Czaldyho narozeniny byly náročné a velice dlouhé. Po večeři jsme popíjeli na zahradě, následně jsme se přesunuli do karaoke baru a nakonec jsme se ocitli na náměstí, kde jsme prostě museli vyzkoušet tradiční balut – slepičí vejce i se šestnáctidenním zárodkem uvnitř (ti otrlejší si mohou dát i trochu starší). Pak už byl čas na můj autobus. Odjížděl ve čtyři ráno, o hodinu a půl později jsem v Davau přestoupil na jiný, jež mě o dalších sedm hodin později vysadil v Butuanu, městě na opačném, tedy severním konci ostrova Mindanao. Na nádraží na mě čekal Erik, u něhož jsem nechal batoh a pouze s malým jsme vyrazili na další autobusový spoj. O tři hodiny později jsme vystoupili na molu, z něhož odjíždí trajekty na ostrov Camiguin. Poslední regulérní spoj odjel patnáct minut před naším příchodem, stále byl nedaleko na moři ke spatření. Situace vypadala mizerně a hrozila neplánovaným návratem do Butuanu ještě ten večer. Štěstím bylo, že na ostrov se o hodinu později vydala ještě jedna loď, jež sice nebyla určena pro cestují ale pro přepravu cisteren s palivem, ale pasažérů jako my tam bylo celkem dost. V sedm večer jsme byli na Camiguinu a vydali se za Rosalií.
Maria Rosalie Zerrudo je umělkyní, jež se osobně zná s Kublajem, jehož hotel a následně i chatku v horách u Mont Apo jsem navštívil společně s Czaldym. Měl jsem chvíli pocit, že na Filipínách jiní umělci nejsou, avšak Rosaliina kniha o filipínských umělcích mě přesvědčila o opaku. Společně s Kublajem a dvěma dalšími přáteli vytvořili Enigmata Treehouse na Camiguinu. Jedná se o umělecké a environmentální centrum, kde se téměř nepřetržitě konají workshopy, často pro místní děti. Dvě „Tarzanovy“ chatrče v korunách stromů slouží jako ubytovna pro turisty. Dole je společenskou místnost, kuchyně a dílna. Na zahradě jsou roztroušeny nejrůznější sochy a menší bio-zahrádka. Jak říká Rosalie, snahou od úplného počátku je žít v souladu s přírodou a pokud se naskytne příležitost, tak vytvářet artefakty z organizovaného chaosu produkovaného náhodnými i pozvanými návštěvníky. Rosalie je kouzelná žena, neustále nabitá pozitivní energií, jejíž kouzlo se přenáší i na vás.
Druhý den jsme si půjčili motorku a vydali se na cestu napříč ostrovem. Na nedělní oběd jsme zašli společně s Dannem a jeho kámošem do italské restaurace (Danna jsem potkal již dříve v Cebu a na ostrově také shodou více či méně řízených náhod pobýval). Kvalitně jsme se přejedli pizzou a na motorce pokračovali směrem k zatopenému hřbitovu, zničenému v jedné z mnoha erupcí na ostrově. Na ostrově jsou stále tři aktivní vulkány, avšak neboť poslední větší exploze byla zaznamenána před více než třiceti lety, jsou považovány za relativně „klidné“. Pozdě odpoledne jsme se nalodili na trajekt a večer jsme se ocitli zpět v Butuanu. Došli jsme na příjemnou večeři a já šel celkem brzy spát a balit se (tedy spíše vybalovat a vyhazovat co již nebude potřeba) na svojí zpáteční cestu do Evropy.
Můj poslední den na Filipínách je ve znamení přesunu do Manily. Tentokrát jsem nezůstal pouze na letišti, ale vydal se i do nákupního centra.) Tak jsem se setkal se Sudhiirou (kamarádkou Rosalie) a jejím manželem. Nejprve jsme se přejedli pizzou, následně zakouřili šíšu v jordánském obchůdku a nakonec skončili u sklenice San Miguela. Manžel mě dostal, neboť vlastnil devítimilimetrovou ČZetu a choval obdiv k českým zbraním. Já jsem dostal jeho informací o významu slova Pilsen (jež zde znamená něco jako ležák, tedy obecně druh piva). Myslím, že je brzy potkám v Čechách, pivní orgie a precizní mušku si nemůže nechat ujít. A potom již jenom přesun zpět na letiště a čekání na letadlo, které odlétá v šest ráno. S východem slunce se loučím s Filipínami, zemí jež byla nejdále a přitom asi nejbližší.
Žádné komentáře:
Okomentovat