Na Filipínách jezdí autobusy jenom ráno a na vzdálenější místa (tj. nad padesát kilometrů) odjíždí z většiny míst poslední spoj kolem poledne. Později se již nic chytit nedá. V autobuse jsem tedy byl pro jistotu již v šest ráno. Vyjeli jsme pouze dva pasažéři, avšak za hodinu byl stroj plný. Za další půl hodiny jsem uvolnil místo matce s dítětem (asi páté, která přistoupila) a o chvíli později se vyšplhal na střechu. Klimatizace prvotřídní, výhled, za který se jinde platí těžké peníze. Jenom je třeba si dát pozor na záludné větve, které občas prosviští ve výši hlavy. Sezení na železných trubkách sice také není nejpříjemnější, ale alumatka pod zadkem dokáže rapidně zvýšit komfort. Docela dlouhou dobu jsem se bavil pozorováním kohouta, který byl na střeše také převážen. Vždy, když autobus zastavil, se vzepjal a zakokrhal, na což mu často mnoho více či méně vzdálených kokrhání také odpovídalo. Vyloženě nesnášel rozjezdy, to vždy zlostně pokvokával a těžce nalézal nový balanc. Vždy, když se rozhodl ze střechy odejít (což by se mu asi na metrovou délku provazu i podařilo), jej nějaká pozorná ruka zastavila. V maximálních rychlostech a zatáčkách poskytoval cennou lekci aerodynamiky. Dokázal najít neuvěřitelné množství stabilních (občas více, občas méně) pozic, ve kterých mu svištění větru a sklon autobusu vůbec nevadilo. Každou z pozic opustil i při nejkratším zastavení (kokrhat z takových pozic se asi nesluší) a následně hledal pozici další, tu předchozí již pravděpodobně ve své krátkodobé paměti nenalezl.
Dojel jsem do Sabangu, pěkné malé vesničky na břehu oceánu. Na jediném vybetonovaném plácku se konal basketbalový turnaj. Pravděpodobně přijeli přespolní machři (měli i dresy se jmény). Těžce všechny drtili až do konce turnaje, tedy začátku deště. Při večeři mě zaujala krásná imitace malé opičky ve stínu nad stolem. Když sem se přiblížil, zjistil jsem, že opička spala a já jí vzbudil. Trochu jí (vlastně ho, protože to je kluk) to naštvalo a začal na mě cenit zuby. Možná jenom imitoval moje povídání. Když jsem začal kuchat rybu, začal o ní evidentně škemrat. Dal jsem mu kus a škemral ještě víc. Dostal další a pes, který ležel opodál se ke mně přátelsky přesunul. Poznámka o psech: psí plemeno je tady sobě-podobné, a co mě překvapuje více, částečně podobné psům indickým. Většinou světlí, krátkosrstí, inteligentně vypadající středně velcí psíci s menším tělem a dlouhýma nohama. Asi se tento střih osvědčuje nejvíc. Je stejně skoro neuvěřitelné, že psů je tolik naprosto rozdílných druhů psů a přesto se páří a mají ještě podivnější štěňata. Konec poznámky, pokračování večeře. Pes dostal hlavu a spokojeně jí začal zkoumat. Když jsem dojedl, opičák mě začal ignorovat a pes znovu usnul.
Poděkoval jsem kuchařce za jídlo a šel si na záchod vyčistit zuby. Tam jsem potkal pěticentimetrového, opravdu nádherně 
vyvedeného pavouka, který si pod sebou nesl bílý kámen. To jsem taky ještě neviděl. To, že záchod je pět metrů od mé bambusové chatky a pod střechou by se klidně protáhla vypasená kočka, natož pavouk se šutrem, je lepší neřešit, možná by se špatně usínalo. Nevýhodou cestování po tropických zemích je, že všelijaké havěti je tady všude spousta. Po ulicích běhají švábi nebo krysy, komáři a maličké bílé mušky (jejichž kousnutí bolí ještě víc), jsou prostě přemnoženi. Dnes jsem si na terase četl zabalen do moskytiéry. Trochu to pomohlo, než mušky objevily hlavu. Někdy si tady přijdu jako ve zvěřinci, někdy jako jeho součást, protože co jiného než k očumování a plácání turista slouží?
Žádné komentáře:
Okomentovat