19.6.2009
Přijeli jsme k Czaldymu do města. Město má ideálně nesprávnou velikost, tedy zhruba dvanáct tisíc obyvatel (pokud přidáme k poslednímu sčítání obyvatelstva nějaké nutné přistěhovalce). Přijeli jsme navečer, tudíž jsme kromě jeho krásně vybavené zahrádky a několika míst v okolí nic nespatřili. Na zahrádce bylo dobře, tuba (kokosové víno, jež chutná i vypadá jako burčák), se postaralo o náplň večera.
Druhý den jsme vstali později než jsme měli v plánu a ve spěchu se vydali na radnici. Měli jsme domluvené setkání se starostou. Starosta tam 
samozřejmě nebyl a dorazil o něco později, čas jsme však plně vyplnili fotkami s celým osazenstvem úřadu a následně i portréty za starostovým stolem. Zástupce starosty byl velmi milý a pravděpodobně i teplý. Byl to již druhý zastánce stejné funkce se stejnou charakteristikou, evidentně jsou na velmi katolických Filipínách populární a nikomu nečiní obtíže přidělit jim tuto odpovědnost. Zábleskem chabé paměti jsme si vzpomněl na prohlášení Margy v Sibulanu o pár dnů dříve: pěvecká a velmi kompetitivní soutěž „Minus one“, jež se věnuje duetním písním zpívaným jedním účinkujícím (proto mínus jeden). Tento účinkující přitom supluje oba pěvce, a to pěvecky, expresivně i oblečením. Většinou se jedná o vystoupení „ladyboys“. Oříšek s oblečením řeší tak, že na jedné polovině těla mají oblečení ženské a na druhé mužské a podle toho, kterou část nastavují publiku, dávají najevo, kterou část právě zpívají. Velice mě mrzelo, že jsem tuto část filipínské kultury nestihl zažít. Ponořen v myšlenkách na tato podivná vystoupení a projevy jsem byl vyfocen s místostarostou.
Starosta dorazil i se svou ochrankou záhy. Chlapci s glocky za pasem obdivovali vnady Sheiny, jediné ženské, a k tomu ještě navíc domorodé zástupkyně naší společnosti. Starosta nás mezitím přivítal, nabídl nám k celodennímu používání své auto i s ochrankou, a zhruba za pět minut se spolu s námi vydal do keramické „továrny“ za městem. Nasedli jsme do jeho velmi 4x4 terénního vozu a vykonali pouť městem. Po cestě (stejně jako celou dobu předtím i potom, a proto se již o tom nebudu zmiňovat) nás provázely užaslé výkřiky „Ježíš dorazil“, „Ježíš je tady“, a jiné podobné nikým nepřeložené projevy. Na předním sedadle (nebo kdekoliv jinde, o o čemž se již také nebudu zmiňovat), totiž seděl Jason, Kaliforňan, chlapec 
šest stop a palců pět, od mládí basketbalista (sport, jež Filipínci zbožňují nadevše kromě kohoutích zápasů), který by dle svých slov dokázal rozdrtit i Obamu, jež prý v basketbale není vůbec špatný, momentálně studující v Thajsku, kde praktikuje Mai Thai, místní odrůdu fullcontact boxu a jež (což je jediný význam této velice dlouhé a jinak pro čtenáře příběhu naprosto bezvýznamné věty), vypadá jako Ježíš Kristus těsně předtím, než se nechal ukřižovat a ztratil svoje jistě pečlivě udržované a krásné háro (o čemž nás přinejmenším přesvědčují evropští sochaři a malíři posledního tisíce let). Děvčata téměř padala do mdlob, pronášela excitovaná poselství, a já jsem mohl sobecky a v klidu nikým nerušen fotografovat, protože nikdo o mě nejevil sebemenší zájem. Jak příjemné osvěžení v zemích Jihovýchodní Asie. Skoro jako procházet se se sestrou po ulicích Mysore, kdy místní muži ztratili zájem o svoje zboží a začali prodávat sebe. Jason byl prostě naší svící ve tmě a my jsme jí zažínali, abychom všechny noční tvory nalákaly na něj.
Vraťme se ke starostovi a hrnčířům. Po půlhodině cesty kokosovými plantážemi jsme dorazili k cíli. V dílně pár pracantů, v okolí zvířata, matky a děti. Hrnčíři nám na chvíli přenechali své řemeslo a my se pokoušeli vyrobit něco podobného, co činili oni. Nebudu se vymlouvat na starou pneumatiku, která sloužila jako roztáčedlo, ani na nekvalitní hlínu či nedostatek momentální invence, prostě to nešlo. Udělal jsem několik fotek a když byl čas k odchodu (starosta se zvedl), tak jsme vypadli, sedli na jeep a přesunuli se na střelnici.
Střelnice byla malá, avšak pro naše nezkušené mušky zela dostačující. Nejprve jsem okusili Glock ráže 45 (velké kulky a slušný 
zpětný ráz). Jason, alias Jesus, jež se zrovna nesnažil přeměnit vodu ve víno, přemluvil ostrahu k zapůjčení M16 a po nutném pózování i k jejímu vyzkoušení (menší zpětný ráz než jsem čekal, větší hluk). Již napůl neslyšící a obtěžkáni endorfiny jsme nakonec dostali do rukou i brokovnici (bezkonkurenčně největší zpětný ráz a rámus). Potom už jsme střílet vlastně ani nechtěli. Ochranka se procvičila v používání svého denního chleba a jeli jsme dále. Starosta vystoupil u notáře a nechal nám auto i se svou ochrankou. Když jsem se zeptal, jak se dostane na úřad, zjistil jsem, že pojede motorkou, kterou bude řídit jeho syn. Malé město je prostě všude stejné.
Den to byl velice dlouhý, proto již nemám sil rozepisovat se o jízdě na koních, návštěvě lanového parku, kde jsme vyzkoušeli zipping a výletu na úpatí nejvyšší hory Filipín, Mount Apa, kde jsme pro změnu navštívili další výtvor Kublaje, místního velice talentovaného umělce (po shlédnutí jeho hotelu v Davau). Vše je tedy pouze na fotkách a v mé přepisovatelné paměti.
Večer slavil Czaldy narozeniny. Sešla se celá rodina (matka a její pečovatelka, která za své služby bydlí v domě a studuje na univerzitě), plus větší množství blíže neurčených hostů. Uprostřed stolu leželo další vycpané prasátko, precizně ogrilované, i se svým stále tajemným úsměvem...
Žádné komentáře:
Okomentovat