Výlet do džungle

30.4.2009

Poněvadž celá cesta na druhou stranu ostrova je dlouhá přes dvacet pět kilometrů, je nutné vstát brzy a vyhnout se polednímu vedru. V šest mám  sbalený stan a s východem slunce vycházím na cestu. První část cesty je jednoduchá – dvanáct kilometrů po asfaltové silnici do Ao Taloh Wow, kde cesta končí. Cesta se vine džunglí, jež asi nikdy nespí. Většina cesty je do kopce, přesto se již o půl desáté zjevuji u celkem překvapených rybářů, jež v zátoce kotví. Ao Wow je bývalý thajská trestanecká kolonie uprostřed džungle. Vybrána byla pro svojí výjimečně výhodnou polohu (výhodnou pro vládu, samozřejmě). Vězni se neprodražili, většina z nich dlouho nepřežila. Z tří tisíc přivezených na ostrov jich na něm přes dvanáct set zamřelo, většinou na malárii. Ideální místo na výlet do džungle. Procházím se ve zbytcích tábora. Džungle již stihla většinu pohltit. Tu a tam se mezi stromy objevuje domeček a informační cedule jej identifikuje jako kantýnu, ubytovnu, kuchyň, černou kobku pro delikventy či guvernérův dům (jež jediný měl skleněná okna). Naučná stezka brzy končí a pokračuje zpevněná cesta v džungli. Začínám pomalu cítit únavu. Batoh není nejlehčí, stan, šest litrů vody a jídlo na dva se trochu pronese. Brzy spatřuji podivná píďalkovitá stvoření, jež přátelsky poskakují mým směrem. Zanedlouho první z nich odrhuji z palce u nohy. Seznamuji se s pijavicemi. Nekončící cesta vede stále vzhůru. Když zastavím, přihopkají pijavice. Snažím se zastavovat minimálně a odpočívat na mostech přes potoky, tam nejsou neb beton jim nejspíše nesvědčí. Kolem jedenácté přichází krize, kterou zaháním pikantními makrelami s fazolemi. Zpevněná cesta končí v jakémsi mlází a pokračuje stezka, jež v poledne konečně začíná směřovat dolů. Ve dvě jsem na místě, v zátoce Ao Taloh Udang, kde nocuji přes noc.

 

Vyrážím znova do džungle. Netrvalo mi dlouho dojít k závěru, že jít podruhé stejnou cestou vyžaduje větší odvahu, než první výprava. Vím totiž, že je to daleko. Celý den poprchává, další přeháňka se spouští deset minut po mém odchodu ze zátoky. Déšť příjemně ochlazuje, pláštěnku nevyndávám. Pijavice ignoruji, dnes jsem na ně lépe připraven – mám ponožky a dlouhé kalhoty. Stejně se mi do nich za chvíli dostanou. Odstraňovat je během cesty ale nemá cenu, mezitím totiž přiběhnou (či spíše přihopkají, či přiyoyují) další. Nehybný cíl je snadnou kořistí. Rána bez pijavice navíc přes půl hodiny krvácí, takže bych do cíle dorazil jako hodně nepovedená karikatura hororového filmu. Pijavice se snažím brát jako takové savé náplasti a pro zpestření počítám mosty na cestě. Nejodvážnější na překonání je jedenáctý – v půlce ho přepůlil strom a řeku je nutné částečně přeskakovat. Celkem jsem napočítal mostů dvacet tři. Nejsem si jist, jestli jich je opravdu přesně tolik, nebo jsem je jenom tak napočítal (neboť jsem chtěl abych jich tolik bylo). První hodinu a půl do kopce, pak chvíli rovinka, pak začíná skoro normální cesta (do té doby je to regulérní prodírání se po náspu, jež kdysi tvořil cestu). Džungle neustále řve. Ještě že neslyším na jedno ucho, mohl bych z toho ohluchnout. Cesta zpátky je o hodinu kratší než prvocesta o den dřív. Místo čtyř hodin jsem cestu ušel za hodiny tři. Je pravda, že den předtím jsem již v nohách měl dvanáct kilometrů. Místo oslavy ulehám oblečený do mořských vln. Většinu pijavic sůl odrazuje a pouští se, floatují dále. Zůstává jediná vypasená královna. Končí na mé podrážce (až napotřetí), dokonce jí patou hloubím i hrobeček v písku. Omotávám krvácející rány. Mezitím přijíždí náklaďák s thajskými výletníky. Asi netuší, z jaké planety přicházím. Jedu s nimi zpátky. Jednomu z nich se snažím vysvětlit co to pijavice je, potom jednu spatřuji na noze jedné z žen. Vypuká panika. Muž jí shazuje, pijavice se chytá kolegyně vedle, žena krvácí stejně jako já. Všichni již nyní můj popis chápou, příklad dodal na názornosti. Padá také kulturní bariéra a běloch je zase o něco populárnější.