16.6.2009
Noční trajekt z Dumaguete mě dovezl zpět do Cebu, jež mi opět sloužilo pouze jako přestupní terminál. Vyzkoušel jsem schopnost svojí navigace a naskočil do jednoho z Jeepneys, který mě přiblížil k letišti. Chtěl jsem ušetřit za taxíka, jež jsou v přístavu předražení, ale o moc jsem nakonec neuspěl - neměl jsem drobné, takže řidič „dostal“ dýško. Hodinový let mě přesunul do Davaa, třetího největšího filipínského města, největšího na ostrově Mindanao. Na letišti na mě čekal Czaldy, šli jsme k němu domů nechat batoh a následně na procházku po městě. Město je dostatečně velké na to, aby v něm dalo kulturně vyžít, ale ne zas tak velké, aby se v něm nedalo dýchat.
Druhý den přijel Jason, Kaliforňan, toho času studující v Bangkoku. 
Vydali jsme se na ostrov Samal, pár minut trajektem od Davaa. Nejprve do netopýří jeskyně. Všude miliony malých zvířátek, neustálé pištění. Jejich počet se nedá vyčíslit je však jasné, že jakýkoliv větší masožravec usídlený v jeskyni by z ní nemusel nikdy vyjít. Do jeskyní se dá nahlížet průrvami ve stropech. Viditelná část je přitom pouze maličkatým kouskem většího komplexu. Jejich vylétávání na noční lov jsme nepozorovali, jejich denní hemžení však i tak bylo úchvatné. V muzeu psali, že netopýrů je tam asi jeden a půl milionu, tedy asi tolik jako Pražáků v jejich sluji. Na ostrově se také nachází vodopády, dva chlápci na motorkách nás tam dovezli. Na každou motorku se zde vejde až pět lidí. My jsme na ní byli jenom tři, takže luxus veliký. V zemích jihovýchodní Asie jsem nenašel více osvěžující koupel, než právě ve vodopádech a horkých bystřinách, které jsou v našich podmínkách permanentně studené. Zde je i moře příliš teplé. Chvíli jsme se tam koupali a na dálku soutěžili s místními o nejhezčí, nebo naopak nejšílenější skok do vody. Neměli jsme žádnou šanci.
Další den jsme se přesouvali do Padady k Czaldymu. Po cestě jsme se 
stavili u jeho přátel a za finanční pakatel vyzkoušeli Water Tubing – sjíždění divoké řeky na gumových pneumatikách. Myslel jsem, že to bude brnkačka pro malé děti, ale poté, co jsem se ve druhé zatáčce a v prvních peřejích vyklopil, jsem názor poupravil. Ke konci jsem byl celkem unavený a pádloval jsem jenom symbolicky. Na místě, kde jsme vystupovali, se nacházela kokosová továrna, dalo by se říci. Chlápci tam ostrými mačetami rozlouskávali jeden kokos za druhým. Poněvadž jsem na svém listu věcí, které musím vyzkoušet, měl i Tuvu – zdejší tradiční zkvašený kokosový likér, nezaváhali jsme a dva galony jsme spolu s Jasonem koupili (jak se nakonec ukázalo, bylo to přeci jenom hodně). No a potom jsme si počkali na autobus a pokračovali dále.
Žádné komentáře:
Okomentovat