A pohádky je konec

Cesta skončila a klasik by řekl, je že třeba začít plánovat novou. Tomuto koníčku se zatím nevěnuji a ukazuji fotky a sděluji zážitky těm méně šťastným, kteří museli zůstat doma. Pokud na tento blog někdy v budoucnosti zavítá nějaký další cestovatel, určitě uvítá deník rozdělený na jednotlivé země stáhnutelný v pdf formátu. Z vlastní zkušenosti vím, že čtení chronologicky zezadu je značně matoucím a únavným. Pokud se moje postřehy někomu budou hodit při jeho cestě, či jej nějaké souvětí či obrat nevšedně pobaví, budu velice rád když mi napíše do komentáře v blogu. Pokud mi bude chtít vynadat, ať raději nepíše, Google poslední dobou zapracoval na analýze klíčových slov v textu a pokud něco takkového uděláte, existuje nezanedbatelná šance, že vám večer nenalijí ve vaší oblíbené hospůdce (počítače už poslední dobou řídí úplně všechno, nebo ne?:)

Na východ od Hnáta v PDF:

Indie

Singapur

Kambodža

Malajsie

Thajsko

Japonsko

Filipíny

 

Tak šťastnou cestu!

O otázkách

Před odjezdem jsem si položil takový malý bezvýznamný úkol. Chtěl jsem protkat cestu, navštívené státy a náhodná setkání jakýmsi pojítkem. Nakonec jsem se rozhodl že tím společným bodem by měla být otázka nebo otázky, položené všem (tj. dávající smysl všem na ní odpovědět). Po několika pro mé přátele jistě vyčerpávajících večerech, kdy jsem se všemi dostupnými, většinou alkoholickými prostředky, pokoušel vymámit tuto otázku z nich, jsem dostal několik kandidátů.

Co tě v poslední době nejvíce naštvalo?

Co tě nejvíc potěšilo?

Co budeš dnes večer dělat?

Co bys nejraději dělal dnes večer?

Kdy ti naposled spadly Widle?

Nakonec jsem samozřejmě zjistil, že pokládání otázky je v podstatě nemožné, především díky kulturní bariéře, která diktuje pravidla každého setkání. Potěšením pro mě tedy bylo, že se úkol dá otočit a zjišťovat nejběžnější dotazy na vás. Každá země má otázku či otázky, které jsou vám při její návštěvě neustále pokládány. Na Filipínách se ptají, jestli je Československo součástí Sovětského svazu, v Indii děti požadují psací pero, v Japonsku chtějí vědět, co je pro Česko tradiční a v Thajsku se neptají, protože jsou na podivné cizince zvyklí. Jak jsem zjistil brzy po příjezdu, u nás je to velice podobné. Zásadní důležitost přikládá většina domorodců dvěma dotazům – kde to bylo nejhezčí a kolik to všechno proboha stálo. První otázku odbývám tím, že všude je jinak hezky a každá země má své specifikum: Japonsko úžasnou přírodu, Filipíny nedostižné moře k potápění a nejlepší pivo, Thajsko turistickou pohodu a Indie barvy, chutě, pachy a všudepřítomné lidi. Otázka druhá vyžadovala mimo orální exhibicionismus i trochu počítání. Když jsem se konečně dostal ke zpracování výdajů mé cesty, došel jsem k následujícím cifrám:

Předcestovní výdaje (očkování a pojištění): 8000

Veškeré letenky: 29600

Výdaje v Indii (21 dní): 4700

Výdaje v Kambodži (11 dní): 2800

Výdaje v Thajsku (19 dní): 5100

Výdaje v Malajsii (9 dní): 8900

Výdaje v Japonsku (13 dní): 19400

Výdaje na Filipínách (27 dní): 18250

Celkové výdaje na cestování: 88750

Celkové výdaje na zábavu (potápění a dárky): 21250

Celkové výdaje za 111 dní cesty: 110000

Z mého pohledu to celkem ujde, vešel jsem se do předcestovních odhadů a během cesty jsem se z hlediska financí většinou uskromňovat nemusel (pokud nepočítám občasné nepohodlí dané levnějšími ubytovnami s děravými moskytiérami)

Návštěvnost blogu

Přišli mí rádcové přišli na stránky? Po nastudování výsledků z Google Analytics bych mohl říci, že někteří se alespoň ukázali. Během tří měsíců kdy jsem byl na cestě navštívilo stránky 291 unikátních lidí (samozřejmě s určitou statistickou odchylkou danou nejednoznačností IP adres po kybernetické válce o Gruzii a především kvalitním Firewallem mého minulého zaměstnavatele, za něhož se dá schovat opravdu mnoho záškodníků). Tato necelá třístovka návštěvníků se v souhrnu podívala na téměř 1900 stránek a průměrně trávili na stránkách tři minuty, což znamená, že si většinou i příspěvky nejspíše četli. Polovina návštěvníků byla věrná Internet Exploreru, i když Spálená liška již zdatně šlapala na paty. Ve vzdáleném závěsu mě potěšili ti Operní a Chromí. Pokud nepočítám občasné úlety na stránky chodilo pět až deset lidí denně. Myslím, že na začátek to není špatné. Nyní vím, že alespoň někdo o blogu ví!

Ze Singapuru ke Hnátovi s krátkou zastávkou v Londýně

25.6.2009
Před odletem do Evropy mě čekalo několik dnů v Singapuru, což se již stalo na mé cestě v podstatě rutinou, byl jsem tam již potřetí. Tudíž jsem nepodnikal ničeho speciálního, kromě pravidelného plavání v bazénu a sledování Discovery, History, nebo National Geographic v televizi. Přiblížil se můj odjezd. Můj let do Londýna byl naplánován na jedenáctou hodinu večerní. Na letiště jsem vyjel na poslední chvíli a dostal jsem se tam hodinu a půl před plánovaným odletem. Již v první hale byl o mého letu divný čas, přikládal jsem to chybě displeje. U displeje druhého mi to už začalo být divné. O chvíli později mi slečna u přepážky vrazila do ruky papír s omluvou, že kvůli technické puruše se let odkládá na druhý den na hodinu čtrnáctou, tedy o patnáct hodin později. Super bylo, že jsem letěl s British Airways, tudíž jsem dostal pokoj zdarma v Traders hotel i s večeří, snídaní a obědem (večeře byla luxusní, hlavně grilované chobotničky a sashimi) a samozřejmě odvoz tam i zpět zdarma. Poněvadž mojí cestu z Londýna jsem měl naplánovanou až na přespříští den ráno, nějak zásadně mě to netrápilo. Druhý den v patnáct hodin jsme skutečně odletěli.

  

Ceesta přes, a nad půlkou světa, proběhla celkem příjemně. Technické problémy letadla, jež způsobily jeho půldenní zpoždění, pravděpodobně nebyly zcela odstraněny, neboť v půlce Boignu 747 nefungovala klimatizace. Přišlo mi lehce symbolické, že při přeletu nad Dillím a Agrou naše oddělenní vypadalo jako přeplněný indický autobus. V uličkách stáli zpocení pasažéři z přehřátého oddělení, jež se k nám chodili ochladit. Indická krajina připomínala dobře rozehranou šachovou partii rozdělenou mezi několik hráčů lehce se vlnícími veletoky, kanály a geometricky přesnými dálnicemi. Pákistán byl hornatý, opuštěný, pyšný ve své divokosti. U Kaspického moře líně hořely ropné věže. Pak přišla Evropa a nebe se zatáhlo. Až do Londýna jsme letěli v mracích. V deset večer jsme po několika okruzích nad touto megapolis přistáli na Heatrow. Po pasové kontrole jsme si ještě hodinu počkali na zavazadla (v zavazadlovém prostoru byl prý zpozorován nějaký pohyb a vše tedy muselo být důkladně prošetřeno) a poté již byl čas na jedno z posledních spojů do centra. Po dvou zmatených přestupech (nebyl jsem sám kdo nevěděl, kam metro jede, neboť každou stanici měnili hlášením jeho destinaci) jsem poslední stanici raději došel pěšky. V jednu ráno jsem byl u Conny. Chvíli jsme povídali, potom usnuli, já v osm vstal a šel na žlutý autobus do Prahy. Deset minut před jeho odjezdem jsem jej i našel, za poslední dvě libry v kapse si koupil šest kuřecích křidýlek, jež zastoupily snídani, oběd i večeři a z okna pozoroval industriální chaos, jež je nazýván moderní zástavbou. Poté jsem usnul a probudil se až v pět ráno v Praze.

  

První co mě překvapilo byla nová odbavovací hala na Florenci. Myslel jsem, že za čtyři měsíce se mnoho věcí nezmění, asi jsem se mýlil. Sedl jsem do prázdné tramvaje a odjel na Žižkov, vystoupil jsem u kostela a vydal se k Akropoli. Za rohem jsem narazil na nonstop. Před ním si něco klátivě vysvětlovali dva narudlí Ukrajinci, nebyl jsem si jist, jestli mají problém, nebo utužují přátelství. Ze dveří se ženský hlas vykřikoval Pepo, já tě stejně miluju. Na chodníku byla kaluž krve. Možná, že až tolik věcí se nezměnilo, utahovalo si ze mě české já. Vítej v doma, kde je tak krásně! Sestra na mě už čekala, odpoledne jsme na Parukářce přehazovali frisbee. Ke Hnátovi jsem se dostal až večer. Dal jsem si dvě plzně a snažil se servírce vysvětlit, že bych neměl platit, neboť jsem jejich lokál proslavil na internetu. Děda to zaplatil.