Apo Island

9.6.2009
Při cestě z Malapascuy jsem v Cebu přestoupil z autobusu do podchlazeného trajektu, abych o čtyři hodiny později vystoupil v Dumaguete, jednoho z větších měst na ostrově Negros a jeho východní provincii. Tam jsem se setkal s Margou, pracovnicí Peacecorps jež již dva roky bydlí a pracuje v Sibulanu, pár kilometrů od Dumaguete. Zašli jsme na večeři do jejího oblíbeného Dive Shopu a baru na nábřeží a poté jsme se přesunulí k ní domů. Ráno jsem vstal a přesunul se na ostrov Apo, jež se nachází zhruba třicet minut jízdy autobusem a hodinu lodičkou na jih od Dumaguete. Na Apo jsem mířil kvůli tamnímu vyhlášenému korálovému pásu kolem ostrova. V metrové hloubce se nachází úplně všechno co si dokážete představit v exotickém akváriu. O kousek dál byl krásný červenobílé pruhovaný hádek se žlutou hlavou, jak jsem se později dozvěděl, smrtelně jedovatý. Setkal jsem se s Juliette, která je původem z Holandska a na ostrově strávila jako dobrovolník přes půl roku. Cestu jsem jí zkřížil těsně před jejím odjezdem, tudíž jsem s ní absolvoval povinné kolečko po jejích známých na ostrově, jež všichni smutnili z jejího odjezdu. Myslím, že to byla výborná příprava na příjezd do Čech. První noc ze dvou na ostrově jsme šli na večeři k jedné z rodin, která byla zakončena pěveckou peverzí. Karaoke, či videoke (na televizní obrazovce běží text), je jednou z národních posedlostí. Dlouho jsem se mu snažil vyhnout, poukazujíc na svojí pěveckou indispozici, jež by mohla zkazit celý večer, či mojí preferenci tanečními kroky před zvukovými výlevy. V Cebu a na Malapascue se mi to povedlo, taneček stačil, avšak na Apu jsem se již zpívání nevyhl. Dostali co chtěli. Třetí den ráno jsem pomohl Juliette sbalit věci a společně s jejími dvěma holandskými přáteli, kteří jí také přijeli navštívit, jsme se přesunuli zpět na pevninu a následně do Dumaguete. Oni zamířili odpoledním letadlem do Manily, já zpět k Marze do Sibulanu, kde byly již v plném proudu přípravy na tradiční fiestu.