Nagasaki

21.5.2009

Již před cestou do Japonska bylo jasné, že navštívit Nagasaki nebo Hirošimu je v podstatě povinností a každý ostrovní turista se tam také  vydává. Nejprve jsem měl v plánu navštívit města obě, potom jsem názor změnil, neboť lidé, kteří obě navštívili tvrdili, že muzea jsou velice podobná a co týče obsahu celkem se kopírují. Chtěl jsem tedy navštívit Hirošimu a teprve den před odjezdem ze Shikoku jsem se rozhodl pro Nagasaki. Hlavním důvodem bylo, že Nagasaki je opravdu velice daleko od centrálního Japonska a bez Rail Pasu je návštěva tohoto města příliš drahá, zatímco Hirošima je mnohem blíže, přímo na hlavní Shinkanzenové trase, a proto je možné si do ní udělat denní výlet klidně i z Tokya. Do Nagasaki jsem se tedy vypravil velice brzy ráno, neboť mě čekala cesta přes polovinu ostrova Honšů. Celkem cesta zabrala přes pět hodin, z toho dvě hodiny Shinkazenem a další tři hodiny místními expresy.

Po výstupu z vlaku mě uvítal déšť a cestou do muzea jsem tedy vesele zmokl (v muzeu jsem jeden deštník našel a jsem od té doby v suchu). Jeden z tázaných turistů-informátorů tvrdil, že muzeum v Nagasaki je zajímavější, mnohem méně patetické („podívejte co nám ošklivého udělali“) a více se zaměřuje na fakta. Po shlédnutí expozice musím uznat, že tam nic jiného než fakta vlastně není. Prohlídka je rozdělena do oddělení nazvaných atomové záření, účinky alfa, beta a gama paprsků, specifické účinky na člověka a tak dále. Výpovědi svědků a mnoho videí pomáhá v názornosti. Z artefaktů jsou tam nejrůznější předměty ze zasažené zóny (roztavené láhve, zastavené hodinky, lebka zatavená v helmě, kosti ruky v kameni atd.), dále původní fotografie (popáleniny nezvykle vysokých řádů). Prohlídku zakončuje vývoj jaderných zbraní po válce, jejich současný stav a množství arsenálu jednotlivých zemí. Věděli jste, že Francie má třikrát víc jaderných zbraní než Velká Británie (šedesát proti dvěma stům)? Na co to ti galští kohouti asi potřebují? Kdyby tam ve stejnou dobu nepobývala polovina nižšího stupně základní školy, užil bych si prohlídku asi ještě trochu více. Řvoucí školáci jsou stejní úplně všude.

Cesta zpět je podobná cestě tam. Celý den jenom prší a prší, jen se leje. Déšť a zase déšť. Čekám na přechodech pro chodce, kde vůbec nic nejede (ale všichni stojí a tak stojím taky). Jdu jen z nádraží do muzea a zase zpátky. Celkem se v Nagasaki zdržuji jen čtyři hodiny a pak již musím na vlak. Jedu expresem do Hakate, tam přestupuji na Shinkanzen do Osaky, kam dorážím těsně po jedenácté večerní a před půlnoci sedám do nočního JR autobusu (také zadarmo), jež mě ráno vyklopuje na hlavním nádraží v Tokyu. Za dvanáct hodin jsem ujel 1300 kilometrů a ocitl se v naprosto jiném světě.

Shikoku

19.5.2009

Konečně se mi v hlavě začínají geograficky srovnávat ony čtyři hlavní japonské ostrovy, ze kterých nás blahé paměti profesor Kašparovský a následně i kolega Hitzger tak vytrvale cepovali („Na mapě se nehledá, na mapě se ukazuje“. „To snad není možné, já snad vyskočím z okna“ aneb výběr nejlepších gymplovských hlášek pro bavení i děsu). Shikoku je ostrov malý, hornatý, kopcovitý a velice religiózní. Někdy je nazýván ostrovem osmdesáti osmi chrámů. Tyto budhistické chrámy propojuje poutní cesta dlouhá přes šest set kilometrů. Na rozdíl od minulých století se na ní poutníci tak často neztrácejí, tudíž i divoká zvěř se musí poohlédnout po jiném zdroji nutriční výživy. V Himeji jsem si dal jsem instantní polévku a přes Okayamu vyrazil vlakem do Takase, což je na Shikoku kousek za mostem. Most je jedním ze tří, které nyní ostrov spojují s Honšů. V Takase bydlí Kelsey, který mě dle plánu vyzvedl na nádraží a zavedl do místní samoobslužné restaurace na večeři. Dal jsem si rybí maso krásného jména na špejli a jako přílohu rýži a dýní, jež chutnala jako brambora. Večer jsme strávili diskuzí o důležitosti jazyka a významu čtyř japonských abeced pro zmatení západních záškodníků.

Ráno jsem vyrazil na vlakové nádraží, abych chytil spojení do údolí Iya. Do vlaku jsem se skoro nevešel, neboť byl plný japonských školaček, jejichž hihňání mě dokázalo (na rozdíl od ranní sprchy), dokonale probudit. Každá škola má poněkud jinou, i když v podstatě vždy kostičkovanou uniformu a mě zaujaly zelené, modré a černé podkolenky. Barvy pravděpodobně určují ročník studia a napsal jsem je odstupňované dle věkového zařazení nositelek. Poněvadž ani černá pravděpodobně nepřekročila patnáct let, bude nanejvýš příhodná doba ke změně tématu, jež nás bez zbytečných kliček a pouze s jedním rychlým vlakovým přestupem přivádí do Oboke, japonského maličkého města, tedy přerostlé vesnice po česku. V muzeu mi slečna za pultem (kde se zjevila po kratší úpravě za oponou) darovala mapu regionu a já se vydal jsem se do kopce po silnici číslo 45 směrem na Kazura Bashi. Příroda byla krásná, avšak i přes obdiv k ní jsem po dvaceti minutách začal stopovat, neb kopec se zdál nekonečný. Po chvíli zastavila dodávka. Pán se mnou chvíli komunikoval, pak se spíše soustředil na řízení, což bylo více než nezbytné. Nejel totiž po nové silnici, která většinu nejstrmějších úseků kopce řešila dlouhým tunelem, ale po maličkých silničkách, které se kroutí opravdu zajímavým způsobem. Po půl hodině mě dovezl na místo určení a požadoval po mě peníze, které jsem mu nakonec dal, protože jsem uznal, že jeho dodávka opravdu slouží jako alternativa k autobusu a má svojí pravidelnou trasu a čas a stop vlastně nebyl autostopem, ale zastávkou na znamení. Asi tady měknu, Japonci nejsou zrovna hádavý národ.

Kazura Bashi, neboli visutý „viný“ most („wine bridge“), je zřejmě po nákupních centrech v období slev nejnavštěvovanějším místem v regionu. Udělal jsem dvě fotky a pokračoval dále. Trochu jsem si zašel, neboť jsem se vracel přes krásný, nový, dlouhý a vysoký most, který však vede jenom k právě tomuto malému visutému provazovému mostku (a k velkému parkovišti s prostorem pro pořádání obrovských koncertů uprostřed ničeho). Pokračoval jsem proti proudu řeky a mým cílem bylo Chiori. Chiori je domeček, jež stále vypadá tak, jak tady domečky vypadaly po několik posledních stovek let. Nyní je situace trochu jiná. Před čtyřiceti lety v době japonského ekonomického zázraku se většina mladých obyvatel vystěhovala do měst a dnes v kopcích nežije téměř nikdo mladší padesáti let. Střechy z rákosu nebo jeho ekvivalentu jsou nahrazeny plechem, který je mnohem jednodušší na udržování. V sedmdesátých letech se po okolí toulal James Kerr, kterému se jeden z domků zalíbil natolik, že se rozhodl jej koupit, opravit a usadit se v něm. Dnes se o domeček stará nezisková organizace a zároveň je v Chiori možné přespat, nebo se stavit jenom na skok, jak jsem to udělal já. Povinností každého hosta je pomáhat s pracemi v domě a především na zahradě, takže jsem byl zapojen do sázení pepře. Těch pár sousedů, co v okolí stále ještě bydlí, je neuvěřitelně příjemných a navíc pěstuje neuvěřitelně velké ředkvičky.

Po příjemně stráveném odpoledni v Chiori jsem se rozhodl k návratu do Takase ke Kelseymu. Jedním z důvodů rychlého návratu bylo málo času, který mi v Japonsku zbýval. Chtěl jsem se vydat dále na cestu a pořádně využít Rail Pass. Druhým důvodem byla cena za přenocování. V převodu tisíc korun za jednu noc, sice i se snídaní a obědem, je v Japonsku opravdu pakatel, avšak u Kelseyho jsem neplatil vůbec nic a navíc kvalita ubytování v Takase byla na neuvěřitelně vysoké úrovni (v podstatě to byl prázdný menší hotýlek, jež se nyní využívá jako malá jazyková škola. Pokojů tam bylo minimálně šest a bydleli jsme tam jenom Kelsey se svou přítelkyní a já). Takže jsem byl možná trochu pohodlný, neboť na dřevěné podlaze na futanu se mi spáti nechtělo. Cestou zpět do Oboke jsem absolvoval pravidelným linkovým autobusem. Vyšel levněji než nemluvný pán.

Druhý den jsem vyrazil jsem na oběd s místní učitelkou angličtiny na střední škole, která chodí na Kelseyho kurzy a projevila zájem procvičit svojí slovní zásobu. Kelsey šel s námi a ve vedlejším městě jsme si dali výborné japonské jídlo skládající se z mnoha malých chodů, jež vás ve výsledku chuťově i objemově zcela naplní. Navíc jedlíci si mohou zadarmo přidat rýži. Poté jsme navštívili jeden z nejvýznamnějších chrámů, nebo spíše chrámových komplexů (u nás bychom všechny chrámy nazývali kláštery) na Shikoku. Významný je tím, že se v něm narodil Kobo-daishi's, jež do Japonska v osmém století přinesl budhismus. Výlet jsme zakončili výletem k mostu, jež spojuje Shikoku s Honšů. Prcek to rozhodně není. Večer jsem se zúčastnil Kelseyho hodiny angličtiny s naprostými začátečníky. Docela jsem se bavil, zjistili jsme, že Haloween také neslaví a dušičky také mají a že asi nejpopulárnější dárek z Čech je sklo, ideální to výplň batohů cestovatelů jako já.

Fotosvět

Během čtyřhodinové cesty Shinkanzenem (ze Senda do Nagoyi, takže skoro přes půl Japonska) Podařilo se mi podařilo zpracovat konečně fotografie z Thajských ostrovů (ano, opravdu tam zatím nebyly). Takže se můžete podívat jak vypadal potápěčský kurz na ostrově Ko Tao a džungle, západy slunce (těch je tam opravdu dost, slabším povahám se omlouvám:) a pár nočních fotografických experimentů na Ko Tarutao. Zároveň jsem zapracoval na fotkách z Japonska (více než na deníku, jež poněkud stagnuje) a všechny jsou k nalezení zde. Gurmán si doufám vybere a sytý snad nebude nasycen. U mě se tomu říká se Sensory overload a mám to tady permanentně, takže doporučovat něco speciálního by nemělo smyslu.

Hrad a okrasné zahrady v Himeji

18.5.2009

Himeji je jedno z míst, které doporučuje úplně každý průvodce či osoba, které se zeptáte, co by bylo dobré v Japonsku navštívit. Měl jsem to po cestě, Shinkazen tam staví, tak jsem se zastavil. Hrad není daleko od nádraží, za patnáct minut to velmi pomalým tempem ujdete pěšky. Na hradě mají uzamykatelné skříňky levnější než na nádraží, takže se vyplatí dojít i s batohem. Hrad je jeden z mizivého počtu hradů, které v minulosti nevyhořely, nebyly vypáleny, nebo nebyly vybombardovány Američany během druhé světové války (tedy opět spíše spáleny, neboť používali především zápalné bomby). Proto jsem se ani nedivil, že se tam na každém kroku nacházejí hasicí přístroje a na hradě i přilehlém okolí je zakázáno kouřit (a také jíst a pít, což již chápu méně). Japonci o něm tvrdí, že byl stejně jeden z nejhezčích, pokud zahrneme i ty zpopelnělé. Dominantu tvoří pětipatrová věž, na kterou jsem se vyškrábal spolu s enormním množstvím organizovaných japonských důchodců a trochu menším počtem bílých turistů. Shora je krásný výhled na město a kopce, jež jej obklopují. Pokud nejste fanatici obdivující konstrukce dřevěných staveb (nosné sloupy a trámy jsou dřevěné a věž váží přes pět tisíc tun), přijde vám interiér jako spíše chudý, znudění rýpalové by řekli nezáživný. Je to koneckonců hrad a proto i interiér je zařízen stroze vojensky.  Většina zdobených pavilonů, například pro dvorní dámy a princeznu (s výjimkou jediné věže), překvapivě shořela (ale věž zůstala celá) a byla obnovena mnohem šetrněji.

Pod hradem se nachází vzorová japonská zahrada vybudovaná na sklonku minulého století (tedy dvacátého). Lístek do ní se dá koupit se slevou společně se vstupem do hradu (dohromady 720). Za návštěvu rozhodně stojí. Je vybudována dle tradic, květiny a stromy jsou také tradiční (tedy žádný moderní zahraniční zahrádkářský import). Rozdělena je do pěti rozdílných oddělení, ve třech z nich protéká potůček s malými mosty. Cestičky jsou dlážděné plochými kameny, stinné altánky lákají k odpočívání, mech a tráva k obdivování, líné a přežrané zlaté či červené ryby nejspíše ke krmení (to jsem nezkoušel, instantní polévkou by možná pohrdly). Uprostřed jedné ze zahrad se nachází čajový pavilon, kde je možné za 500 penízků prožít a propít japonský čajový rituál (na konci se servíruje cookie-sušenka, což nevím zda opravdu japonské je).

Japan Rail Pass a cestování japonskými vlaky

Jako téměř všichni turisté cestuji po Japonsku na Japan Rail Pass, obdobě EuroRail Pasu v Unii. Za čtrnáctidenní čtrnáctitisícový paušál mohu cestovat ve všech vlacích (s výjimkou jednoho ze tří druhů Šinkazenů) Japonských národních železnic (Japan Railways - JR) a autobusech, které provozují. Cena je to vysoká, ale pokud je člověk v pohybu, bez problémů se zaplatí. Například jednosměrná jízdenka z Nagasaki do Tokya, pokud se jede Šinkazenem, stojí přibližně šest tisíc korun českých. Někdy je levnější po Japonsku létat letadlem.

Internet dělá celé cestování po Japonsku o několik řádů jednodušší. Dostal jsem výborný tip na stránku, která vyhledává spojení z místa A do místa B a je v angličtině. Jmenuje se http://www.hyperdia.com/ a angličtinu dostanete klepnutím na link vlevo nahoře. Najdete požadované spojení, vypíšete si časy a názvy přestupních stanic a ty následně ukážete u okénka na nádraží. Tam vám podle instrukcí na lístečku vystaví rezervační místenku, takže nemusíte ve vlaku stát, i když je plný. Funguje to na devadesát pět procent, zbytek tvoří obsluhy okének především na menších nádražích a ty nechápou vůbec nic. Potom se vyplatí přejet vlakem na další stanici a zkusit to tam.

Po týdnu s Rail Pasem jsem došel k závěru, že jízda Šinkazenem je ve své podstatě nevýhodná. Vždy, když se ve vlaku zabydlím, uložím velký batoh a z malého batohu vyndám knihu či počítač a chci si užít chvilku pohody, je nutné již vystupovat. Z Osaky do Kjóta Šinkazen jede 32 minut, z Kjóta do Nagoyi 30minut, z Himeji do Okayamy 21 minut (což je přesně trasa, na které jsem k tomuto závěru došel) a tak dále. Asi je nejlepší cílový bod přejet a pak se vrátit, jinak si ve vlaku skoro nemá cenu ani sedat. Stejně je to tak, že naprosto nejlepší dopravní prostředek po Japonsku, pokud chcete cestovat a ne pracovat, je rozhodně dodávka.

Japonská divočina

15.5.2009

Z Kjóta se přesunuji do Nagoyi, kde na mě na nádraží čeká Luděk. Hledáme jeho auto, potom benzinku a konečně vyrážíme směrem jih na poloostrov Kii (nebo Kiijský poloostrov, obojí zní divně). Je to až třetí plán, pro který se rozhodujeme. První variantu – výbornou skálu nalezení v Gozajši zavrhujeme, protože má pršet a v okolí nic kromě skály na lezení není. Druhá varianta – ještě lepší lezení na poloostrově Izo směrem na Tokyo zavrhujeme ze stejného klimatického důvodu s jedním navíc – Izo je pět hodin cesty autem, tedy celkem z ruky. Nakonec po konzultaci s japonským horolezeckým průvodcem (z jehož stránek dokáži vydolovat pouze obtížnosti tras napsané arabskými číslicemi) vybíráme cestu na jih, pod Owase bay, kde se má nacházet skála Tategasaki vystavená vrtochům Tichého oceánu. A pokud bude pršet, můžeme projet nedaleký Národní park. Z Nagoyi jsme vyjeli přibližně v devět hodin večer a o půl jedenácté jsme se vymotali z města. Kolem půlnoci jsme přestali stát na každé světelné křižovatce, jež jsou na této silnici první třídy zhruba po kilometru. Objevily se první pahorky. Zastavili jsme kolem druhé, na místě, kde předtím postávali dva srnci. Ležérně uvolnili místo pro dodávku a poodešli o pět metrů dále, odkud odmítli utéci, i když jsme je pozorovali pod plnou palbou světlometů. Za pár minut se přesunuli trochu hlouběji do lesa, odkud nás ještě půl hodiny častovali výhružnými skřeky. Je zvláštní, že dokáží vůbec přežít, když je nekrmí myslivci (kteří tady asi vůbec nejsou, vzhledem k tomu, že se vůbec nebáli). Myslivci u nás přece tvrdí, že pokud by nekrmili, tak všechna zvířátka umřou hlady. Asi jsou tady zvířátka více šikovná a samostatná, i když vypadají úplně stejně (šikmé oči nemají). Spát jsme šli kolem půl čtvrté, kdy se pár piv a meruňkovice postaralo o rychlou narkózu.

Ráno jsme vstali kolem půl desáté a pokračovali v cestě na jih. Krajina kolem Owase je opravdu nádherná. Japonsko je země bez kompromisů. Většina obyvatel žije v několika obřích aglomeracích, z nich největší je Tokyo-Yokohama. Tato megapolis, ve které žije přes dvacet pět milionů lidí (ze 125 milionové japonské populace), je považována za největší na světě (v počtu obyvatel je konkurencí především Mexiko City). Všechna velká města jsou položena v nížinách, v horách Japonci skoro vůbec nežijí, hory byly vždy místem bohů. Jsou tedy velice opuštěné, pokryté lesy-pralesy, svahy strmé, divoké a neschůdné. Treky mimo vyznačené cesty jsou v podstatě nemožné. Přirovnal bych to ke snaze vyjít si na Petřín kolmo vzhůru, když by byl Petřín pokryt Boubínským pralesem. Bez mačety si prostě nedojdete ani na záchod.

Tak trochu náhodně se nám podařilo najít onu lezeckou skálu u moře. Přístup k ní byl poněkud neschůdný, pokud bych tak eufemicky nazval onen deštěm zmáčený šedesátistupňový třicetimetrový svah. Námaha se však bohatě vyplatila. Skála je nádherná a lagunka pod ní plná přerostlých krabíků byla tím nejlepším místem na první koupání v Tichém oceánu. Po povinném kochání a focení jsme pokračovali dále. U Shingu jsme se zanořili do vnitrozemí a neúprostně ukrajovali kilometry směrem na Yunoyama a Kawa-yu onsen. Onseny jsou horké termální prameny, jež jsou v Japonsku téměř všude. Je to jedna z mála výhod jinak spíče nepopulární tektonické aktivity. Většina z nich je již dnes bohužel v areálech hotelů, či jiných placených záležitostí. Tyto jsou jedny z mála zbylých, kde se můžete skutečně „onsenovat“ přímo v řece. Složité to není, najdete místo,kde se z řeky kouří a při přiblížení i pekelně smrdí. Potom rychle překonáte ledovou řeku a sednete do horkého místa. Pokud se vám zdá horké málo, odhrnete pár kamenů, pak se většinou oteplí. Jeden onsen večer na spaní, druhý ráno na probuzení, třetí odpoledne na ohřátí, to vše propojené jízdou autem po úžasně členité a lidmi opuštěné vysočině, tak by se ve zkratce dala popsat neděle.

Kjóto

15.5.2009

Vystupuji v Kjótu, bývalém hlavním městě Japonska (Kyoto znamená v překladu hlavní město, zatímco Tokyo pro změnu „Východní hlavní město“. Prsa (a také otec) se řeknou čiči ale to sem nepatří). Měl jsem trochu štěstí, neboť se dnes koná festival (jmenuje se Nějak, název asi většině lidí nic neřekne – ale koná se každý rok 15.května a strýček Google ve spojení datumu a slov festival a Kyoto rozhodně podá fundovanější vysvětlení, než já po polovině novozeládského „piva“ s podivným názvem Sparkling Hop). Jedná se o historický průvod městem o celkové délce jeden kilometr (průvodu). Luděk, kterého potkám večer a projedeme jeho dodávkou notný kus přírody pod Nagoyou (možná se vám zdá, že předbíhám, ale už se to stalo, takže vlastně vzpomínám), mi poslal kontakt na Emi, Japonku, která kousek od Kyota bydlí, a protože se na festival také chystala, tak se nabídla jako doprovod (odstavec třemi větami je celkem slušný výsledek, nemyslíte?).

Průvod se dlouho chystá a potom poměrně rychle prochází. Japonců je všude kolem jako v Japonsku, tedy na každém kroku dva. Ještě že už nejsem v Indii, tam by se prostor teprve začínat plnit. Kjóto je velice malebné, plné chrámů a údajně i zeleně (nějaká tam je, ale na Stromovku to nemá). Procházíme se po chrámech, učím se rozeznávat šintoistické chrámy od budhistických (podle barviček). U řeky řádí hejno orlů (nebo možná jiných dravců, od skautování již uběhlo Tiché moře času), ženě na vedlejší lavičce jeden vytrhává svačinu a mizí v oblacích (svačina mu naneštěstí vyklouzla a spadla na zem). Jedna z malebných čtvrtí je oblast gejš. Pár jich tam je ale turistů rozhodně více. V podstatě všechny budovy v Japonsku starší padesáti let jsou postaveny ze dřeva, proto nepřekvapí, že i největší dřevěná stavba na světě se nachází tam (jeden z chrámů v Kyotu – rozlohou na několik fotbalových hřišť, taková Akropolis ze dřeva).

 

První japonské doteky

Japonské půdy jsem se poprvé dotkl na Kansai airport, jež se nachází na jih od Osaky. I když s tím dotekem je to poněkud sporné, neboť letiště je postaveno na umělém ostrově, na který vede jako jediná komunikace most. Konstruktérský zázrak s určitými nedostatky: celý ostrov se prý postupně propadá, tudíž bude v brzké době provádět blíže nespecifikované záchranné práce. Docela by mě zajímalo jaké a ještě více co se nakonec potopí dříve - Kansai airport nebo Benátky? Osaka nad ním je potom třetí největší město (po Tokyu a Jokohamě). Aglomerace Osaka-Kobe-Kyoto je domovem pro osmnáct milionů lidí. V Osace je údajně největší rozdíl mezi denní (pracující) a noční (bydlící) populací v Japonsku – přes den tam pracuje přes tři a půl milionu lidí, v noci přespává o milion méně. Metrem v Osace se ročně projede přes devět set milionů lidí.

První noc jsem spal u Huga ve Wakayamě. Hugo je frankofonní Kanaďan, jež učí angličtinu a v Japonsku žije již šestým rokem. Spal jsem na gauči v jeho učebně. Ráno mě čekala cesta autobusem na nádraží. Lístkový systém je evidentně vytvořen jiným logickým okruhem. Vstupuje se zadními dveřmi, kde si cestující odebere lístek (pro šetřily - odebrání aktivuje pípnutí u řidiče, takže pozná, že jste si ho vzali) a vystupuje předními, kde se platí podle vzdálenosti, která se pozná podle čísla na lístku a digitální tabule vepředu, s číslem a cenou, která samozřejmě neustále roste, skokově a spíše náhodně. Lidé ve vlaku se na mne dívali poněkud podivně, neboť můj velký batoh zabral sedadlo naproti, jediné „volné“ v celé soupravě. Již podruhé prošel průvodčí. Alespoň si myslím že to byl průvodčí, vypadá tak. Lístky však žádné nekontroluje, pouze se na začátku a konci vagonu celé soupravě ukloní. Pán naproti si čte komiks. Vypadá úplně přesně jako pán, který si čte komiksy. Vlak je rychlý a vůbec se neklepe. Když zavřu oči, tak nepoznám jestli jede nebo stojí. Je to místní lokálka, kterou jezdí ti chudší do práce.

 

Kuala Lumpur

Přijeli jsme na hlavní autobusové nádraží (= bus nás vyklopil uprostřed čtyřproudé magistrály). Příjemný hotel Kameleon jsem našli nedaleko, v jedné boční uličce za nádražím. Město je podivně roztroušené, asi jako skleróza. Tu tři baráky z devatenáctého století, vedle nich dvacetipatrová budova banky z let sedmdesátých, vedle zase novodobé sklo a ocel. Nejznámější stavbou jsou samozřejmě Petronas Tower, nejvyšší (možná už ne, mění se to rychle) budova na světě. Po západu slunce je pěkně nasvětlují, i když na Eiffelovku to nemá, vůbec totiž neblikají. Došli jsme na noční trh, kde bylo k mému překvapení jenom jídlo. Restaurace, jíž jsme vybrali, však byla vynikající, i když slečna servírka (což zní opravdu divně, když si onu zahalenou muslimku vybavím), byla poněkud překvapená mým požadavkem na dojitou porci rýže. Při zpáteční cestě na hotel jsme zkřížili cestu jakémusi průvodu. Vepředu jelo auto s nápisem Happy Vesak Day, jež vydávalo zvuky jako chladírenský vůz a na jehož korbě byl oltářík, za ním průvod se svíčkami a lampiony. V Knize je napsáno, že je to oslava Budhy – jeho zrození, osvícení i smrti. Proč to dělit, když se to dá slavit najednou, že? Výborný nápad, zavedl bych to místo narozenin, i když se obávám, že u nás by to mělo poněkud „morbidní říz“, jak by řekl pivní klasik. S oslavou to asi nesouviselo, ale byl úplněk.

Cameron Highlands

Pokud si vzpomenu, co jsem tam dělal určitě určité zážitky dopíši.

Penang

4.5.2009

Přesun více na jih k rovníku z jednoho ostrova na druhý. Ráno jsme taxíkem (MHD na Langawi neexistuje) přijeli do Kuahu, prošli zdejší nákupní Duty free centrum (kde jsem se rozloučil se svým již značně zalátovaným baťůžkem) a vydali se na pevninu do Kuala Kedah. Tam jsme chvíli bloumali, abychom zakrátko zjistili (určitě asi – asi určitě), že tam opravdu žádný autobus do Alot Setaru, kde jsme měli najít ten správný hlavní spoj, prostě nejezdí. Využili jsme tedy služeb místní taxislužby, jež se ukázala jako levnější varianta než náhodní kolemjdoucí přátelsky nabízející svezení vlastním autem. Taxikář, ač anglicky mluvil, toho zpočátku příliš nenamluvil a rozpovídal se až po náhodné policejní kontrole, která jakmile spatřila dvě cizinky na zadním sedadle, neodolala a vše poctivě zkontrolovala. Autobus odjížděl za dvacet minut po našem příjezdu na nádraží, což by ideální část na rychlý, kvalitně kořeněný oběd. Díky poctivému chilli jsem na chvíli přestal vnímat i okolní vedro. K večeru jsme přijeli jsme na Penang, ostrov spojený s pevninou třináctikilometrovým mostem a nepřetržitě pendlujícími lacinějšími trajekty vedle něj. Hlavní město Penangu se jmenuje Georgetown a ve všech průvodcích je uváděno jako místo, které je v Malajsie nutné navštívit. Město si zachovává svojí ospalou eleganci, jež je smíšena ze zbytk ů koloniální čtvrti, Chinatownu a Malé Indie. Zcela určitě (a určitě asi), se zde dá prožít několik velice příjemných dní. Druhý den ráno jsme se šli projít do budhistické svatyně – chrámu Kek Lok Si, jež se nachází na kopci nad městem. Je největším budhistickým chrámem v Malajsii, který je navíc každým rokem dále rozšiřován. Mniši tam určitě nějací budou, i když osobně jsem žádného neviděl. Narazil jsem na mnoho želv, které byly navršeny v pohyblivých vrstvách vyčnívajících z jezírka. Celý chrám je megalomansky (pardon čínsky) obrovský a přezdobený zlatem.

Langawi

2.5.2009

Dopolední trajekt mě odváží na pevninu – Pak Bara Pier, z kterého se dvěma přestupy zhruba za hodinu dostávám na Thammalang Pier – jiné molo asi o sto kilometrů jižněji, nástupní místo pro lodě jedoucí do Malajsie. Venku je klasické vedro, dopoledne již přes třicet stupňů. Nastupuji na loď a obraz se mění: stupňů patnáct (odhadem), americký karate seriál na zrnité televizi, na moře blbne i video. Vystupuji na Langawi, přesněji řečeno v Kuahu, jediném opravdovém městě na ostrově. První dojem – synonymum pro civilizaci a přerostlé nákupní středisko. Ostrov naplněný především malajskou populací, který není až tolik „ztracen“ v oceánu, neboť hostí velké letiště a zároveň je jednou velkou bezcelní zónou, takže kromě máchání se v moři se sem jezdí za nákupy. Beru si taxík a přesouvám se na druhou stranu ostrova. Tam na mě čekají dvě české holky na výletě za teplem, lahodná meruňkovice a maďarskej salám. Jak lépe si představit setkání na opačném konci světa?

Druhý den  jsme si půjčili auto a vyrazili na výlet. Auto bylo místní, značka subatomárně pokroková – Proton (jezdí tady všude). Nevím, jestli bylo vyrobené jenom z domácích materiálů, plně recyklovatelné zcela určitě nebylo. Při třetím vystoupení a zamčení auta se mi již nepodařilo odemknout dveře u řidiče a za volant jsem se soukal přes spolujezdce (tedy na místě řidiče u nás, abych to vše ještě trochu zkomplikoval). Řadící páka vlevo, táhla na stěrače také, blinkry vpravo. Člověk si rychle uvědomí, jak moc má návyky v řízení zažité a provádí je automaticky. První půl hodinu jsme blikali velice sporadicky, zato neustále stírali kapičky deště z předního okénka. Pršelo vydatně, takže na Škodu (abych si rýpnul do českého výrobce), to nebylo.

Krabí hry

Na pláži jsou všude krabi. Zašlápnout se nedají, na to jsou příliš rychlí. Když se k nim přiblížíte schovají se a vylezou, až když jste z dosahu, nebo se nehýbete a zkoušíte nedýchat. Každý má svojí díru (domeček) a  všichni dohromady hrají jakousi podivnou soutěž o to, kdo umotá co nejvíce kuliček. Kuličky se dělají tak, že krab nabere do klepet, jež suplují roli lopaty, co nejvíce písku, dá si jej před ústa, plivne a abrakadabra – na zem položí nádhernou pískovou kuličku. Velikost kuličky je přímo úměrná velikosti kraba. Velcí plivou velké, maličtí krabíci, kteří nejsou skoro vidět, dělají pidikuličky. Zhruba hodinu před západem slunce jejich aktivita vrcholí a pláž připomíná indické tržiště. Se západem slunce většina z nich zaleze a vylezou ti úplně největší, již barevní, kteří se odpolední soutěže nezúčastnili. Nejspíš již mají umotáno dost. Ti sice nemotají, ale podle nějakého tajemného plánu se zmateně motají po pláži. Co se děje po západu slunce nevím, protože už vůbec nic nevidím. Něco mi škrábe na stan, možná že se nějaký megakrab chce seznámit a potřást si klepety. Ex post poznámka. Pozoroval jsem i krabi sdílející společný příbytek (tedy díru). Je tedy jasné, že sociální chování je na větší výši než jsem jim původně přisoudil.

Výlet do džungle

30.4.2009

Poněvadž celá cesta na druhou stranu ostrova je dlouhá přes dvacet pět kilometrů, je nutné vstát brzy a vyhnout se polednímu vedru. V šest mám  sbalený stan a s východem slunce vycházím na cestu. První část cesty je jednoduchá – dvanáct kilometrů po asfaltové silnici do Ao Taloh Wow, kde cesta končí. Cesta se vine džunglí, jež asi nikdy nespí. Většina cesty je do kopce, přesto se již o půl desáté zjevuji u celkem překvapených rybářů, jež v zátoce kotví. Ao Wow je bývalý thajská trestanecká kolonie uprostřed džungle. Vybrána byla pro svojí výjimečně výhodnou polohu (výhodnou pro vládu, samozřejmě). Vězni se neprodražili, většina z nich dlouho nepřežila. Z tří tisíc přivezených na ostrov jich na něm přes dvanáct set zamřelo, většinou na malárii. Ideální místo na výlet do džungle. Procházím se ve zbytcích tábora. Džungle již stihla většinu pohltit. Tu a tam se mezi stromy objevuje domeček a informační cedule jej identifikuje jako kantýnu, ubytovnu, kuchyň, černou kobku pro delikventy či guvernérův dům (jež jediný měl skleněná okna). Naučná stezka brzy končí a pokračuje zpevněná cesta v džungli. Začínám pomalu cítit únavu. Batoh není nejlehčí, stan, šest litrů vody a jídlo na dva se trochu pronese. Brzy spatřuji podivná píďalkovitá stvoření, jež přátelsky poskakují mým směrem. Zanedlouho první z nich odrhuji z palce u nohy. Seznamuji se s pijavicemi. Nekončící cesta vede stále vzhůru. Když zastavím, přihopkají pijavice. Snažím se zastavovat minimálně a odpočívat na mostech přes potoky, tam nejsou neb beton jim nejspíše nesvědčí. Kolem jedenácté přichází krize, kterou zaháním pikantními makrelami s fazolemi. Zpevněná cesta končí v jakémsi mlází a pokračuje stezka, jež v poledne konečně začíná směřovat dolů. Ve dvě jsem na místě, v zátoce Ao Taloh Udang, kde nocuji přes noc.

 

Vyrážím znova do džungle. Netrvalo mi dlouho dojít k závěru, že jít podruhé stejnou cestou vyžaduje větší odvahu, než první výprava. Vím totiž, že je to daleko. Celý den poprchává, další přeháňka se spouští deset minut po mém odchodu ze zátoky. Déšť příjemně ochlazuje, pláštěnku nevyndávám. Pijavice ignoruji, dnes jsem na ně lépe připraven – mám ponožky a dlouhé kalhoty. Stejně se mi do nich za chvíli dostanou. Odstraňovat je během cesty ale nemá cenu, mezitím totiž přiběhnou (či spíše přihopkají, či přiyoyují) další. Nehybný cíl je snadnou kořistí. Rána bez pijavice navíc přes půl hodiny krvácí, takže bych do cíle dorazil jako hodně nepovedená karikatura hororového filmu. Pijavice se snažím brát jako takové savé náplasti a pro zpestření počítám mosty na cestě. Nejodvážnější na překonání je jedenáctý – v půlce ho přepůlil strom a řeku je nutné částečně přeskakovat. Celkem jsem napočítal mostů dvacet tři. Nejsem si jist, jestli jich je opravdu přesně tolik, nebo jsem je jenom tak napočítal (neboť jsem chtěl abych jich tolik bylo). První hodinu a půl do kopce, pak chvíli rovinka, pak začíná skoro normální cesta (do té doby je to regulérní prodírání se po náspu, jež kdysi tvořil cestu). Džungle neustále řve. Ještě že neslyším na jedno ucho, mohl bych z toho ohluchnout. Cesta zpátky je o hodinu kratší než prvocesta o den dřív. Místo čtyř hodin jsem cestu ušel za hodiny tři. Je pravda, že den předtím jsem již v nohách měl dvanáct kilometrů. Místo oslavy ulehám oblečený do mořských vln. Většinu pijavic sůl odrazuje a pouští se, floatují dále. Zůstává jediná vypasená královna. Končí na mé podrážce (až napotřetí), dokonce jí patou hloubím i hrobeček v písku. Omotávám krvácející rány. Mezitím přijíždí náklaďák s thajskými výletníky. Asi netuší, z jaké planety přicházím. Jedu s nimi zpátky. Jednomu z nich se snažím vysvětlit co to pijavice je, potom jednu spatřuji na noze jedné z žen. Vypuká panika. Muž jí shazuje, pijavice se chytá kolegyně vedle, žena krvácí stejně jako já. Všichni již nyní můj popis chápou, příklad dodal na názornosti. Padá také kulturní bariéra a běloch je zase o něco populárnější.

Ko Tarutao

27.4.2009

Po úspěšné včerejší rezervaci lístku mě ráno nabírá bílá dodávka a odváží na Pak Bara Pier, nástupní místo lodí plujících na Ko Tarutao a Ko Lipe. Většina turistů vyráží ten druhý, jež je plný nádherný resortů s vlastními bazény, nočních klubů a krásných korálů na potápění v moři. Já jedu na Ko Tarutao, největší ostrov ve stejnojmenném národním parku. Resorty tam nejsou žádné. Jediné, poněkud předražené ubytování poskytuje správa Národního parku.  Naštěstí je možné tam spát i ve stanu na pláži za pěkných třicet bahtů na noc. Věda to předem, koupil jsem si v Trangu stan (byla to “nabídka, která se nedala odmítnout”). Stan mi dává také větší možnosti v samostatném pohybu po ostrově a trekingu v džungli, což mám také v plánu. Pláž je krásná, sněhobílá a naprosto prázdná (tedy až na kraby permoníky kterým věnuji následující kapitolu). Západy slunce jsou každý večer surreálně nereálné. Po třídenní bouřce je klid. Dorazil jsem ve správný moment.

Pro jednou jsem opět překvapen přátelstvím a pohostinností naprosto neznámých lidí. Potkal jsem tři Thajce, kteří jezdí každý rok na Tarurao na tři dny „dobít baterky“, než se opět vrátí k manželkám či do práce. Zaplatili si loď, jež je doveze na blízký ostrov (je uprostřed mezi Tarutaem a Lipe), kde je úžasné prostředí k potápění se. Na loď se vejde deset lidí a oni nám nabídli (mě, Clarice z Francie a Justine z Belgie – potkali jsme se na lodi při cestě na ostrov), že můžeme jet s nimi. Nic za to nechtěli, protože loď již zaplatili. Na ostrově jsme strávili celý den. Většinu času zabralo pozorování mořského dna, mořských okurek, hvězdic a jiných mlčenlivých obyvatel. 

Další den jsme se byli projít na další hezkou pláž, jež se nachází asi dvanáct kilometrů od tábora. Po válení se a odpolední dřímotě jsme zpět jeli dodávkou, kterou zavolali naši známí Thajci. Jim, ani holkám (a vlastně ani mě), se pěšky nechtělo, jednou projitá cesta je najednou dvakrát delší. Další den jsem se vydal na opačnou stranu ostrova, kam již cesta pro auta nevedla.

Trang

  Přijel jsem do města, v kterém se jenom přestupuje, abych tam zůstal dva dny a klidně zůstal déle. Trang je jedno z thajských měst bez pláží a turistů, avšak se svým kouzlem, pokud se ho rozhodnete hledat. Největší atrakcí je zdejší noční trh. Brány (samozřejmě žádné nemá) se otevírají se západem slunce a zavírají (stále především obrazně) kolem deváté. Najdete zde delikátní jídla plná všech pestrých thajských chutí, klasickou, většinou nemastnou, bižuterii i spicy hard-core piercing, to vše doplněné nepřeberným množstvím přepálených CD vycházejících popových hvězd s olejovou barvou kůže.

Ubytován jsem byl v Yamawa guesthouse, kde se obsluha i cena ukázala velice příjemnou. Navíc mi půjčili skútr, na kterém jsem projel Tam i Zpět kraj zdejší o sto šest (i když tolik jsem nejel). Okouzlily mě holky v rezervační kanceláři (Andaman travels) na nádraží. Vypadaj na osmnáct a je jim dvacet šest a jestli nevěříte vydejte se tam na vlastní pěst. Na té motorce jsem nakonec ujel přes stopadesát kilometrů. Silniční kontrola byla jenom jedna. Řidičák nemaje situaci zachráňuji českým pasem, po jehož krátkém studiu policista vyndává služební pistoli, což mě mate, neboť víza platná mám. Iniciály na zbrani a pasu se shodují, čímž je úspěšně dokončena kontrola a já mohu jet. České zbraně opět bodují. Na vyjížďce jsem navštívil čtyři vodopády, jež se nalézají asi čtyřicet kilometrů od Trangu ve vnitrozemí. První z nich měl alpské parametry. Voda padající z výšky přibližně sto padesáti metrů, dole soukromá laguna na koupání, kam již kempující thajské rodinky nedošly. Druhý byl menší a obsazen partičkou výrostků. Třetí jsem docela dlouho hledal, moje mapa připomínala ranní skicu nepříliš nadaného umělce. Chvíli jsem jezdil mezi plantážemi, které postupně houstly a kopce po stranách cesty začaly vybízet ke skalnímu lezení. Potkal jsem pána který tam bydlí. Nepředpokládám že kolem něj jezdí zmatení bílí falangové každý den. Skvěle jsme si popovídali, každý ve svém jazyce, myslím že především o farmaření a tvrdosti dřeva ve vyšších nadmořských výškách. Poté jsem se vrátil na hlavní cestu a po chvíli objevil tu správnou odbočku ke třetímu vodopádu. Třetí vodopád byl esteticky nejhezčí, voda proudící mezi stinnými stromy byla natolik krásná, že jsem si chvíli ani nevšímal jinak velmi aktivních komárů. Poslední vodopád jsem našel chvíli před západem slunce. Předháněl jsem se s místními kluky v tom, kdo skočí nejhezčí skok z nejpodivnějšího místa. Bylo vidět že amatéři rozhodně nejsou. Nakonec šli domů a já jsem si dal kraulový strečink – místo běhání na pásu v posilovně se dá plavat proti proudu v horské bystřině. Na stejném místě zůstanete v obou případech.

Je nedělní ráno a já stojím před jedinou bankou, která má mít v Trangu v neděli otevřeno. Otevírá za pár minut a pozoruji páreček turistů, kteří čekají ve stejné frontě jako já. Po otevření s radostí kvituji že chlapec si stejně jako já jde proplatit cestovní šeky. Následně zdálky pozoruji jeho pas, vypadá velmi podobně mému. Přibližuji se a ...ano. POPRVÉ JSEM POTKAL NA SVÉ CESTĚ NAPROTO NÁHODNĚ ČECHY. Nákupní centrum v Trangu, kam se nejezdí, neděle, deset hodin ráno.

Poslední večer v Trangu byl ve znamení satelitní televize a nedělních live fotbalových přenosů evropských lig. Fotbal je tady celkem běžnou záležitostí (avšak populárnější a v televizi více zastoupený je zde bezesporu rugby a kriket).