Ostrov Camiguin, Butuan a loučení se v Manile

Czaldyho narozeniny byly náročné a velice dlouhé. Po večeři jsme popíjeli na zahradě, následně jsme se přesunuli do karaoke baru a nakonec jsme se ocitli na náměstí, kde jsme prostě museli vyzkoušet tradiční balut – slepičí vejce i se šestnáctidenním zárodkem uvnitř (ti otrlejší si mohou dát i trochu starší). Pak už byl čas na můj autobus. Odjížděl ve čtyři ráno, o hodinu a půl později jsem v Davau přestoupil na jiný, jež mě o dalších sedm hodin později vysadil v Butuanu, městě na opačném, tedy severním konci ostrova Mindanao. Na nádraží na mě čekal Erik, u něhož jsem nechal batoh a pouze s malým jsme vyrazili na další autobusový spoj. O tři hodiny později jsme vystoupili na molu, z něhož odjíždí trajekty na ostrov Camiguin. Poslední regulérní spoj odjel patnáct minut před naším příchodem, stále byl nedaleko na moři ke spatření. Situace vypadala mizerně a hrozila neplánovaným návratem do Butuanu ještě ten večer. Štěstím bylo, že na ostrov se o hodinu později vydala ještě jedna loď, jež sice nebyla určena pro cestují ale pro přepravu cisteren s palivem, ale pasažérů jako my tam bylo celkem dost. V sedm večer jsme byli na Camiguinu a vydali se za Rosalií.

 

Maria Rosalie Zerrudo je umělkyní, jež se osobně zná s Kublajem, jehož hotel a následně i chatku v horách u Mont Apo jsem navštívil společně s Czaldym. Měl jsem chvíli pocit, že na Filipínách jiní umělci nejsou, avšak Rosaliina kniha o filipínských umělcích mě přesvědčila o opaku. Společně s Kublajem a dvěma dalšími přáteli vytvořili Enigmata Treehouse na Camiguinu. Jedná se o umělecké a environmentální centrum, kde se téměř nepřetržitě konají workshopy, často pro místní děti. Dvě „Tarzanovy“ chatrče v korunách stromů slouží jako ubytovna pro turisty. Dole je společenskou místnost, kuchyně a dílna. Na zahradě jsou roztroušeny nejrůznější sochy a menší bio-zahrádka. Jak říká Rosalie, snahou od úplného počátku je žít v souladu s přírodou a pokud se naskytne příležitost, tak vytvářet artefakty z organizovaného chaosu produkovaného náhodnými i pozvanými návštěvníky. Rosalie je kouzelná žena, neustále nabitá pozitivní energií, jejíž kouzlo se přenáší i na vás.

 

Druhý den jsme si půjčili motorku a vydali se na cestu napříč ostrovem. Na nedělní oběd jsme zašli společně s Dannem a jeho kámošem do italské restaurace (Danna jsem potkal již dříve v Cebu a na ostrově také shodou více či méně řízených náhod pobýval). Kvalitně jsme se přejedli pizzou a na motorce pokračovali směrem k zatopenému hřbitovu, zničenému v jedné z mnoha erupcí na ostrově. Na ostrově jsou stále tři aktivní vulkány, avšak neboť poslední větší exploze byla zaznamenána před více než třiceti lety, jsou považovány za relativně „klidné“. Pozdě odpoledne jsme se nalodili na trajekt a večer jsme se ocitli zpět v Butuanu. Došli jsme na příjemnou večeři a já šel celkem brzy spát a balit se (tedy spíše vybalovat a vyhazovat co již nebude potřeba) na svojí zpáteční cestu do Evropy.

  

Můj poslední den na Filipínách je ve znamení přesunu do Manily. Tentokrát jsem nezůstal pouze na letišti, ale vydal se i do nákupního centra.) Tak jsem se setkal se Sudhiirou (kamarádkou Rosalie) a jejím manželem. Nejprve jsme se přejedli pizzou, následně zakouřili šíšu v jordánském obchůdku a nakonec skončili u sklenice San Miguela. Manžel mě dostal, neboť vlastnil devítimilimetrovou ČZetu a choval obdiv k českým zbraním. Já jsem dostal jeho informací o významu slova Pilsen (jež zde znamená něco jako ležák, tedy obecně druh piva). Myslím, že je brzy potkám v Čechách, pivní orgie a precizní mušku si nemůže nechat ujít. A potom již jenom přesun zpět na letiště a čekání na letadlo, které odlétá v šest ráno. S východem slunce se loučím s Filipínami, zemí jež byla nejdále a přitom asi nejbližší.

Americký otisk

Je neuvěřitelné, jak hluboké stopy dokázali zanechat Američané za pouhých čtyřicet let, kdy ostrovy vlastnili. Angličtina je v podstatě standardem při komunikaci (veškeré zákony jsou napsány anglicky) a Filipínci jí používají i při komunikaci mezi sebou, neboť jednotlivé dialekty, jichž zde jsou desítky až stovky, jsou natolik rozdílné, že je to prostě jednodušší. Basketbal je dnes národním sportem číslo jedna, fast-foody možná hlavním způsobem stravování. Perličkou v této oblasti je, že Filipíny jsou jedinou zemí na světě, kde největším řetězcem není Macdonald, ale lokální řetězec – Jolybee. Macdonald zde konkurenčně prohrával tak výrazně, že byl nucen změnit jídelníček a kromě obvyklých hamburgerů se v něm dají koupit i například pečená kuřata a pečené brambory…

Narozeniny v Padadě aneb velmi dlouhý příspěvek z velmi dlouhého dne

19.6.2009
Přijeli jsme k Czaldymu do města. Město má ideálně nesprávnou velikost, tedy zhruba dvanáct tisíc obyvatel (pokud přidáme k poslednímu sčítání obyvatelstva nějaké nutné přistěhovalce). Přijeli jsme navečer, tudíž jsme kromě jeho krásně vybavené zahrádky a několika míst v okolí nic nespatřili. Na zahrádce bylo dobře, tuba (kokosové víno, jež chutná i vypadá jako burčák), se postaralo o náplň večera.

 

Druhý den jsme vstali později než jsme měli v plánu a ve spěchu se vydali  na radnici. Měli jsme domluvené setkání se starostou. Starosta tam samozřejmě nebyl a dorazil o něco později, čas jsme však plně vyplnili fotkami s celým osazenstvem úřadu a následně i portréty za starostovým stolem. Zástupce starosty byl velmi milý a pravděpodobně i teplý. Byl to již druhý zastánce stejné funkce se stejnou charakteristikou, evidentně jsou  na velmi katolických Filipínách populární a nikomu nečiní obtíže přidělit jim tuto odpovědnost. Zábleskem chabé paměti jsme si vzpomněl na prohlášení Margy v Sibulanu o pár dnů dříve: pěvecká a velmi kompetitivní soutěž „Minus one“, jež se věnuje duetním písním zpívaným jedním účinkujícím (proto mínus jeden). Tento účinkující přitom supluje oba pěvce, a to pěvecky, expresivně i oblečením. Většinou se jedná o vystoupení „ladyboys“. Oříšek s oblečením řeší tak, že na jedné polovině těla mají oblečení ženské a na druhé mužské a podle toho, kterou část nastavují publiku, dávají najevo, kterou část právě zpívají. Velice mě mrzelo, že jsem tuto část filipínské kultury nestihl zažít. Ponořen v myšlenkách na tato podivná vystoupení a projevy jsem byl vyfocen s místostarostou.

 

Starosta dorazil i se svou ochrankou záhy. Chlapci s glocky za pasem obdivovali vnady Sheiny, jediné ženské, a k tomu ještě navíc domorodé zástupkyně naší společnosti. Starosta nás mezitím přivítal, nabídl nám k celodennímu používání své auto i s ochrankou, a zhruba za pět minut se spolu s námi vydal do keramické „továrny“ za městem. Nasedli jsme do jeho velmi 4x4 terénního vozu a vykonali pouť městem. Po cestě (stejně jako celou dobu předtím i potom, a proto se již o tom nebudu zmiňovat) nás provázely užaslé výkřiky „Ježíš dorazil“, „Ježíš je tady“, a jiné podobné nikým nepřeložené projevy. Na předním sedadle (nebo kdekoliv jinde, o o čemž se již také nebudu zmiňovat), totiž seděl Jason, Kaliforňan, chlapec šest stop a palců pět, od mládí basketbalista (sport, jež Filipínci zbožňují nadevše kromě kohoutích zápasů), který by dle svých slov dokázal rozdrtit i Obamu, jež prý v basketbale není vůbec špatný, momentálně studující v Thajsku, kde praktikuje Mai Thai, místní odrůdu fullcontact boxu a jež (což je jediný význam této velice dlouhé a jinak pro čtenáře příběhu naprosto bezvýznamné věty), vypadá jako Ježíš Kristus těsně předtím, než se nechal ukřižovat a ztratil svoje jistě pečlivě udržované a krásné háro (o čemž nás přinejmenším přesvědčují evropští sochaři a malíři posledního tisíce let). Děvčata téměř padala do mdlob, pronášela excitovaná poselství, a já jsem mohl sobecky a v klidu nikým nerušen fotografovat, protože nikdo o mě nejevil sebemenší zájem. Jak příjemné osvěžení v zemích Jihovýchodní Asie. Skoro jako procházet se se sestrou po ulicích Mysore,  kdy místní muži ztratili zájem o svoje zboží a začali prodávat sebe. Jason byl prostě naší svící ve tmě a my jsme jí zažínali, abychom všechny noční tvory nalákaly na něj.

 

Vraťme se ke starostovi a hrnčířům. Po půlhodině cesty kokosovými plantážemi jsme dorazili k cíli. V dílně pár pracantů, v okolí zvířata, matky a děti. Hrnčíři nám na chvíli přenechali své řemeslo a my se pokoušeli vyrobit něco podobného, co činili oni. Nebudu se vymlouvat na starou pneumatiku, která sloužila jako roztáčedlo, ani na nekvalitní hlínu či nedostatek momentální invence, prostě to nešlo. Udělal jsem několik fotek a když byl čas k odchodu (starosta se zvedl), tak jsme vypadli, sedli na jeep a přesunuli se na střelnici.

 

Střelnice byla malá, avšak pro naše nezkušené mušky zela dostačující. Nejprve jsem okusili Glock ráže 45 (velké kulky a slušný zpětný ráz). Jason, alias Jesus, jež se zrovna nesnažil přeměnit vodu ve víno, přemluvil ostrahu k zapůjčení M16 a po nutném pózování i k jejímu vyzkoušení (menší zpětný ráz než jsem čekal, větší hluk). Již napůl neslyšící a obtěžkáni endorfiny jsme nakonec dostali do rukou i brokovnici (bezkonkurenčně největší zpětný ráz a rámus). Potom už jsme střílet vlastně ani nechtěli. Ochranka se procvičila v používání svého denního chleba a jeli jsme dále. Starosta vystoupil u notáře a nechal nám auto i se svou ochrankou. Když jsem se zeptal, jak se dostane na úřad, zjistil jsem, že pojede motorkou, kterou bude řídit jeho syn. Malé město je prostě všude stejné.

 

Den to byl velice dlouhý, proto již nemám sil rozepisovat se o jízdě na koních, návštěvě lanového parku, kde jsme vyzkoušeli zipping a výletu na úpatí nejvyšší hory Filipín, Mount Apa, kde jsme pro změnu navštívili další výtvor Kublaje, místního velice talentovaného umělce (po shlédnutí jeho hotelu v Davau). Vše je tedy pouze na fotkách a v mé přepisovatelné paměti.

 

Večer slavil Czaldy narozeniny. Sešla se celá rodina (matka a její pečovatelka, která za své služby bydlí v domě a studuje na univerzitě), plus větší množství blíže neurčených hostů. Uprostřed stolu leželo další vycpané prasátko, precizně ogrilované, i se svým stále tajemným úsměvem...

Davao

16.6.2009
Noční trajekt z Dumaguete mě dovezl zpět do Cebu, jež mi opět sloužilo pouze jako přestupní terminál. Vyzkoušel jsem schopnost svojí navigace a naskočil do jednoho z Jeepneys, který mě přiblížil k letišti. Chtěl jsem  ušetřit za taxíka, jež jsou v přístavu předražení, ale o moc jsem nakonec neuspěl - neměl jsem drobné, takže řidič „dostal“ dýško. Hodinový let mě přesunul do Davaa, třetího největšího filipínského města, největšího na ostrově Mindanao. Na letišti na mě čekal Czaldy, šli jsme k němu domů nechat batoh a následně na procházku po městě. Město je dostatečně velké na to, aby v něm dalo kulturně vyžít, ale ne zas tak velké, aby se v něm nedalo dýchat.

 

Druhý den přijel Jason, Kaliforňan, toho času studující v Bangkoku. Vydali jsme se na ostrov Samal, pár minut trajektem od Davaa. Nejprve do netopýří jeskyně. Všude miliony malých zvířátek, neustálé pištění. Jejich počet se nedá vyčíslit je však jasné, že jakýkoliv větší masožravec usídlený v jeskyni by z ní nemusel nikdy vyjít. Do jeskyní se dá nahlížet průrvami ve stropech. Viditelná část je přitom pouze maličkatým kouskem většího komplexu. Jejich vylétávání na noční lov jsme nepozorovali, jejich denní hemžení však i tak bylo úchvatné. V muzeu psali, že netopýrů je tam asi jeden a půl milionu, tedy asi tolik jako Pražáků v jejich sluji. Na ostrově se také nachází vodopády, dva chlápci na motorkách nás tam dovezli. Na každou motorku se zde vejde až pět lidí. My jsme na ní byli jenom tři, takže luxus veliký. V zemích jihovýchodní Asie jsem nenašel více osvěžující koupel, než právě ve vodopádech a horkých bystřinách, které jsou v našich podmínkách permanentně studené. Zde je i moře příliš teplé. Chvíli jsme se tam koupali a na dálku soutěžili s místními o nejhezčí, nebo naopak nejšílenější skok do vody. Neměli jsme žádnou šanci.

 

Další den jsme se přesouvali do Padady k Czaldymu. Po cestě jsme se stavili u jeho přátel a za finanční pakatel vyzkoušeli Water Tubing –  sjíždění divoké řeky na gumových pneumatikách. Myslel jsem, že to bude brnkačka pro malé děti, ale poté, co jsem se ve druhé zatáčce a v prvních peřejích vyklopil, jsem názor poupravil. Ke konci jsem byl celkem unavený a pádloval jsem jenom symbolicky. Na místě, kde jsme vystupovali, se nacházela kokosová továrna, dalo by se říci. Chlápci tam ostrými mačetami rozlouskávali jeden kokos za druhým. Poněvadž jsem na svém listu věcí, které musím vyzkoušet, měl i Tuvu – zdejší tradiční zkvašený kokosový likér, nezaváhali jsme a dva galony jsme spolu s Jasonem koupili (jak se nakonec ukázalo, bylo to přeci jenom hodně). No a potom jsme si počkali na autobus a pokračovali dále.

Filipínská fiesta

11.6.2009

Sibulan je provinční městečko pár kilometrů na sever od Dumaguete. Celý týden se zde slavila fiesta, tudíž jsem neměl na výběr než zůstat a porovnat oslavy s fiestou španělskou, a potažmo i s českou poutí a zabijačkou, které se celá oslava podobá možná ještě víc. Akce pořádané radnicí se zde odehrávají každý den v týdnu. Přijel jsem ve čtvrtek a uprostřed města se konala pěvecká soutěž místních nadějí, kategorie byly odstupňované podle věku. Následně se konalo vyhlášení místní královny krásy a obligátní disko.V pátek byl Den nezávislosti. Ráno proběhlo v rytmu několika dětských tanečných představení, politických projevů a pokládání věnců k památníkům hrdinů (neznámé vojíny zde nemají). Odpoledne se konala mše a následně poutní procesí věnované svatému Antonínu. Průvod vynesl sošku před kostel a na molo vedle. Ozdobená loď držená na lanech několika statnými a velice opálenými mladíky se vzpínala ve vlnách. Soška doprovázená několika mnichy v bílém byla vnesena jako první. Následně se přidala polovina davu. My jsme byli na policejní lodi s majáčkem, který opilý kapitán pustil hned po vyplutí na moře. Na špici lodě odpalovali pomocníci zábavnou pyrotechniku a kolem nás kroužily malé trimarany, zdejší to oře místních rybářů – kovbojů nespoutaných moří. Jestli vám to přijde přehnaně patetické podívejte se na supermana na videu:) Lodní procesí projelo celou oblast a zase se vrátilo i se soškou svatého na místo vyplutí. V zemi, kde je přes sedm tisíc ostrovů se pouť musí slavit přeci jen trochu jinak.

Později odpoledne jsme šli na návštěvu ke známým Margy. Pánové již od brzkého dopoledne popíjeli místní rum značky Tanduay, ženy pobíhaly všude možně a shromažďovaly se v kuchyni, kde také trochu popíjely. Na veřejnosti zde ženy téměř nepijí a nekouří. Děti byly ve středu pozornosti všech hostů a bylo jim to upřímně jedno. Hlavním chodem byl Lečon, grilované prasátko, tradiční to pokrm. Prasátko má kolem dvaceti kil, svázané nohy a tajemně se usmívá. Zevnitř je vycpané listy a kořením a největší pochoutkou je kůže a ocásek. Děti koukají na televizi a známí se střídají v návštěvách, během kterých není třeba konverzovat, stačí rychle konzumovat. Večer bylo disko. Moje taneční kreace přilákaly velikou pozornost a přihlížející, jež mezitím přestali tancovat, utvořili třímetrový kruh ve kterém jsem se snažil předstírat, že je vůbec nevidím. Vydrželo mi to deset minut a potom jsem si raději šel dát dalšího San Miguela.

Apo Island

9.6.2009
Při cestě z Malapascuy jsem v Cebu přestoupil z autobusu do podchlazeného trajektu, abych o čtyři hodiny později vystoupil v Dumaguete, jednoho z větších měst na ostrově Negros a jeho východní provincii. Tam jsem se setkal s Margou, pracovnicí Peacecorps jež již dva roky bydlí a pracuje v Sibulanu, pár kilometrů od Dumaguete. Zašli jsme na večeři do jejího oblíbeného Dive Shopu a baru na nábřeží a poté jsme se přesunulí k ní domů. Ráno jsem vstal a přesunul se na ostrov Apo, jež se nachází zhruba třicet minut jízdy autobusem a hodinu lodičkou na jih od Dumaguete. Na Apo jsem mířil kvůli tamnímu vyhlášenému korálovému pásu kolem ostrova. V metrové hloubce se nachází úplně všechno co si dokážete představit v exotickém akváriu. O kousek dál byl krásný červenobílé pruhovaný hádek se žlutou hlavou, jak jsem se později dozvěděl, smrtelně jedovatý. Setkal jsem se s Juliette, která je původem z Holandska a na ostrově strávila jako dobrovolník přes půl roku. Cestu jsem jí zkřížil těsně před jejím odjezdem, tudíž jsem s ní absolvoval povinné kolečko po jejích známých na ostrově, jež všichni smutnili z jejího odjezdu. Myslím, že to byla výborná příprava na příjezd do Čech. První noc ze dvou na ostrově jsme šli na večeři k jedné z rodin, která byla zakončena pěveckou peverzí. Karaoke, či videoke (na televizní obrazovce běží text), je jednou z národních posedlostí. Dlouho jsem se mu snažil vyhnout, poukazujíc na svojí pěveckou indispozici, jež by mohla zkazit celý večer, či mojí preferenci tanečními kroky před zvukovými výlevy. V Cebu a na Malapascue se mi to povedlo, taneček stačil, avšak na Apu jsem se již zpívání nevyhl. Dostali co chtěli. Třetí den ráno jsem pomohl Juliette sbalit věci a společně s jejími dvěma holandskými přáteli, kteří jí také přijeli navštívit, jsme se přesunuli zpět na pevninu a následně do Dumaguete. Oni zamířili odpoledním letadlem do Manily, já zpět k Marze do Sibulanu, kde byly již v plném proudu přípravy na tradiční fiestu.

Kohoutí zápasy

Nedělní odpoledne, hned po návratu z kostela a někdy místo něj, neboť mše zde většinou začíná kolem čtvrté odpolední, se na Filipínách pravidelně konají kohoutí zápasy. Na Malapascue jsem měl možnost pár klání vidět, což je nabídka, kterou jsem nedokázal odmítnout. Nebudu se rozepisovat o tom, jak duel probíhá, podívejte se sami na video (jen pro silnější žaludky), spíše se pokusím o menší komentář pravidel:

Kohouti jsou na noze vybaveni opravdu ostrými břitvami, zápasy tedy často končí smrtí, nebo permanentním zmrzačením (jež za pár minut končí stejně opečením na již připraveném rožni), jednoho z kohoutů. První fází je oklovávání, které slouží k vzájemnému vydráždění: každý kohout je třikrát klovnut druhým, zatímco majitel jej drží tak, aby nemohl oplácet. Mezitím se začnou vyhlašovat sázky na jednotlivé kohouty. Dav se dostává do pološíleného stavu a pod jejich návalem se občas zhroutí část ohrady vymezující zápasiště. Pak začne souboj. Pokud jeden z kohoutů uteče, vyhrává druhý. Pokud se oba kohouti navzájem klovou, boj pokračuje. Jinak obecně a ve všech případech platí pravidlo dvou klovnutí. Pokud jeden kohout klovne druhého dvakrát a druhý ani jednou klovnutí neoplatí, prohrává. Je zcela jedno, že kohout, který dvakrát klovnul, je již zmrzačen tak, že nemůže chodit, zatímco druhý je nezraněn. Pokud neklovne, prohrává. Kohouti šlechtěni k zápasům se často mají lépe než jejich páni. Jsou objednávána speciální plemena z Texasu, jež jsou robustnější a odolnější. Pravidelně dostávají vitamíny a růstové proteiny (a určitě i nejkrásnější slepičky:) Jsou to gladiátoři žijící bojem a jsou v něm dobří...

Co si myslíte vy: Je to opravdu tak kruté, nebo se již nejsme schopni dívat na krev? Jsou kohoutí zápasy opravdu tak nesmyslné, zatímco fotbal je krásný a hromadné popravy kuřat pro naše žaludky jsou ospravedlnitelné? Je Jan Tleskač kohout?

Malapascua Island

6.6.2009
Autobusem z Cebu jsem se dostal na úplný sever ostrova, do malé vesničky nazvané Maya. Je to místo, odkud jezdí lodě na Malapascua Island. Na ostrově jsem zůstal čtyři dny, které jsem většinou strávil pod vodou. Ostrov je zhruba tři kilometry dlouhý a kilometr široký, projít jej není větší problém, tedy pokud naleznete cestu mezi náhodně roztroušenými chatrčemi vesnice, jež vyplňuje většinu vnitrozemí. Procházka vesnicí je opravdu velice speciálním zážitkem. Domorodci pozorují zmateného turistu, děti přestávají hrát basketbal a pobíhají kolem. Elektřina funguje od šesti večer do půlnoci, kdy jsou zapnuty dieselové generátory. V tu chvíli děti opouštějí hřiště a vydávají se před obrazovky televizí, sledovat seriály, klipy, nebo trénovat karaoke.

Na pobřeží jsou turistické resorty, většina z nich je zaměřena na bohatší klientelu (1500 pesos za noc a víc), takže jsem zůstal v Mamma's lodge za cenu pětinovou. Ráno mě stejně jako každé ráno na Filipínách vzbudilo kohoutí kokrhání. Toto bylo obzvláště výživné, na Malapuscue je přelidněno a překohoutováno a jeden velice potentní sameček sídlil přímo pod mým oknem. Jeho frekvence byla přibližně jednou za třicet vteřin, přičemž mezi jeho kokrháními se ozývali další tři až čtyři kohouti ze sousedství, prostě takový cock contest. Zálibu v něm jsem nenašel, to už i noční blouznění leguánů na stromech zní lépe.

Na ostrově jsem opět potkal bělošky z letištní haly, setkal jsem se s Meiljane, další místní zástupkyní CS komunity (couchsurfing.com). Přišlo mi vtipné, že jsme se většinu času na maličkém ostrově na druhém konci světa bavili o Evropě, neboť Meiljane se chystá do Budapešti, pravděpodobně tam je již v době, kdy publikuji tento příspěvek. Hlavní problém při cestování Filipínců na tyto exotická místa je počasí. Zdejší teploty v podstatě nekolísají, pokud je opravdu zima v období dešťů, je kolem dvaceti dvou stupňů Celsia (což místní donutí na sebe hodit pět vrstev oblečení a stejně je jim zima), tudíž teploty kolem nuly jsou poněkud mimo jejich představivost a odolnost.

Ostrov je vyhlášen svými lokalitami k potápění a pověst není vůbec přehnaná. Maličký Gato Island se svojí podvodní jeskyní je útočištěm nádherných a velice jedovatých mořských hadů. Na stejném místě jsem viděl šest žraloků, jeden z nich spal pár metrů ode mě v jeskyni. O kousek dále jsem potkal skupinku sépií, které byly velmi zvědavé a zvídavé. Nejkrásnější zážitek pod vodou byla komunikace s jednou z nich. Měl jsem podvodní foťáček, jestli se ukáže jako speciálně vodě odolný a fotky vyjdou, bude to stát za to.

Cebu city

4.6.2009
Z Palawanu jsem letěl odpoledním letadlem do Cebu. Tamní letiště je na ostrově, asi patnáct kilometrů od centra. Shodou okolností je to místo, kde byl zabit Magellan poté, co jako první obeplul svět kolem dokola. Pár dní předtím jeho lodě přistály po dlouhé a vyčerpávající plavbě přes Tichý oceán o kousek dále, v dnešním Cebu. Na místě prvního přistání je památník a dřevěný kříž, jež prý obsahuje třísku kříže původního. Filipínci si jej velmi cení, neboť to byl první křesťanský kříž na ostrovech a oni jsou velice zbožní. Původní náboženství se téměř zcela vytratila. Zajímalo by mě, zda byli tak pobožní i v nich. Mimochodem, náčelník, který zabil Magellana – Lapu-Lapu, je také oslavován jako národní hrdina. V letištní hale jsem odchytil jediné dvě bělošky v mém letu a domluvil s nimi společný odvoz taxíkem do centra. O půl hodiny později jsem vystoupil v Ayalla Mall, obrovském nákupním centru. Řekl bych, že největším, jaké jsem doposud viděl. Jak jsem se později dozvěděl, není toto centrum největší ani v Cebu, natož v celých Filipínách. Při vstupu do jakýchkoliv takových budov je nutné se podrobit rentgenové kontrole a ukázat batoh. Je pravda, že tyto kontroly jsou často velice laxní (alespoň pokud vidí turistu s jeho obrovským batohem, který by teoreticky mohl obsahovat pár kilo plastiku), avšak ozbrojení policisté a ostrahy jsou na Filipínách doslova na každém kroku. V posledním patře u jídel jsem počkal na Danna, který mi nabídl přespání na jednu noc v Cebu. Batoh jsme nechali v občanském centru, ve kterém pracuje. Organizuje pomoc školám a vzdělávacím institucím – peníze dostávají od soukromého sektoru. Velice efektivní a přímočarý způsob, škoda, že něco podobného v takovém rozsahu v Čechách chybí.

Večer jsme se vypravili s jeho přáteli na večeři, která byla zakončena karaokem (jinak to tady ani skončit nemůže). Pozdě v noci jsme došli k němu domů. Dům sice zděný, ale to bylo asi tak vše. Omítka žádná, štěkající psi všude okolo, občas kolem proběhl šváb. V kuchyni spala babička, v obýváku Danův bratr, který mi uvolnil místo ve svém pokoji. Spalo se mi krásně, ráno mě vzbudil kohout a všechno bylo v pořádku. Předtím, než mě Dan posadil na autobus směrem na ostrov Malapascua, mi ukázal školu, s kterou spolupracoval. Děti byly z bělocha u vytržení, stejně jako celá čtvrť, v které jsme se procházeli.

Podzemní řeka v Sabangu

3.6.2009
Hlavní atrakcí v Sabangu je nedaleká podzemní řeka, údajně největší na celém světě. K řece je možné dostat se pěšky nebo na lodi. Překvapením pro mě bylo, že úplně všichni turisté jezdí lodí a téměř nikdo pěšky. Při cestě džunglí tam ani zpět jsem nikoho nepotkal. Procházka je to hezká, vlhkost, větve, pavoučí sítě a bažiny jsou na každém kroku, avšak ani těžší varianta - Jungle trail, se nedá srovnávat s výletem na Tarutau. A pijavice tam nejsou, ty jsem však překvapivě nenašel na Filipínách nikde, asi nedoplavaly. Samotná podzemní řeka byla přecpaná turisty čekající na nastoupení do loďky. Po hodině čekání a odhánění opiček zbožňujících igelitové pytlíky jsem do jedné z nich nastoupil. Výlet je podobný punkvě v Moravském krasu, jenom s méně krápníky, které byly pravděpodobně vymlety přílivovými vlnami a možná i méně zábavný. Jeskyně a řeka je celkem široká a má údajně měřit přes deset kilometrů. Loďky však jezdí jenom prvních patnáct set metrů a potom se vracejí. Vyjížďka má trvat čtyřicet minut, dle mého názoru jsme jej stihli za dvacet pět. Dokonce jsme předjeli jednu loď, jež vyjela před námi. Tudíž rozplývat se nebudu, kdo chce vidět navštíví. V každém průvodci je to jedna z nutných, pro mě však spíše nudných, zastávek na Filipínách.

Jeepneys a filipínská zvěřena

Na Filipínách jezdí autobusy jenom ráno a na vzdálenější místa (tj. nad padesát kilometrů) odjíždí z většiny míst poslední spoj kolem poledne. Později se již nic chytit nedá. V autobuse jsem tedy byl pro jistotu již v šest ráno. Vyjeli jsme pouze dva pasažéři, avšak za hodinu byl stroj plný. Za další půl hodiny jsem uvolnil místo matce s dítětem (asi páté, která přistoupila) a o chvíli později se vyšplhal na střechu. Klimatizace prvotřídní, výhled, za který se jinde platí těžké peníze. Jenom je třeba si dát pozor na záludné větve, které občas prosviští ve výši hlavy. Sezení na železných trubkách sice také není nejpříjemnější, ale alumatka pod zadkem dokáže rapidně zvýšit komfort. Docela dlouhou dobu jsem se bavil pozorováním kohouta, který byl na střeše také převážen. Vždy, když autobus zastavil, se vzepjal a zakokrhal, na což mu často mnoho více či méně vzdálených kokrhání také odpovídalo. Vyloženě nesnášel rozjezdy, to vždy zlostně pokvokával a těžce nalézal nový balanc. Vždy, když se rozhodl ze střechy odejít (což by se mu asi na metrovou délku provazu i podařilo), jej nějaká pozorná ruka zastavila. V maximálních rychlostech a zatáčkách poskytoval cennou lekci aerodynamiky. Dokázal najít neuvěřitelné množství stabilních (občas více, občas méně) pozic, ve kterých mu svištění větru a sklon autobusu vůbec nevadilo. Každou z pozic opustil i při nejkratším zastavení (kokrhat z takových pozic se asi nesluší) a následně hledal pozici další, tu předchozí již pravděpodobně ve své krátkodobé paměti nenalezl.

Dojel jsem do Sabangu, pěkné malé vesničky na břehu oceánu. Na jediném vybetonovaném plácku se konal basketbalový turnaj. Pravděpodobně přijeli přespolní machři (měli i dresy se jmény). Těžce všechny drtili až do konce turnaje, tedy začátku deště. Při večeři mě zaujala krásná imitace malé opičky ve stínu nad stolem. Když sem se přiblížil, zjistil jsem, že opička spala a já jí vzbudil. Trochu jí (vlastně ho, protože to je kluk) to naštvalo a začal na mě cenit zuby. Možná jenom imitoval moje povídání. Když jsem začal kuchat rybu, začal o ní evidentně škemrat. Dal jsem mu kus a škemral ještě víc. Dostal další a pes, který ležel opodál se ke mně přátelsky přesunul. Poznámka o psech: psí plemeno je tady sobě-podobné, a co mě překvapuje více, částečně podobné psům indickým. Většinou světlí, krátkosrstí, inteligentně vypadající středně velcí psíci s menším tělem a dlouhýma nohama. Asi se tento střih osvědčuje nejvíc. Je stejně skoro neuvěřitelné, že psů je tolik naprosto rozdílných druhů psů a přesto se páří a mají ještě podivnější štěňata. Konec poznámky, pokračování večeře. Pes dostal hlavu a spokojeně jí začal zkoumat. Když jsem dojedl, opičák mě začal ignorovat a pes znovu usnul.

Poděkoval jsem kuchařce za jídlo a šel si na záchod vyčistit zuby. Tam jsem potkal pěticentimetrového, opravdu nádherně vyvedeného pavouka, který si pod sebou nesl bílý kámen.  To jsem taky ještě neviděl. To, že záchod je pět metrů od mé bambusové chatky a pod střechou by se klidně protáhla vypasená kočka, natož pavouk se šutrem, je lepší neřešit, možná by se špatně usínalo. Nevýhodou cestování po tropických zemích je, že všelijaké havěti je tady všude spousta. Po ulicích běhají švábi nebo krysy, komáři a maličké bílé mušky (jejichž kousnutí bolí ještě víc), jsou prostě přemnoženi. Dnes jsem si na terase četl zabalen do moskytiéry. Trochu to pomohlo, než mušky objevily hlavu. Někdy si tady přijdu jako ve zvěřinci, někdy jako jeho součást, protože co jiného než k očumování a plácání turista slouží?

Taytay a Roxas

Po první zkušenosti s Filipínskými autobusy jsem se rozhodl přesouvat se zpět do Puerta pozvolněji. Prvním větším osídlením na cestě pod El Nidem bylo Taytay. Ubytoval jsem se v bungalovech Casa Rosa, jež byla v průvodci uvedena jako ta nejdražší ze všech, jež se ve městě nacházejí. Ve skutečnosti jsem žádné jiné ubytování při následné prohlídce nenašel a cenu jsem dostal velice rozumnou. Výhled byl fantastický, pevnost a celé „městečko“ s přístavem bylo jako na dlani. Stojí zde jediný opravdový dům, jež má tři patra a pomalu chátrá, neboť v něm nic není. Dále dva větší kostely a pevnost. Vše ostatní jsou rákosové chatrče. Docela mě to překvapilo, neboť Taytay byl po dvě stě let hlavním městem Palawanu, než se jím stala Puerto Princessa. Pevnost, jediná historická chlouba starší sta let, byla zavřená. Na protějším kopci se leskl bílý kříž kalvárie. Vedla k němu bílá křížová cesta. Z neznámého popudu jsem na kopec vyšel. Kohoutí zápasy tu prý nejsou, i když nápis nad jednou opravnou svědčil o opaku. A nebo jsem se jenom špatně podíval. Odpoledne opět pršelo, krásně se přitom spalo. Večeři jsem si dal v Casa Rose. Chobotnice nezklamala, byla správně žvýkavě gumová a přitom čerstvá, tak jak býti má.

Druhý den ráno autobusem zase o trochu na jih – Roxas. Pokud se porovná Taytay a Roxas, je Taytay vesnice a Roxas město. Alespoň se nedá dojít z jednoho konce na druhý za méně než půl hodiny. Ulice, hlavní, jsou tady dvě, tři když budu štědrý. Autobus mě vyklopil po strastiplné čtyřhodinové cestě, při které jsme ujeli na hlíně a blátě přes šedesát kilometrů, již kolem desáté ranní. Chvíli jsem se procházel s vírou, že ubytování najdu sám. Žádné jsem nenašel. Tak jsem v přístavu zastavil tricykl a ten mě dovezl na jednu z adres, kterou jsem náhodně vybral z mého průvodce. Na domě žádný nápis nabízející ubytování nebyl. Pochopil jsem důvod obtížného hledání. Přitom ubytování bylo za rohem od místa, kde jsem o hodinu dříve vystoupil z autobusu. Průvodce měl jednou pravdu, v Roxasu ani Taytay opravdu nic zajímavého není. Někdy je ale dobré to nic vidět. Žijí tam totiž normální lidé, ne turistické pijavice.

El Nido

28.5.2009
Do El Nida jsem se dostal autobusem z Puerta Princesy. Vyjel jsem v pět ráno a přijel ve tři odpoledne. Cesta byla asfaltová jenom první polovinu,  druhá se skládala z bláta a hlíny. Byl to jeden z nejvýraznějších autobusových zážitků, jeden z těch, které se opakovat nemusejí. Po příjezdu jsem se šel projít po pláži a rozhodl jsem se si zaplavat, což se mi asi po patnácti minutách ve vodě také podařilo. Moře je tady velice pozvolné a když později nastal odliv, odhalil břicha všech kocábek do sta metrů od břehu. Poté jsem zašel trochu do vnitrozemí, kde mě do svých sítí chytla magičnost místa, genius loci maličké vesničky. Po prašné uličce mezi roztroušenými baráky pobíhali děti, slepice a psi. Nedaleko někdo krásně, ale strašně falešně zpíval a potom jsem zaslechl Straussův rytmus z Vesmírné odysey. Na louce kohout proháněl kvočny. Lidé mě zdravili, ale nepokřikovali. Koukali zvědavě, ale nezírali. Zašel jsem se podívat k molu, omrknout jak vypadá civilizace. Hotely a hospody pro turisty tady sice jsou, ale všechno je to proti Thajsku na začátku. Méně zaplavené a zahlcené. Je to samozřejmě také tím, že El Nido není žádný hotelový resort, kterých tady taky pár je. K večeři jsem si u stánku na ulici dal vepřové napíchnuté na špejli a hotdog, což je pro změnu párek na špejli. Obě byly prodány jako spicy a byly jenom středně. Mám pocit, že jsem se co se týče ostrých chutí vypracoval. Jsem zvědav, co se mnou udělají Pavlovy chilli papričky, jestli mi zase ochrne část obličejového svalstva pod pravým okem a nebudu moci pět minut mluvit, nebo si bez mrknutí oka dám dvě (ten obrat je docela zrádný, protože je dost možné, že mi ochrnou oční svaly a mrknu jenom jednou, protože podruhé už oko neotevřu).

Druhý den v El Nidu jsem strávil procházkou po okolí. Dostal jsem bláhový nápad vyšplhat na kopec na městečkem, odkud bych měl skvělý výhled po okolí. Dostal jsem se asi do třetiny, kde jsem si již opravdu nebyl jist, která z možných džunglových pseudocest v příkrém svahu plném malinkých ostrých kamínků je ta pravá a raději jsem se vrátil. Prasátko v ohrádce nad mořskými vlnami se ani neprobudilo. Zbytek dne propršelo. Den poslední v El Nidu jsem se vydal potápět. Okolní ostrovy jsou plné romantických pláží jenom pro dva, mělkých míst na šnorchlování i trochu hlubších k potápění. Korály jsou zde opravdu nádherné a zachovalé. Dynamitem se zde na rozdíl od zbytku Filipín už nerybaří.

Akvárium v Osace

26.5.2009
Z Nagoy mě už čekal z Japonského výletu jenom přesun do Osaky a večerní letadlo do Manily. Nechtěl jsem trávit celý den pobíháním po velkoměstě, která stejně všechna ve výsledku vypadají podobně, a proto jsem se rozhodl navštívit tamní vyhlášené mořské akvárium. Akvárium ukazuje druhy žijící v „Ring of Fire“, což je celkem výstižný název pro nestabilní tektonické podloží na březích Tichého oceánu. Najdeme zde tedy apatické antarktické tučňáky i žraloka velrybího, žijícího v tropických mořích. Delfíni vyskakují z vody tak, jak to ve filmech vždy dělají a o akvárium vedle vše nevzrušeně pozoruje mořská želva. Pěkně strávené odpoledne a zajímavé fotografie. Podívejte se sami. Večer jsem na Kansai airport sedl na zpožděné letadlo Cebu Pacific, jež mě za čtyři hodiny, jejichž část byla vyplněna soutěžemi o ceny (což je u Cebu vždycky), přeneslo do Manily, kde jsem na letišti strávil několik nočních hodin, abych ráno sedl na letadlo do Puerta Princessa, hlavního města Palawanu.

Sea Lions

Japonští řidiči

Řízení v Japonsku se oproti Čechám odehrává v neuvěřitelně pomalém tempu. Na dálnicích je oficiální povolená rychlost 100 kilometrů za hodinu, jezdí se sto dvacet. Maximální rychlost na silnicích mimo město je 7O kilometrů za hodinu, většinou je však omezená na padesát. Ve městech je často třicítka. Mnohokrát se nám stalo, že jsme prohlíželi mapu a nevšimli si, že na křižovatce již dávno svítí zelená. NIKDY nás žádný řidič neprotroubil, což by se v Čechách stát nemohlo. Vrcholným důkazem japonské „ohleduplnosti“ byla situace, kdy jsme vyjížděli z benzinky a najeli přímo před světla na křižovatku. Pro upřesnění - Japonci mají světla až za křižovatkou. Čekali jsme až zezelenají a asi po minutě jsme si všimli, že stojíme v protisměru (bylo mi divné že světlomety aut naproti nám nás poněkud oslňují). O tři pruhy dál stála fronta ve které jsme správně měli být. Nikdo ze všech řidičů na křižovatce nás na tuto skutečnost jakkoliv neupozornil, nejspíše nás nechtěli na veřejnosti znemožnit (což jsme již samozřejmě byli). Docela by mě zajímalo, jak by protijedoucí řidiči řešili situaci, kdy bychom si našeho omylu všimli až uprostřed křižovatky, kdy bychom se s nimi střetli. Předpokládám, že by nám uvolnili cestu. Japonci jsou prostě kliďasi. Český národ plný pohodářů, je možná nejvíce uspěchaný z národů, které jsem poznal. V Japonsku nikdo vlak nedobíhá, po jezdících schodech chodí jenom mizivé množství lidí, ostatní si počkají. Příkladů by se dalo najít mnoho.

Nikko, Utsunomiya a Matsushima

 

24.5.2009

Opět jsem se ocitl na Tokijském nádraží, jehož projití není nikdy na chvíli. Přesunul jsem se vlakem do Nikka, města chrámů a pohřebišť. Tam jsem zcela náhodou, ale vlastně podle plánu vymyšleného v pátečních pozdních nočních hodinách, potkal Ondru a Denisu, dva členy české partičky, jež do Nikka odjeli o den dříve. Měli jinou vstupenku, takže do některých chrámů šli oni, do jiných já. V Nikku je několik chrámových komplexů, které jsou považovány za nejkrásnější v Japonsku. Novou etapu budování začal první opravdový šógun na začátku sedmnáctého století. Znatelně rozšířil existující chrámy a následně se zde nechal pohřbít. Hirohito zde trávil podstatnou část druhé světové války. Viděli jsme slavné tři opičky i spící kočku. Chrámy jsou nádherné, ale popisovat je nebudu, neb je lepší přečíst si cestovní průvodce. Objevili jsme chrám porostlý mechem, napravo za muzeem stranou v lese, ve stínu vysoké skály, kam turisté nechodí. Tam se mi asi líbilo nejvíc. Celý den bylo anglicky zataženo, chvíli pršelo a chvíli ne. Deštík z Nagasaki se ukázal jako spolehlivá záchrana, i když se v mých rukou začal postupně rozpadat. Možná jaderné štěpení.

Večer jsem přijel za Tedem do Utsunomiye. Chvíli jsem na něj čekal na nádraží, aby následně dorazil i se svým kámošem, kolegou z práce. Ted je z Kalifornie, kolega pro změnu z Kanady. Oba učí v Japonsku angličtinu. (cizinci zde téměř nic jiného nedělají a evidentně je zde ještě velký kus práce nutné učinit). Učí prý všechny věkové kategorie, včetně úplně malinkatých dětí. Nejmladšímu „žáku“ jsou prý tři roky. Zeptal jsem se, jestli si myslí, že učit poloviční batolata má smysl. Tvrdili, že rozhodně. Důležité je, že děti hodiny baví a nechodí tam z donucení. Jejich pokroky jsou prý vidět. Velkým problémem všech Japonců při studiu angličtiny je lingvistický ořech, totiž fakt, že v japonštině nevyslovují všechny souhlásky a slabiky, které jsou v angličtině, tudíž jsou pro ně některá slova v podstatě nevyslovitelná. Pokud se začne s jejich procvičováním v brzkém věku, mají velkou šanci je naučit. Nenuceně jsme se přesunuli do nedalekého baru, kde jsme pokračovali v probírání dalších zásadních témat, jako je kvalita japonské whisky, kanadský hokej a mé cestovní plány. Milý pan majitel, dle Teda čtyřprocentní zástupce, byl naším společníkem až do chvíle, kdy jsme usoudili, že bude čas večírek ukončit. Jako výslužku jsme dostali každý dvě malé láhve vína, jež prý zbyly z oslav sedmého výročí založení podniku.

Ráno se napotřetí budím, vyhledávám vlakové spojení a pádím na nádraží (tedy spíše jdu, hlavu skloněnou k zemi, neboť jsem se nestihl vysprchovat ani oholit). Musím vypadat opravdu odpudivě v porovnání s upravenými Japonci. Shinkanzen bez problémů stíhám a hodinová jízda na sever mi dává příležitost provést ranní hygienu. Tyto knoflíkářské civilizační návyky mi pomáhají opět se cítit jako člověk a zvědavý turista.

Po přestupu v Oboke se dostávám do Matsushimy, jež mi byla večer v baru doporučena jako ideální místo na jednodenní výlet. Japonci jsou evidentně posedlí číslem tři. Po návštěvě jednoho ze tří skrytých údolí (Iya na Shikoku), se dostávám na místo, jež je považováno za jedno ze tří míst v Japonsku s nejhezčí vyhlídkou („best viewing places“). Matshushima je městečko v je zálivu posetém ostrovy. Na kopci je park, ze kterého je mnoho z nich nádherně vidět. Pravděpodobně by se v  parku dalo bez problémů i přenocovat, v některých pasážích má parametry neudržovaného lesa. Tři ostrovy jsou přístupné přes mosty. Na jednom z nich se nachází dřevěná svatyně, na dalším do kamenů vyrytá poezie a sochy budhů a na největším ZOO či květinárium. Město má ideální velikost na jednodenní výlet, za půl hodiny se dá projít z jednoho konce na druhý. Za pár penízků se zde dá koupit spousta výborných mořských potvůrek, většinou napíchnutých na špejli jako vícehubky. Strávil jsem zde příjemných několik hodin před odjezdem vlaku o půl šesté. Byl to poslední možný spoj, který mě dovezl na dva navazující Shinkanzeny, jež mě o pět hodin později a více než sedm set kilometrů dále vysadily v

Matsushima, Japan

Nagoye, mé poslední destinaci na přenocování, opět u Luďka, s nímž jsem před týdnem autem projížděl japonskou divočinu.

Tokio

22.5.2009

V Tokiu jsem strávil dva dny, vlastně jenom jeden. Ale jeden den, který  opravdu trval dvacet čtyři hodin. Dojmy jsou tedy spíše roztříštěné, jak je mám, tak je předkládám:

Tokio je město, které se zbláznilo. Hodinový stroj, jež se sám dobíjí. Ruleta jež se nikdy nezastaví. Maniak, jež si sám ordinuje svou léčebnou kůru. Ulice jsou stále plné a během ranní a večerní špičky ještě plnější. Všichni tady začínají pracovat o půl deváté, takže do té doby je pohyb po městě téměř nemožný (pražská žlutá linka je slabá káva). O patnáct minut později jsou některá nádraží poloprázdná.

Absolvuji ranní běsnění a navštěvuji královský hrad, onu prázdnou bublinu ve městě a prázdné městské centrum, jak se o něm vyjádřil Roland Barthes. Jediné, co běžný našinec i turista vidí, jsou hradební zdi, jeden most s bránou a královské zahrady. Jinak je celý hrad pro veřejnost uzavřený a bydlí v něm královská rodina. Návštěvníkům se jeho brány otevírají pouze dvakrát do roka. Na nový rok prvního ledna a v den císařových narozenin, které má dvacátého třetího prosince, takže se to vše stihne v jednom týdnu.

Následuje Ginza, první obchodní centrum moderního Tokia, jež je stále plná hotelů, obchodů drahých značek a jinak naprosto nezáživná. Tokio žije jinde. Každé místo a zvláště město je nutné vidět svrchu, ptačí perspektiva dodá lehkosti jinak přehlceným ulicím. Místo k pozorování Tokia je čtyřicáté druhé patro Government Towers, vstup zadarmo a výhledy vlastně dva, neboť se dá vyjet do věží obou. Nadhled mi dal konečně představu o velikosti města. Je sice pravda, že výhled se dá srovnat se Žižkovským vysílačem, neboť stejně jako tam, se město táhne až na obzor a zbytek zakrývá smogová mlha, mrakodrapů je v Tokiu přeci jenom trochu víc.

Procházím se po Shibuye, obří neonové displeje jsou všude, uniknout se  dá jen do malých vedlejších uliček. Město je barevné a extravagantní, jako by se impresionistickému malíři vylily do malby všechny barvy najednou. Večer navštěvuji Akihabaru, čtvrť, kde se dá koupit nejnovější chip, zahrát si jakoukoliv hru, a nebo koupit to nejtvrdší hentai. Akihabara je technoidním šílenstvím, kde nadšenci ztrácí pojem o čase. Holčičky oblečené jako manga panenky nabízejí nejnovější hry. Vyvolávači slev před svými obchody přerušují jednolitý dav. Šestipatrová Nintendo pařírna plná všech věkových skupin mě na dlouhou dobu pohlcuje také.

Noc propojuje česká pařba, do které jsou postupně zapojeni Kanaďan, okolo jdoucí Ruska, japonské hiphoperky s iPody na uších, jízdní kolo  vylovené z jezírka v parku a další blíže nespecifikované kolem se pohybující skupiny především japonské příslušnosti. Jízda taxíkem, který vám automaticky otevře dveře, tanec a elektronika, francouzský pokec a konečně návrat ranním vlakem.

Druhý den jsme vstáváme pozdně odpoledne, jdeme na oběd a je zase večer. Před půlnocí se přesouvám, přenocování mám jinde. Spal jsem u kámoše kámoše, trochu jako na ponorce – on odešel v noci pařit a já zmizel před jeho návratem. Jedna postel pro dva stačí, když mají jiné směny.