožný (pražská žlutá linka je slabá káva). O patnáct minut později jsou některá nádraží poloprázdná.

269_Japan_TokyoAbsolvuji ranní běsnění a navštěvuji královský hrad, onu prázdnou bublinu ve městě a prázdné městské centrum, jak se o něm vyjádřil Roland Barthes. Jediné, co běžný našinec i turista vidí, jsou hradební zdi, jeden most s bránou a královské zahrady. Jinak je celý hrad pro veřejnost uzavřený a bydlí v něm královská rodina. Návštěvníkům se jeho brány otevírají pouze dvakrát do roka. Na nový rok prvního ledna a v den císařových narozenin, které má dvacátého třetího prosince, takže se to vše stihne v jednom týdnu.

Následuje Ginza, první obchodní centrum moderního Tokia, jež je stále plná hotelů, obchodů drahých značek a jinak naprosto nezáživná. Tokio žije jinde. Každé místo a zvláště město je nutné vidět svrchu, ptačí perspektiva dodá lehkosti jinak přehlceným ulicím. Místo k pozorování Tokia je čtyřicáté druhé patro Government Towers, vstup zadarmo a výhledy vlastně dva, neboť se dá vyjet do věží obou. Nadhled mi dal konečně představu o velikosti města. Je sice pravda, že výhled se dá srovnat se Žižkovským vysílačem, neboť stejně jako tam, se město táhne až na obzor a zbytek zakrývá smogová mlha, mrakodrapů je v Tokiu přeci jenom trochu víc.

Procházím 320_Japan_Tokyo_Akihabarase po Shibuye, obří neonové displeje jsou všude, uniknout se  dá jen do malých vedlejších uliček. Město je barevné a extravagantní, jako by se impresionistickému malíři vylily do malby všechny barvy najednou. Večer navštěvuji Akihabaru, čtvrť, kde se dá koupit nejnovější chip, zahrát si jakoukoliv hru, a nebo koupit to nejtvrdší hentai. Akihabara je technoidním šílenstvím, kde nadšenci ztrácí pojem o čase. Holčičky oblečené jako manga panenky nabízejí nejnovější hry. Vyvolávači slev před svými obchody přerušují jednolitý dav. Šestipatrová Nintendo pařírna plná všech věkových skupin mě na dlouhou dobu pohlcuje také.

Noc propojuje česká pařba, do které jsou postupně 326_Japan_Tokyo_Akihabarazapojeni Kanaďan, okolo jdoucí Ruska, japonské hiphoperky s iPody na uších, jízdní kolo  vylovené z jezírka v parku a další blíže nespecifikované kolem se pohybující skupiny především japonské příslušnosti. Jízda taxíkem, který vám automaticky otevře dveře, tanec a elektronika, francouzský pokec a konečně návrat ranním vlakem.

Druhý den jsme vstáváme pozdně odpoledne, jdeme na oběd a je zase večer. Před půlnocí se přesouvám, přenocování mám jinde. Spal jsem u kámoše kámoše, trochu jako na ponorce – on odešel v noci pařit a já zmizel před jeho návratem. Jedna postel pro dva stačí, když mají jiné směny.

pátek 29. května 2009

Nagasaki

21.5.2009

Již před cestou do Japonska bylo jasné, že navštívit Nagasaki nebo Hirošimu je v podstatě povinností a každý ostrovní turista se tam také  vydává. Nejprve jsem měl v plánu navštívit města obě, potom jsem názor změnil, neboť lidé, kteří obě navštívili tvrdili, že muzea jsou velice podobná a co týče obsahu celkem se kopírují. Chtěl jsem tedy navštívit Hirošimu a teprve den před odjezdem ze Shikoku jsem se rozhodl pro Nagasaki. Hlavním důvodem bylo, že Nagasaki je opravdu velice daleko od centrálního 244_Japan_ShinkanzenJaponska a bez Rail Pasu je návštěva tohoto města příliš drahá, zatímco Hirošima je mnohem blíže, přímo na hlavní Shinkanzenové trase, a proto je možné si do ní udělat denní výlet klidně i z Tokya. Do Nagasaki jsem se tedy vypravil velice brzy ráno, neboť mě čekala cesta přes polovinu ostrova Honšů. Celkem cesta zabrala přes pět hodin, z toho dvě hodiny Shinkazenem a další tři hodiny místními expresy.

Po výstupu z vlaku mě uvítal déšť a cestou do muzea jsem tedy vesele zmokl (v muzeu jsem jeden deštník našel a jsem od té doby v suchu). Jeden z tázaných turistů-informátorů tvrdil, že muzeum v Nagasaki je zajímavější, mnohem méně patetické („podívejte co nám ošklivého udělali“) a více se zaměřuje na fakta. Po shlédnutí expozice musím uznat, že tam nic jiného než fakta vlastně není. Prohlídka je rozdělena do oddělení nazvaných atomové záření, účinky alfa, beta a gama paprsků, specifické účinky na člověka a tak dále. Výpovědi svědků a mnoho videí pomáhá v názornosti. Z artefaktů jsou tam nejrůznější předměty ze zasažené zóny (roztavené láhve, zastavené hodinky, lebka zatavená v helmě, kosti ruky v kameni atd.), dále původní fotografie (popáleniny nezvykle vysokých řádů). Prohlídku zakončuje vývoj jaderných zbraní po válce, jejich současný stav a množství arsenálu jednotlivých zemí. Věděli jste, že Francie má třikrát víc jaderných zbraní než Velká Británie (šedesát proti dvěma stům)? Na co to ti galští kohouti asi potřebují? Kdyby tam ve stejnou dobu nepobývala polovina nižšího stupně základní školy, užil bych si prohlídku asi ještě trochu více. Řvoucí školáci jsou stejní úplně všude.

Cesta zpět je podobná cestě tam. Celý den jenom prší a prší, jen se leje. Déšť a zase déšť. Čekám na přechodech pro chodce, kde vůbec nic nejede (ale všichni stojí a tak stojím taky). Jdu jen z nádraží do muzea a zase zpátky. Celkem se v Nagasaki zdržuji jen čtyři hodiny a pak již musím na vlak. Jedu expresem do Hakate, tam přestupuji na Shinkanzen do Osaky, kam dorážím těsně po jedenácté večerní a před půlnoci sedám do nočního JR autobusu (také zadarmo), jež mě ráno vyklopuje na hlavním nádraží v Tokyu. Za dvanáct hodin jsem ujel 1300 kilometrů a ocitl se v naprosto jiném světě.

úterý 26. května 2009

Shikoku

19.5.2009

Konečně se mi v hlavě začínají geograficky srovnávat ony čtyři hlavní japonské ostrovy, ze kterých nás blahé paměti profesor Kašparovský a následně i kolega Hitzger tak vytrvale cepovali („Na mapě se nehledá, na mapě se ukazuje“. „To snad není možné, já snad vyskočím z okna“ aneb výběr nejlepších gymplovských hlášek pro bavení i děsu). Shikoku je ostrov malý, hornatý, kopcovitý a velice religiózní. Někdy je nazýván ostrovem osmdesáti osmi chrámů. Tyto budhistické chrámy propojuje poutní cesta dlouhá přes šest set kilometrů. Na rozdíl od minulých století se na 240_Japan_Shikokuní poutníci tak často neztrácejí, tudíž i divoká zvěř se musí poohlédnout po jiném zdroji nutriční výživy. V Himeji jsem si dal jsem instantní polévku a přes Okayamu vyrazil vlakem do Takase, což je na Shikoku kousek za mostem. Most je jedním ze tří, které nyní ostrov spojují s Honšů. V Takase bydlí Kelsey, který mě dle plánu vyzvedl na nádraží a zavedl do místní samoobslužné restaurace na večeři. Dal jsem si rybí maso krásného jména na špejli a jako přílohu rýži a dýní, jež chutnala jako brambora. Večer jsme strávili diskuzí o důležitosti jazyka a významu čtyř japonských abeced pro zmatení západních záškodníků.

Ráno jsem vyrazil na vlakové nádraží, abych chytil spojení do údolí Iya. Do vlaku jsem se skoro nevešel, neboť byl plný japonských školaček, jejichž hihňání mě dokázalo (na rozdíl od ranní sprchy), dokonale probudit. Každá škola má poněkud jinou, i když v podstatě vždy kostičkovanou uniformu a mě zaujaly zelené, modré a černé podkolenky. Barvy pravděpodobně určují ročník studia a napsal jsem je odstupňované dle věkového zařazení nositelek. Poněvadž ani černá pravděpodobně nepřekročila patnáct let, bude nanejvýš příhodná doba ke změně tématu, jež nás bez zbytečných kliček a pouze s jedním rychlým vlakovým přestupem přivádí do Oboke, japonského maličkého města, tedy přerostlé vesnice po česku. V muzeu mi slečna za pultem (kde se zjevila po kratší úpravě za oponou) darovala mapu regionu a já se vydal jsem se do kopce po silnici číslo 45 směrem na Kazura Bashi. Příroda byla krásná, avšak i přes obdiv k ní jsem po dvaceti minutách začal stopovat, neb kopec se zdál nekonečný. Po chvíli zastavila dodávka. Pán se mnou chvíli komunikoval, pak se spíše soustředil na řízení, což bylo více než nezbytné. Nejel totiž po nové silnici, která většinu nejstrmějších úseků kopce řešila dlouhým tunelem, ale po maličkých silničkách, které se kroutí opravdu zajímavým způsobem. Po půl hodině mě dovezl na místo určení a požadoval po mě peníze, které jsem mu nakonec dal, protože jsem uznal, že jeho dodávka opravdu slouží jako alternativa k autobusu a má svojí pravidelnou trasu a čas a stop vlastně nebyl autostopem, ale zastávkou na znamení. Asi tady měknu, Japonci nejsou zrovna hádavý národ.

Kazura Bashi, neboli visutý „viný“ most („wine bridge“), je zřejmě po nákupních centrech v období slev nejnavštěvovanějším místem v regionu. Udělal jsem dvě fotky a pokračoval dále. Trochu jsem si zašel, neboť jsem se vracel přes krásný, nový, dlouhý a vysoký most, který však vede jenom k právě tomuto malému visutému provazovému mostku (a k velkému parkovišti s prostorem pro pořádání obrovských koncertů uprostřed ničeho). 203_Japan_Shikoku_ChioriPokračoval jsem proti proudu řeky a mým cílem bylo Chiori. Chiori je domeček, jež stále vypadá tak, jak tady domečky vypadaly po několik posledních stovek let. Nyní je situace trochu jiná. Před čtyřiceti lety v době japonského ekonomického zázraku se většina mladých obyvatel vystěhovala do měst a dnes v kopcích nežije téměř nikdo mladší padesáti let. Střechy z rákosu nebo jeho ekvivalentu jsou nahrazeny plechem, který je mnohem jednodušší na udržování. V sedmdesátých letech se po okolí toulal James Kerr, kterému se jeden z domků zalíbil natolik, že se rozhodl jej koupit, opravit a usadit se v něm. Dnes se o domeček stará nezisková organizace a zároveň je v Chiori možné přespat, nebo se stavit jenom na skok, jak jsem to udělal já. Povinností každého hosta je pomáhat s pracemi v domě a především na zahradě, takže jsem byl zapojen do sázení pepře. Těch pár sousedů, co v okolí stále ještě bydlí, je neuvěřitelně příjemných a navíc pěstuje neuvěřitelně velké ředkvičky.

Po příjemně stráveném odpoledni v Chiori jsem se rozhodl k návratu do Takase ke Kelseymu. Jedním z důvodů rychlého návratu bylo málo času, který mi v Japonsku zbýval. Chtěl jsem se vydat dále na cestu a pořádně využít Rail Pass. Druhým důvodem byla cena za přenocování. V převodu tisíc korun za jednu noc, sice i se snídaní a obědem, je v Japonsku opravdu pakatel, avšak u Kelseyho jsem neplatil vůbec nic a navíc kvalita ubytování v Takase byla na neuvěřitelně vysoké úrovni (v podstatě to byl prázdný menší hotýlek, jež se nyní využívá jako malá jazyková škola. Pokojů tam bylo minimálně šest a bydleli jsme tam jenom Kelsey se svou přítelkyní a já). Takže jsem byl možná trochu pohodlný, neboť na dřevěné podlaze na futanu se mi spáti nechtělo. Cestou zpět do Oboke jsem absolvoval pravidelným linkovým autobusem. Vyšel levněji než nemluvný pán.

Druhý den jsem vyrazil jsem na oběd s místní učitelkou angličtiny na střední škole, která chodí na Kelseyho kurzy a projevila zájem procvičit svojí slovní zásobu. Kelsey šel s námi a ve vedlejším městě jsme si dali výborné japonské jídlo skládající se z mnoha malých chodů, jež vás ve výsledku chuťově i objemově zcela naplní. Navíc jedlíci si 230_Japan_Shikokumohou zadarmo přidat rýži. Poté jsme navštívili jeden z nejvýznamnějších chrámů, nebo spíše chrámových komplexů (u nás bychom všechny chrámy nazývali kláštery) na Shikoku. Významný je tím, že se v něm narodil Kobo-daishi's, jež do Japonska v osmém století přinesl budhismus. Výlet jsme zakončili výletem k mostu, jež spojuje Shikoku s Honšů. Prcek to rozhodně není. Večer jsem se zúčastnil Kelseyho hodiny angličtiny s naprostými začátečníky. Docela jsem se bavil, zjistili jsme, že Haloween také neslaví a dušičky také mají a že asi nejpopulárnější dárek z Čech je sklo, ideální to výplň batohů cestovatelů jako já.

pondělí 25. května 2009

Fotosvět

Během čtyřhodinové cesty Shinkanzenem (ze Senda do Nagoyi, takže skoro přes půl Japonska) Podařilo se mi podařilo zpracovat konečně fotografie z Thajských ostrovů (ano, opravdu tam zatím nebyly). Takže se můžete podívat jak vypadal potápěčský kurz na ostrově Ko Tao a džungle, západy slunce (těch je tam opravdu dost, slabším povahám se omlouvám:) a pár nočních fotografických experimentů na Ko Tarutao. Zároveň jsem zapracoval na fotkách z Japonska (více než na deníku, jež poněkud stagnuje) a všechny jsou k nalezení zde. Gurmán si doufám vybere a sytý snad nebude nasycen. U mě se tomu říká se Sensory overload a mám to tady permanentně, takže doporučovat něco speciálního by nemělo smyslu.

Hrad a okrasné zahrady v Himeji

18.5.2009

Himeji je jedno z míst, které doporučuje úplně každý průvodce či osoba, které se zeptáte, co by bylo dobré v Japonsku navštívit. Měl jsem to po cestě, Shinkazen tam staví, tak jsem se zastavil. Hrad není daleko od nádraží, za patnáct minut to velmi pomalým tempem ujdete pěšky. Na 124_Japan_ hradě mají uzamykatelné skříňky levnější než na nádraží, takže se vyplatí dojít i s batohem. Hrad je jeden z mizivého počtu hradů, které v minulosti nevyhořely, nebyly vypáleny, nebo nebyly vybombardovány Američany během druhé světové války (tedy opět spíše spáleny, neboť používali především zápalné bomby). Proto jsem se ani nedivil, že se tam na každém kroku nacházejí hasicí přístroje a na hradě i přilehlém okolí je zakázáno kouřit (a také jíst a pít, což již chápu méně). Japonci o něm tvrdí, že byl stejně jeden z nejhezčích, pokud zahrneme i ty zpopelnělé. Dominantu tvoří pětipatrová věž, na kterou jsem se vyškrábal spolu s enormním množstvím organizovaných japonských důchodců a trochu menším počtem bílých turistů. Shora je krásný výhled na město a kopce, jež jej obklopují. Pokud nejste fanatici obdivující konstrukce dřevěných staveb (nosné sloupy a trámy jsou dřevěné a věž váží přes pět tisíc tun), přijde vám interiér jako spíše chudý, znudění rýpalové by řekli nezáživný. Je to koneckonců hrad a proto i interiér je zařízen stroze vojensky.  Většina zdobených pavilonů, například pro dvorní dámy a princeznu (s výjimkou jediné věže), překvapivě shořela (ale věž zůstala celá) a byla obnovena mnohem šetrněji.

Pod hradem se nachází vzorová japonská zahrada 179_Japan_vybudovaná na sklonku minulého století (tedy dvacátého). Lístek do ní se dá koupit se slevou společně se vstupem do hradu (dohromady 720). Za návštěvu rozhodně stojí. Je vybudována dle tradic, květiny a stromy jsou také tradiční (tedy žádný moderní zahraniční zahrádkářský import). Rozdělena je do pěti rozdílných oddělení, ve třech z nich protéká potůček s malými mosty. Cestičky jsou dlážděné plochými kameny, stinné altánky lákají k odpočívání, mech a tráva k obdivování, líné a přežrané zlaté či červené ryby nejspíše ke krmení (to jsem nezkoušel, instantní polévkou by možná pohrdly). Uprostřed jedné ze zahrad se nachází čajový pavilon, kde je možné za 500 penízků prožít a propít japonský čajový rituál (na konci se servíruje cookie-sušenka, což nevím zda opravdu japonské je).

sobota 23. května 2009

Japan Rail Pass a cestování japonskými vlaky

Jako téměř všichni turisté cestuji po Japonsku na Japan Rail Pass, obdobě EuroRail Pasu v Unii. Za čtrnáctidenní čtrnáctitisícový paušál mohu cestovat ve všech vlacích (s výjimkou jednoho ze tří druhů Šinkazenů) Japonských národních železnic (Japan Railways - JR) a autobusech, které provozují. Cena je to vysoká, ale pokud je člověk v pohybu, bez problémů se zaplatí. Například jednosměrná jízdenka z Nagasaki do Tokya, pokud se jede Šinkazenem, stojí přibližně šest tisíc korun českých. Někdy je levnější po Japonsku létat letadlem.

Internet dělá celé cestování po Japonsku o několik řádů jednodušší. Dostal jsem výborný tip na stránku, která vyhledává spojení z místa A do místa B a je v angličtině. Jmenuje se http://www.hyperdia.com/ a angličtinu dostanete klepnutím na link vlevo nahoře. Najdete požadované spojení, vypíšete si časy a názvy přestupních stanic a ty následně ukážete u okénka na nádraží. Tam vám podle instrukcí na lístečku vystaví rezervační místenku, takže nemusíte ve vlaku stát, i když je plný. Funguje to na devadesát pět procent, zbytek tvoří obsluhy okének především na menších nádražích a ty nechápou vůbec nic. Potom se vyplatí přejet vlakem na další stanici a zkusit to tam.

Po týdnu s Rail Pasem jsem došel k závěru, že jízda Šinkazenem je ve své podstatě nevýhodná. Vždy, když se ve vlaku zabydlím, uložím velký batoh a z malého batohu vyndám knihu či počítač a chci si užít chvilku pohody, je nutné již vystupovat. Z Osaky do Kjóta Šinkazen jede 32 minut, z Kjóta do Nagoyi 30minut, z Himeji do Okayamy 21 minut (což je přesně trasa, na které jsem k tomuto závěru došel) a tak dále. Asi je nejlepší cílový bod přejet a pak se vrátit, jinak si ve vlaku skoro nemá cenu ani sedat. Stejně je to tak, že naprosto nejlepší dopravní prostředek po Japonsku, pokud chcete cestovat a ne pracovat, je rozhodně dodávka.

středa 20. května 2009

Japonská divočina

DSCF0175

15.5.2009

Z Kjóta se přesunuji do Nagoyi, kde na mě na nádraží čeká Luděk. Hledáme jeho auto, potom benzinku a konečně vyrážíme směrem jih na poloostrov Kii (nebo Kiijský poloostrov, obojí zní divně). Je to až třetí plán, pro který se rozhodujeme. První variantu – výbornou skálu nalezení v Gozajši zavrhujeme, protože má pršet a v okolí nic kromě skály na lezení není. Druhá varianta – ještě lepší lezení na poloostrově Izo směrem na Tokyo zavrhujeme ze stejného klimatického důvodu s jedním navíc – Izo je pět hodin cesty autem, tedy celkem z ruky. Nakonec po konzultaci s japonským horolezeckým průvodcem (z jehož stránek dokáži vydolovat pouze obtížnosti tras napsané arabskými číslicemi) vybíráme cestu na jih, pod Owase bay, kde se má nacházet skála Tategasaki vystavená vrtochům Tichého oceánu. A pokud bude pršet, můžeme projet nedaleký Národní park. Z Nagoyi jsme vyjeli přibližně v devět hodin večer a o půl jedenácté jsme se vymotali z města. Kolem půlnoci jsme přestali stát na každé světelné křižovatce, jež jsou na této silnici první třídy zhruba po kilometru. Objevily se první pahorky. Zastavili jsme kolem druhé, DSCF0219na místě, kde předtím postávali dva srnci. Ležérně uvolnili místo pro dodávku a poodešli o pět metrů dále, odkud odmítli utéci, i když jsme je pozorovali pod plnou palbou světlometů. Za pár minut se přesunuli trochu hlouběji do lesa, odkud nás ještě půl hodiny častovali výhružnými skřeky. Je zvláštní, že dokáží vůbec přežít, když je nekrmí myslivci (kteří tady asi vůbec nejsou, vzhledem k tomu, že se vůbec nebáli). Myslivci u nás přece tvrdí, že pokud by nekrmili, tak všechna zvířátka umřou hlady. Asi jsou tady zvířátka více šikovná a samostatná, i když vypadají úplně stejně (šikmé oči nemají). Spát jsme šli kolem půl čtvrté, kdy se pár piv a meruňkovice postaralo o rychlou narkózu.

Ráno jsme vstali kolem půl desáté a pokračovali v cestě na jih. Krajina kolem Owase je opravdu nádherná. Japonsko je země bez kompromisů. Většina obyvatel žije v několika obřích aglomeracích, z nich největší je Tokyo-Yokohama. Tato megapolis, ve které žije přes dvacet pět milionů lidí (ze 125 milionové japonské populace), je považována za největší na světě (v počtu obyvatel je konkurencí především Mexiko City). Všechna velká města jsou položena v nížinách, v horách Japonci skoro vůbec nežijí, hory byly vždy místem bohů. Jsou tedy velice opuštěné, pokryté lesy-pralesy, svahy strmé, divoké a neschůdné. Treky mimo vyznačené cesty jsou v podstatě nemožné. Přirovnal bych to ke snaze vyjít si na Petřín kolmo vzhůru, když by byl Petřín pokryt Boubínským pralesem. Bez mačety si prostě nedojdete ani na záchod.

Tak trochu náhodně se nám podařilo najít onu lezeckou skálu u moře. Přístup k ní byl poněkud neschůdný, pokud bych tak eufemicky nazval onen deštěm zmáčený šedesátistupňový třicetimetrový svah. NDSCF0192ámaha se však bohatě vyplatila. Skála je nádherná a lagunka pod ní plná přerostlých krabíků byla tím nejlepším místem na první koupání v Tichém oceánu. Po povinném kochání a focení jsme pokračovali dále. U Shingu jsme se zanořili do vnitrozemí a neúprostně ukrajovali kilometry směrem na Yunoyama a Kawa-yu onsen. Onseny jsou horké termální prameny, jež jsou v Japonsku téměř všude. Je to jedna z mála výhod jinak spíče nepopulární tektonické aktivity. Většina z nich je již dnes bohužel v areálech hotelů, či jiných placených záležitostí. Tyto jsou jedny z mála zbylých, kde se můžete skutečně „onsenovat“ přímo v řece. Složité to není, najdete místo,kde se z řeky kouří a při přiblížení i pekelně smrdí. Potom rychle překonáte ledovou řeku a sednete do horkého místa. Pokud se vám zdá horké málo, odhrnete pár kamenů, pak se většinou oteplí. Jeden onsen večer na spaní, druhý ráno na probuzení, třetí odpoledne na ohřátí, to vše propojené jízdou autem po úžasně členité a lidmi opuštěné vysočině, tak by se ve zkratce dala popsat neděle.

Kjóto

15.5.2009

Vystupuji v Kjótu, bývalém hlavním městě Japonska (Kyoto znamená v překladu hlavní město, zatímco Tokyo pro změnu „Východní hlavní město“. Prsa (a také otec) se řeknou čiči ale to sem nepatří). Měl jsem trochu štěstí, neboť se dnes koná festival (jmenuje se Nějak, název asi většině lidí nic neřekne – ale koná se každý rok 15.května a strýček Google ve spojení  datumu a slov festival a Kyoto rozhodně podá fundovanější vysvětlení, než já po polovině novozeládského „piva“ s podivným názvem Sparkling Hop). Jedná se o historický průvod městem o celkové délce jeden kilometr (průvodu). Luděk, kterého potkám večer a projedeme jeho dodávkou notný kus přírody pod Nagoyou (možná se vám zdá, že předbíhám, ale už se to stalo, takže vlastně vzpomínám), mi poslal kontakt na Emi, Japonku, která kousek od Kyota bydlí, a protože se na festival také chystala, tak se nabídla jako doprovod (odstavec třemi větami je celkem slušný výsledek, nemyslíte?).

Průvod se dlouho chystá a potom poměrně rychle prochází. Japonců je všude kolem jako v Japonsku, tedy na každém kroku dva. Ještě že už nejsem v Indii, tam by se prostor teprve začínat plnit. Kjóto je velice malebné, plné chrámů a údajně i zeleně (nějaká tam je, ale na Stromovku to nemá). Procházíme se po chrámech, učím se rozeznávat DSCF0101šintoistické chrámy od budhistických (podle barviček). U řeky řádí hejno orlů (nebo možná jiných dravců, od skautování již uběhlo Tiché moře času), ženě na vedlejší lavičce jeden vytrhává svačinu a mizí v oblacích (svačina mu naneštěstí vyklouzla a spadla na zem). Jedna z malebných čtvrtí je oblast gejš. Pár jich tam je ale turistů rozhodně více. V podstatě všechny budovy v Japonsku starší padesáti let jsou postaveny ze dřeva, proto nepřekvapí, že i největší dřevěná stavba na světě se nachází tam (jeden z chrámů v Kyotu – rozlohou na několik fotbalových hřišť, taková Akropolis ze dřeva).