Tokio

22.5.2009

V Tokiu jsem strávil dva dny, vlastně jenom jeden. Ale jeden den, který  opravdu trval dvacet čtyři hodin. Dojmy jsou tedy spíše roztříštěné, jak je mám, tak je předkládám:

Tokio je město, které se zbláznilo. Hodinový stroj, jež se sám dobíjí. Ruleta jež se nikdy nezastaví. Maniak, jež si sám ordinuje svou léčebnou kůru. Ulice jsou stále plné a během ranní a večerní špičky ještě plnější. Všichni tady začínají pracovat o půl deváté, takže do té doby je pohyb po městě téměř nemožný (pražská žlutá linka je slabá káva). O patnáct minut později jsou některá nádraží poloprázdná.

Absolvuji ranní běsnění a navštěvuji královský hrad, onu prázdnou bublinu ve městě a prázdné městské centrum, jak se o něm vyjádřil Roland Barthes. Jediné, co běžný našinec i turista vidí, jsou hradební zdi, jeden most s bránou a královské zahrady. Jinak je celý hrad pro veřejnost uzavřený a bydlí v něm královská rodina. Návštěvníkům se jeho brány otevírají pouze dvakrát do roka. Na nový rok prvního ledna a v den císařových narozenin, které má dvacátého třetího prosince, takže se to vše stihne v jednom týdnu.

Následuje Ginza, první obchodní centrum moderního Tokia, jež je stále plná hotelů, obchodů drahých značek a jinak naprosto nezáživná. Tokio žije jinde. Každé místo a zvláště město je nutné vidět svrchu, ptačí perspektiva dodá lehkosti jinak přehlceným ulicím. Místo k pozorování Tokia je čtyřicáté druhé patro Government Towers, vstup zadarmo a výhledy vlastně dva, neboť se dá vyjet do věží obou. Nadhled mi dal konečně představu o velikosti města. Je sice pravda, že výhled se dá srovnat se Žižkovským vysílačem, neboť stejně jako tam, se město táhne až na obzor a zbytek zakrývá smogová mlha, mrakodrapů je v Tokiu přeci jenom trochu víc.

Procházím se po Shibuye, obří neonové displeje jsou všude, uniknout se  dá jen do malých vedlejších uliček. Město je barevné a extravagantní, jako by se impresionistickému malíři vylily do malby všechny barvy najednou. Večer navštěvuji Akihabaru, čtvrť, kde se dá koupit nejnovější chip, zahrát si jakoukoliv hru, a nebo koupit to nejtvrdší hentai. Akihabara je technoidním šílenstvím, kde nadšenci ztrácí pojem o čase. Holčičky oblečené jako manga panenky nabízejí nejnovější hry. Vyvolávači slev před svými obchody přerušují jednolitý dav. Šestipatrová Nintendo pařírna plná všech věkových skupin mě na dlouhou dobu pohlcuje také.

Noc propojuje česká pařba, do které jsou postupně zapojeni Kanaďan, okolo jdoucí Ruska, japonské hiphoperky s iPody na uších, jízdní kolo  vylovené z jezírka v parku a další blíže nespecifikované kolem se pohybující skupiny především japonské příslušnosti. Jízda taxíkem, který vám automaticky otevře dveře, tanec a elektronika, francouzský pokec a konečně návrat ranním vlakem.

Druhý den jsme vstáváme pozdně odpoledne, jdeme na oběd a je zase večer. Před půlnocí se přesouvám, přenocování mám jinde. Spal jsem u kámoše kámoše, trochu jako na ponorce – on odešel v noci pařit a já zmizel před jeho návratem. Jedna postel pro dva stačí, když mají jiné směny.