A pohádky je konec

Cesta skončila a klasik by řekl, je že třeba začít plánovat novou. Tomuto koníčku se zatím nevěnuji a ukazuji fotky a sděluji zážitky těm méně šťastným, kteří museli zůstat doma. Pokud na tento blog někdy v budoucnosti zavítá nějaký další cestovatel, určitě uvítá deník rozdělený na jednotlivé země stáhnutelný v pdf formátu. Z vlastní zkušenosti vím, že čtení chronologicky zezadu je značně matoucím a únavným. Pokud se moje postřehy někomu budou hodit při jeho cestě, či jej nějaké souvětí či obrat nevšedně pobaví, budu velice rád když mi napíše do komentáře v blogu. Pokud mi bude chtít vynadat, ať raději nepíše, Google poslední dobou zapracoval na analýze klíčových slov v textu a pokud něco takkového uděláte, existuje nezanedbatelná šance, že vám večer nenalijí ve vaší oblíbené hospůdce (počítače už poslední dobou řídí úplně všechno, nebo ne?:)

Na východ od Hnáta v PDF:

Indie

Singapur

Kambodža

Malajsie

Thajsko

Japonsko

Filipíny

 

Tak šťastnou cestu!

O otázkách

Před odjezdem jsem si položil takový malý bezvýznamný úkol. Chtěl jsem protkat cestu, navštívené státy a náhodná setkání jakýmsi pojítkem. Nakonec jsem se rozhodl že tím společným bodem by měla být otázka nebo otázky, položené všem (tj. dávající smysl všem na ní odpovědět). Po několika pro mé přátele jistě vyčerpávajících večerech, kdy jsem se všemi dostupnými, většinou alkoholickými prostředky, pokoušel vymámit tuto otázku z nich, jsem dostal několik kandidátů.

Co tě v poslední době nejvíce naštvalo?

Co tě nejvíc potěšilo?

Co budeš dnes večer dělat?

Co bys nejraději dělal dnes večer?

Kdy ti naposled spadly Widle?

Nakonec jsem samozřejmě zjistil, že pokládání otázky je v podstatě nemožné, především díky kulturní bariéře, která diktuje pravidla každého setkání. Potěšením pro mě tedy bylo, že se úkol dá otočit a zjišťovat nejběžnější dotazy na vás. Každá země má otázku či otázky, které jsou vám při její návštěvě neustále pokládány. Na Filipínách se ptají, jestli je Československo součástí Sovětského svazu, v Indii děti požadují psací pero, v Japonsku chtějí vědět, co je pro Česko tradiční a v Thajsku se neptají, protože jsou na podivné cizince zvyklí. Jak jsem zjistil brzy po příjezdu, u nás je to velice podobné. Zásadní důležitost přikládá většina domorodců dvěma dotazům – kde to bylo nejhezčí a kolik to všechno proboha stálo. První otázku odbývám tím, že všude je jinak hezky a každá země má své specifikum: Japonsko úžasnou přírodu, Filipíny nedostižné moře k potápění a nejlepší pivo, Thajsko turistickou pohodu a Indie barvy, chutě, pachy a všudepřítomné lidi. Otázka druhá vyžadovala mimo orální exhibicionismus i trochu počítání. Když jsem se konečně dostal ke zpracování výdajů mé cesty, došel jsem k následujícím cifrám:

Předcestovní výdaje (očkování a pojištění): 8000

Veškeré letenky: 29600

Výdaje v Indii (21 dní): 4700

Výdaje v Kambodži (11 dní): 2800

Výdaje v Thajsku (19 dní): 5100

Výdaje v Malajsii (9 dní): 8900

Výdaje v Japonsku (13 dní): 19400

Výdaje na Filipínách (27 dní): 18250

Celkové výdaje na cestování: 88750

Celkové výdaje na zábavu (potápění a dárky): 21250

Celkové výdaje za 111 dní cesty: 110000

Z mého pohledu to celkem ujde, vešel jsem se do předcestovních odhadů a během cesty jsem se z hlediska financí většinou uskromňovat nemusel (pokud nepočítám občasné nepohodlí dané levnějšími ubytovnami s děravými moskytiérami)

Návštěvnost blogu

Přišli mí rádcové přišli na stránky? Po nastudování výsledků z Google Analytics bych mohl říci, že někteří se alespoň ukázali. Během tří měsíců kdy jsem byl na cestě navštívilo stránky 291 unikátních lidí (samozřejmě s určitou statistickou odchylkou danou nejednoznačností IP adres po kybernetické válce o Gruzii a především kvalitním Firewallem mého minulého zaměstnavatele, za něhož se dá schovat opravdu mnoho záškodníků). Tato necelá třístovka návštěvníků se v souhrnu podívala na téměř 1900 stránek a průměrně trávili na stránkách tři minuty, což znamená, že si většinou i příspěvky nejspíše četli. Polovina návštěvníků byla věrná Internet Exploreru, i když Spálená liška již zdatně šlapala na paty. Ve vzdáleném závěsu mě potěšili ti Operní a Chromí. Pokud nepočítám občasné úlety na stránky chodilo pět až deset lidí denně. Myslím, že na začátek to není špatné. Nyní vím, že alespoň někdo o blogu ví!

Ze Singapuru ke Hnátovi s krátkou zastávkou v Londýně

25.6.2009
Před odletem do Evropy mě čekalo několik dnů v Singapuru, což se již stalo na mé cestě v podstatě rutinou, byl jsem tam již potřetí. Tudíž jsem nepodnikal ničeho speciálního, kromě pravidelného plavání v bazénu a sledování Discovery, History, nebo National Geographic v televizi. Přiblížil se můj odjezd. Můj let do Londýna byl naplánován na jedenáctou hodinu večerní. Na letiště jsem vyjel na poslední chvíli a dostal jsem se tam hodinu a půl před plánovaným odletem. Již v první hale byl o mého letu divný čas, přikládal jsem to chybě displeje. U displeje druhého mi to už začalo být divné. O chvíli později mi slečna u přepážky vrazila do ruky papír s omluvou, že kvůli technické puruše se let odkládá na druhý den na hodinu čtrnáctou, tedy o patnáct hodin později. Super bylo, že jsem letěl s British Airways, tudíž jsem dostal pokoj zdarma v Traders hotel i s večeří, snídaní a obědem (večeře byla luxusní, hlavně grilované chobotničky a sashimi) a samozřejmě odvoz tam i zpět zdarma. Poněvadž mojí cestu z Londýna jsem měl naplánovanou až na přespříští den ráno, nějak zásadně mě to netrápilo. Druhý den v patnáct hodin jsme skutečně odletěli.

  

Ceesta přes, a nad půlkou světa, proběhla celkem příjemně. Technické problémy letadla, jež způsobily jeho půldenní zpoždění, pravděpodobně nebyly zcela odstraněny, neboť v půlce Boignu 747 nefungovala klimatizace. Přišlo mi lehce symbolické, že při přeletu nad Dillím a Agrou naše oddělenní vypadalo jako přeplněný indický autobus. V uličkách stáli zpocení pasažéři z přehřátého oddělení, jež se k nám chodili ochladit. Indická krajina připomínala dobře rozehranou šachovou partii rozdělenou mezi několik hráčů lehce se vlnícími veletoky, kanály a geometricky přesnými dálnicemi. Pákistán byl hornatý, opuštěný, pyšný ve své divokosti. U Kaspického moře líně hořely ropné věže. Pak přišla Evropa a nebe se zatáhlo. Až do Londýna jsme letěli v mracích. V deset večer jsme po několika okruzích nad touto megapolis přistáli na Heatrow. Po pasové kontrole jsme si ještě hodinu počkali na zavazadla (v zavazadlovém prostoru byl prý zpozorován nějaký pohyb a vše tedy muselo být důkladně prošetřeno) a poté již byl čas na jedno z posledních spojů do centra. Po dvou zmatených přestupech (nebyl jsem sám kdo nevěděl, kam metro jede, neboť každou stanici měnili hlášením jeho destinaci) jsem poslední stanici raději došel pěšky. V jednu ráno jsem byl u Conny. Chvíli jsme povídali, potom usnuli, já v osm vstal a šel na žlutý autobus do Prahy. Deset minut před jeho odjezdem jsem jej i našel, za poslední dvě libry v kapse si koupil šest kuřecích křidýlek, jež zastoupily snídani, oběd i večeři a z okna pozoroval industriální chaos, jež je nazýván moderní zástavbou. Poté jsem usnul a probudil se až v pět ráno v Praze.

  

První co mě překvapilo byla nová odbavovací hala na Florenci. Myslel jsem, že za čtyři měsíce se mnoho věcí nezmění, asi jsem se mýlil. Sedl jsem do prázdné tramvaje a odjel na Žižkov, vystoupil jsem u kostela a vydal se k Akropoli. Za rohem jsem narazil na nonstop. Před ním si něco klátivě vysvětlovali dva narudlí Ukrajinci, nebyl jsem si jist, jestli mají problém, nebo utužují přátelství. Ze dveří se ženský hlas vykřikoval Pepo, já tě stejně miluju. Na chodníku byla kaluž krve. Možná, že až tolik věcí se nezměnilo, utahovalo si ze mě české já. Vítej v doma, kde je tak krásně! Sestra na mě už čekala, odpoledne jsme na Parukářce přehazovali frisbee. Ke Hnátovi jsem se dostal až večer. Dal jsem si dvě plzně a snažil se servírce vysvětlit, že bych neměl platit, neboť jsem jejich lokál proslavil na internetu. Děda to zaplatil.

Ostrov Camiguin, Butuan a loučení se v Manile

Czaldyho narozeniny byly náročné a velice dlouhé. Po večeři jsme popíjeli na zahradě, následně jsme se přesunuli do karaoke baru a nakonec jsme se ocitli na náměstí, kde jsme prostě museli vyzkoušet tradiční balut – slepičí vejce i se šestnáctidenním zárodkem uvnitř (ti otrlejší si mohou dát i trochu starší). Pak už byl čas na můj autobus. Odjížděl ve čtyři ráno, o hodinu a půl později jsem v Davau přestoupil na jiný, jež mě o dalších sedm hodin později vysadil v Butuanu, městě na opačném, tedy severním konci ostrova Mindanao. Na nádraží na mě čekal Erik, u něhož jsem nechal batoh a pouze s malým jsme vyrazili na další autobusový spoj. O tři hodiny později jsme vystoupili na molu, z něhož odjíždí trajekty na ostrov Camiguin. Poslední regulérní spoj odjel patnáct minut před naším příchodem, stále byl nedaleko na moři ke spatření. Situace vypadala mizerně a hrozila neplánovaným návratem do Butuanu ještě ten večer. Štěstím bylo, že na ostrov se o hodinu později vydala ještě jedna loď, jež sice nebyla určena pro cestují ale pro přepravu cisteren s palivem, ale pasažérů jako my tam bylo celkem dost. V sedm večer jsme byli na Camiguinu a vydali se za Rosalií.

 

Maria Rosalie Zerrudo je umělkyní, jež se osobně zná s Kublajem, jehož hotel a následně i chatku v horách u Mont Apo jsem navštívil společně s Czaldym. Měl jsem chvíli pocit, že na Filipínách jiní umělci nejsou, avšak Rosaliina kniha o filipínských umělcích mě přesvědčila o opaku. Společně s Kublajem a dvěma dalšími přáteli vytvořili Enigmata Treehouse na Camiguinu. Jedná se o umělecké a environmentální centrum, kde se téměř nepřetržitě konají workshopy, často pro místní děti. Dvě „Tarzanovy“ chatrče v korunách stromů slouží jako ubytovna pro turisty. Dole je společenskou místnost, kuchyně a dílna. Na zahradě jsou roztroušeny nejrůznější sochy a menší bio-zahrádka. Jak říká Rosalie, snahou od úplného počátku je žít v souladu s přírodou a pokud se naskytne příležitost, tak vytvářet artefakty z organizovaného chaosu produkovaného náhodnými i pozvanými návštěvníky. Rosalie je kouzelná žena, neustále nabitá pozitivní energií, jejíž kouzlo se přenáší i na vás.

 

Druhý den jsme si půjčili motorku a vydali se na cestu napříč ostrovem. Na nedělní oběd jsme zašli společně s Dannem a jeho kámošem do italské restaurace (Danna jsem potkal již dříve v Cebu a na ostrově také shodou více či méně řízených náhod pobýval). Kvalitně jsme se přejedli pizzou a na motorce pokračovali směrem k zatopenému hřbitovu, zničenému v jedné z mnoha erupcí na ostrově. Na ostrově jsou stále tři aktivní vulkány, avšak neboť poslední větší exploze byla zaznamenána před více než třiceti lety, jsou považovány za relativně „klidné“. Pozdě odpoledne jsme se nalodili na trajekt a večer jsme se ocitli zpět v Butuanu. Došli jsme na příjemnou večeři a já šel celkem brzy spát a balit se (tedy spíše vybalovat a vyhazovat co již nebude potřeba) na svojí zpáteční cestu do Evropy.

  

Můj poslední den na Filipínách je ve znamení přesunu do Manily. Tentokrát jsem nezůstal pouze na letišti, ale vydal se i do nákupního centra.) Tak jsem se setkal se Sudhiirou (kamarádkou Rosalie) a jejím manželem. Nejprve jsme se přejedli pizzou, následně zakouřili šíšu v jordánském obchůdku a nakonec skončili u sklenice San Miguela. Manžel mě dostal, neboť vlastnil devítimilimetrovou ČZetu a choval obdiv k českým zbraním. Já jsem dostal jeho informací o významu slova Pilsen (jež zde znamená něco jako ležák, tedy obecně druh piva). Myslím, že je brzy potkám v Čechách, pivní orgie a precizní mušku si nemůže nechat ujít. A potom již jenom přesun zpět na letiště a čekání na letadlo, které odlétá v šest ráno. S východem slunce se loučím s Filipínami, zemí jež byla nejdále a přitom asi nejbližší.

Americký otisk

Je neuvěřitelné, jak hluboké stopy dokázali zanechat Američané za pouhých čtyřicet let, kdy ostrovy vlastnili. Angličtina je v podstatě standardem při komunikaci (veškeré zákony jsou napsány anglicky) a Filipínci jí používají i při komunikaci mezi sebou, neboť jednotlivé dialekty, jichž zde jsou desítky až stovky, jsou natolik rozdílné, že je to prostě jednodušší. Basketbal je dnes národním sportem číslo jedna, fast-foody možná hlavním způsobem stravování. Perličkou v této oblasti je, že Filipíny jsou jedinou zemí na světě, kde největším řetězcem není Macdonald, ale lokální řetězec – Jolybee. Macdonald zde konkurenčně prohrával tak výrazně, že byl nucen změnit jídelníček a kromě obvyklých hamburgerů se v něm dají koupit i například pečená kuřata a pečené brambory…

Narozeniny v Padadě aneb velmi dlouhý příspěvek z velmi dlouhého dne

19.6.2009
Přijeli jsme k Czaldymu do města. Město má ideálně nesprávnou velikost, tedy zhruba dvanáct tisíc obyvatel (pokud přidáme k poslednímu sčítání obyvatelstva nějaké nutné přistěhovalce). Přijeli jsme navečer, tudíž jsme kromě jeho krásně vybavené zahrádky a několika míst v okolí nic nespatřili. Na zahrádce bylo dobře, tuba (kokosové víno, jež chutná i vypadá jako burčák), se postaralo o náplň večera.

 

Druhý den jsme vstali později než jsme měli v plánu a ve spěchu se vydali  na radnici. Měli jsme domluvené setkání se starostou. Starosta tam samozřejmě nebyl a dorazil o něco později, čas jsme však plně vyplnili fotkami s celým osazenstvem úřadu a následně i portréty za starostovým stolem. Zástupce starosty byl velmi milý a pravděpodobně i teplý. Byl to již druhý zastánce stejné funkce se stejnou charakteristikou, evidentně jsou  na velmi katolických Filipínách populární a nikomu nečiní obtíže přidělit jim tuto odpovědnost. Zábleskem chabé paměti jsme si vzpomněl na prohlášení Margy v Sibulanu o pár dnů dříve: pěvecká a velmi kompetitivní soutěž „Minus one“, jež se věnuje duetním písním zpívaným jedním účinkujícím (proto mínus jeden). Tento účinkující přitom supluje oba pěvce, a to pěvecky, expresivně i oblečením. Většinou se jedná o vystoupení „ladyboys“. Oříšek s oblečením řeší tak, že na jedné polovině těla mají oblečení ženské a na druhé mužské a podle toho, kterou část nastavují publiku, dávají najevo, kterou část právě zpívají. Velice mě mrzelo, že jsem tuto část filipínské kultury nestihl zažít. Ponořen v myšlenkách na tato podivná vystoupení a projevy jsem byl vyfocen s místostarostou.

 

Starosta dorazil i se svou ochrankou záhy. Chlapci s glocky za pasem obdivovali vnady Sheiny, jediné ženské, a k tomu ještě navíc domorodé zástupkyně naší společnosti. Starosta nás mezitím přivítal, nabídl nám k celodennímu používání své auto i s ochrankou, a zhruba za pět minut se spolu s námi vydal do keramické „továrny“ za městem. Nasedli jsme do jeho velmi 4x4 terénního vozu a vykonali pouť městem. Po cestě (stejně jako celou dobu předtím i potom, a proto se již o tom nebudu zmiňovat) nás provázely užaslé výkřiky „Ježíš dorazil“, „Ježíš je tady“, a jiné podobné nikým nepřeložené projevy. Na předním sedadle (nebo kdekoliv jinde, o o čemž se již také nebudu zmiňovat), totiž seděl Jason, Kaliforňan, chlapec šest stop a palců pět, od mládí basketbalista (sport, jež Filipínci zbožňují nadevše kromě kohoutích zápasů), který by dle svých slov dokázal rozdrtit i Obamu, jež prý v basketbale není vůbec špatný, momentálně studující v Thajsku, kde praktikuje Mai Thai, místní odrůdu fullcontact boxu a jež (což je jediný význam této velice dlouhé a jinak pro čtenáře příběhu naprosto bezvýznamné věty), vypadá jako Ježíš Kristus těsně předtím, než se nechal ukřižovat a ztratil svoje jistě pečlivě udržované a krásné háro (o čemž nás přinejmenším přesvědčují evropští sochaři a malíři posledního tisíce let). Děvčata téměř padala do mdlob, pronášela excitovaná poselství, a já jsem mohl sobecky a v klidu nikým nerušen fotografovat, protože nikdo o mě nejevil sebemenší zájem. Jak příjemné osvěžení v zemích Jihovýchodní Asie. Skoro jako procházet se se sestrou po ulicích Mysore,  kdy místní muži ztratili zájem o svoje zboží a začali prodávat sebe. Jason byl prostě naší svící ve tmě a my jsme jí zažínali, abychom všechny noční tvory nalákaly na něj.

 

Vraťme se ke starostovi a hrnčířům. Po půlhodině cesty kokosovými plantážemi jsme dorazili k cíli. V dílně pár pracantů, v okolí zvířata, matky a děti. Hrnčíři nám na chvíli přenechali své řemeslo a my se pokoušeli vyrobit něco podobného, co činili oni. Nebudu se vymlouvat na starou pneumatiku, která sloužila jako roztáčedlo, ani na nekvalitní hlínu či nedostatek momentální invence, prostě to nešlo. Udělal jsem několik fotek a když byl čas k odchodu (starosta se zvedl), tak jsme vypadli, sedli na jeep a přesunuli se na střelnici.

 

Střelnice byla malá, avšak pro naše nezkušené mušky zela dostačující. Nejprve jsem okusili Glock ráže 45 (velké kulky a slušný zpětný ráz). Jason, alias Jesus, jež se zrovna nesnažil přeměnit vodu ve víno, přemluvil ostrahu k zapůjčení M16 a po nutném pózování i k jejímu vyzkoušení (menší zpětný ráz než jsem čekal, větší hluk). Již napůl neslyšící a obtěžkáni endorfiny jsme nakonec dostali do rukou i brokovnici (bezkonkurenčně největší zpětný ráz a rámus). Potom už jsme střílet vlastně ani nechtěli. Ochranka se procvičila v používání svého denního chleba a jeli jsme dále. Starosta vystoupil u notáře a nechal nám auto i se svou ochrankou. Když jsem se zeptal, jak se dostane na úřad, zjistil jsem, že pojede motorkou, kterou bude řídit jeho syn. Malé město je prostě všude stejné.

 

Den to byl velice dlouhý, proto již nemám sil rozepisovat se o jízdě na koních, návštěvě lanového parku, kde jsme vyzkoušeli zipping a výletu na úpatí nejvyšší hory Filipín, Mount Apa, kde jsme pro změnu navštívili další výtvor Kublaje, místního velice talentovaného umělce (po shlédnutí jeho hotelu v Davau). Vše je tedy pouze na fotkách a v mé přepisovatelné paměti.

 

Večer slavil Czaldy narozeniny. Sešla se celá rodina (matka a její pečovatelka, která za své služby bydlí v domě a studuje na univerzitě), plus větší množství blíže neurčených hostů. Uprostřed stolu leželo další vycpané prasátko, precizně ogrilované, i se svým stále tajemným úsměvem...