Indická byrokracie

Již jsem o ní mnoho slyšel, ale konečně se mi jí podařilo zažít. Odlétali jsme z Bangalore a protože jsme se sestrou vyhodnotili Bangalore jako jedno z nejošklivějších míst v Indii, které jsme viděli, rozhodli jsme se přesunout na letiště o několik hodin dříve, než bylo nutné. Zaplatili jsme naše poslední indické rupie za onen pěkný červený klimatizovaný autobus, jež nás na nový terminál opravdu dovezl. Ten se nenachází vedle starého jako například v Praze, fakticky vzato není ani v Bangalore, ale asi třicet kilometrů za ním, uprostřed ničeho (tedy něčeho, kde by bratři Coenové mohli natočit pokračování filmu Tahle země není pro starý). Dalo by se říci, že vzhledem k pustému okolí se jedná o velmi bezpečné místo, my jsme brzy zjistili, že bezpečné je především díky ostraze, která tam pracuje. Již vstup do budovy terminálu byl problém. Policista chtěl vidět pas a letenku, bez ní dovnitř nikoho nepustí. Po bedlivém prozkoumání prohlásil, že já dovnitř mohu avšak sestra nikoliv. Důvodem byl fakt, že já jsem odlétal už v jedenáct hodin v noci zatímco sestra až druhý den ráno a do terminálu je možné vstoupit nejdříve šest hodin před plánovaným odletem. Nezávidím těm, kdo tam přestupují a mají více času. Po lehce emotivní scéně nás dovnitř pustil. Rupie žádné nedostal, stejně jsme již žádné neměli. Uvnitř jsme hráli šachy (sestra se zlepšila nebo já zhoršil) a čekali na check-in. Když jsem šel na záchod oholit se, objevili se najednou na toaletě dva policisté velmi důkladně si myjící ruce a nezúčastněně pozorující toilet boy. Toilet boy tam byl víceméně neustále, přesněji řečeno uklízel vždy když tam někdo byl (na dámských byla zase toilet girl). Občas se na záchodě objevoval ještě Stírač kapiček, který byl vybaven stěrkou na skla a stíral plochu vedle umyvadla vždy když si někdo umyl ruce a pokapal jí, což bylo pochopitelně celkem často. Je to skvělý systém pracovní přezaměstnanosti, kdyby fungoval při stavbě Hladové zdi, mohla by z ní být živa polovina národa. O hodinu později jsem dostal chuť podívat se ven a nadýchat se naposled indického smogu. Tento svévolný akt se ukázal jako zhola nemožný, neboť mi nebylo umožněno opustit odletový terminál. Dveře se otevírají jenom zvenku, tudíž jsem si musel počkat na prvního příchozího. Následně jsem byl odchycen oním milým policistou u vchodu, který tvrdil že ven prostě nesmím. Nechal jsem se vrátit zpět, ale protože mi to poněkud vrtalo hlavou (klasicky česky jsem nechápal smysl tohoto nařízení), přišel jsem znovu. Tentokrát jsem byl mnohem neoblomnější, došlo k výměně ostřejších slov, ale ven jsem se stejně nedostal. Pokud jsem pochopil jejich gestikulaci (najednou byli čtyři), ven mě nepustili neboť jsem neměl buď boarding ticket nebo své zavazadlo. Chtěl jsem se tam vrátit i se zavazadlem potřetí, ale sestra mi to rozmluvila poukazujíc na fakt, že mé letadlo již brzy odlétá. V dobré náladě z humorných scének jsem se začal připravovat na check-in, čas se již opravdu blížil. Nejprve jsem odevzdal své zavazadlo a vyzvedl boarding ticket. Pán u přepážky byl poněkud zmatený z toho, že nemám vízum do Singapuru (EU jej na rozdíl od Indů nepotřebuje) a ověřoval si u třech kolegů, zda je to opravdu normální. Konečně rezignoval a moje zavazadlo zmizelo v útrobách letiště. Již mi zbývalo jenom několik posledních kroků k opuštění Indie. Prvním byl pán sbírající speciální formuláře určené k vyplnění při odjezdu ze země. Tomu vadilo, že jsem nevyplnil adresu pobytu v Indii. Zeptal jsem se ho tedy, zda tam stačí napsat indické státy, které jsem navštívil, neboť adresy všech ubytoven si opravdu nepamatuji. S tím nesouhlasil. Vylovil jsem tedy první vizitku hotelu a opsal jeho adresu. Následně jsem potkal pána, který kontroloval, zda mám orazítkovanou letenku od pána předcházejícího. Od něj jsem pokračoval klasickou kontrolou s bezpečnostním rámem a rentgenem. Rám zde nehrál žádnou roli, neboť za každým stál další policista, který prováděl osobní kontrolu bez ohledu na to, zda rám zapípal nebo ne. Ten nejprve velmi dlouho studoval pas a letenku, dal na ní další razítko a následně mě prohledal, což provedl důkladně, neboť našel zapalovač, který jsem měl nenápadně zapomenutý v malé kapsičce u kalhot. Asi se mu líbil a tak jsem mu jej gentlemansky přenechal a on mě pustil do duty-free zóny. Nevím jak moc jsou zvyklí na Čechy ale jsem si jist že pokud zde někdy poletím, tak pár zdejších postaviček si mě bude pamatovat. Také si myslím, že Brusel se má stále ještě dost co učit.

Bangalore

30.3

Poslední den v Indii trávíme v Bangalore. Celou noc jsme strávili v luxusním pokoji ve druhém patře, přímo naproti hlavnímu autobusovému nádraží. Luxusní byl proto, že byl rohový a na obou stěnách byla obrovská okna, tudíž jsme měli luxusní výhled na naprosto chaotickou křižovatku přímo pod námi, která neustále vydávala naprosto luxusní bordel. Co se týče autobusového nádraží naproti – kdo neviděl nepochopí. Babylonská věž byla proti němu celkem obstojně zvládnutelný projekt se slabším managmentem. Dopoledne jsme se byli podívat na místním trhu. Nachází se v monolitické třípatrové budově plné podivně rozmístěných sloupů. V přízemí najdete ovoce a zeleninu, v prvním patře potom vše ostatní, co se nedá zařadit do kategorie přízemí a zároveň nepatří do druhého patra. V druhém patře se nachází Hinduware (opravdu se to tak nazývá). Nepodařilo se mi přesně vymezit rozsah věcí do kategorie spadajících, obecněji by se dalo říci, že je to cokoliv “solidního”, pevného, například železného, vyměnitelného, vyměněného nebo k vyměnění. Do domácnosti, do práce, na rikšu nebo na kolo, občas i do počítače. Do třetího patra jsme nešli.

Den předtím jsme strávili pobíháním po apokalyptickém autobusovém nádraží, neboť nám byl neustále nucen k přejezdu na letiště hezký, klimatizovaný a červený autobus – speciální linka jenom pro cestu tam. Jenže vševědoucí kniha tvrdila, že se tam dá dostat stejně jako v Praze i místním spojem, který pro jednoho nestojí 125 rupií ale pouhých 8. Hledali jsme vytrvale, abychom konečně dodšli k závěru, že tato linka sice na letiště jezdí (i když první dva řidiči této linky tvrdili opak), avšak jezdí na terminál starý, zatímco mezinárodní lety jsou obsluhovány z terminálu nového. Kniha byla totiž vydána v době, kdy nový terminál ještě nebyl v provozu.

Sravanabelagola

28.3

Ráno se jdeme v Belluru podívat do chrámu na ranní ceremonii, oproštěnou od včerejších novoročních davů. Následně si u svého osobního krejčího vyzvedávám kalhoty (sedí dokonale) a s jedním přestupem se za tři hodiny dostáváme do Sravanabelagoly. Vesnička je proslavená džinistickou sochou Gomateshavary vytvořenou již v roce 981, jež stojí na vysokém kopci z černého kamene, dominantě širokého okolí. Jedná se údajně o největší monolitickou sochu na světě. Vysoká je 17,5 metru, přehlédnout se tedy nedá. Schodů je mnoho, ale za námahu stojí. Na protějším kopci, taktéž černém, se nachází chrámový komplex, jehož nejstarší pozůstatky jsou ještě staršího data než socha. Stíháme ho projít za patnáct minut, těsně před zavírací dobou. Večer se potloukáme po vesnici. Je neuvěřitelně klidná, kromě jediného chlapečka se nás ani nikdo na nic neptá. Tušíme správně, že je to poslední indické pohlazení před hektickým Bangalore.

Fotografie ze Sravanabelagoly jsou zde.

Ospalý Bellur

  

26.3

Celé dopoledne jsme se potulovali po místních tržištích, a odpoledne se přesunuli do Belluru, maličkého městečka s velikým chrámem. Při přejezdu zastavujeme na občerstvení v Hassanu. Město hraje roli místního dopravního uzlu, jeden vytížený spoj se právě chystá k odjezdu. Bus je již

plný ale venku stále velký hrozen lidí. Bus se pokouší odjet ale hrozen jej nepouští a svým tempem z něj neustále ubývají jeho části a mizí v autobuse. Za dvě minuty je po hroznu a autobus odjíždí. Neuvěřitelný zážitek pojednávající o nafukovatelnosti indických autobusů je ke shlédnutí na videu zde.

Do Belluru jsme přijeli někdy po poledni. V celém městečku, či spíše větší vesnici (která však bude mít brzy nový asfalt na své jediné silnici), jsou jenom čtyři ubytovací zařízení. Dvě jsme prošli, prohlédli, poděkovali a odešli. Ve třetím (v “Tourist home” nacházejícím se přímo před proslaveným chrámem), jsme usmlouvali přijatelnou cenu. Přibližně desetiletý majitelův syn motající se okolo mě překvapil nejprve svojí znalostí angličtiny a následně i zeměpisu. Měl brýle, takže evidentně studijní typ. Nejen že znal Českou republiku, ale bez problémů uvedl i hlavní město. Posléze jsem zjistil, že umí hlavní města všech evropských států. Chvíli zkoušel on mě ale nedal jsem se zahanbit a Irsko, Portugalsko a Dánsko jsem správně zařadil také:) Rozhodl jsem nechat si v Indii ušít oblek a zde jsem našel ideálního krejčího. Sídlí úplně na konci vesnice, když se vydáte nalevo od hlavního chrám. Po cestě musíte ignorovat spoustu malých dětí, které buď o něco žádají, nebo se vám snaží vysvětlit, že dál už opravdu nic k vidění není. Zakrátko se dostanete k panu Hadži Alímu, který má před svým domkem malý krámek. Mám od něj kalhoty, celý oblek bohužel ne, neboť bylo málo času na jeho ušití a navíc jsem si nebyl jist, zda již někdy sako dělal (všichni zde nosí kalhoty a košile)

Mysore - maharádžuv palác a pánské holení.

25.3

Ráno pro změnu brzké vstávání, tentokrát už v 5:30. O hodinu později vyjíždí z Ooty první ranní bus směrem Mysore. Na nádraží si dáváme čaj a lezeme do busu. Máme krosny,takže jdeme dozadu, snad tam budeme překážet nejméně. Ooty je v nadmořské výšce téměř dva tisíce metrů, takže směr je jasný, jedině dolů. Místní řidiči milují serpentiny z kopce, umožňují jim více řezet zatáčky. Po půl hodině na zadní sedačce si přijdu naklepaný dost, po hodině příliš. Po čtyřeh hodinách se rozhoduji zachránit alespoň sebe, nehávám krosny svému osudu a sedám si doprostřed busu na volné místo. Kodrcání jako zázrakem téměř přestává. V půlce kopce autobus zastavuje, řidič jde na čaj, sestra na záchod. Potkává malé školačky, všude v Indii na ní volají Hello. Mě si vždy nevšímají. Že by ženstká pomsta již od útlého věku? Školačky překvapivě lezou i do našeho autobusu a jdou směrem k nám. Naše prostorná zadní lavice je najednou příliš těsná. Chvíli pozorujeme jaké učebnice mají s sebou do školy (po pěti minutách dohadování se shodli na tom, že jde o tamilštinu, místní obdobu češtiny). Rozdáváme bombony a propisky. Kluci chtějí jenom černé a bompari jim moc nechutná. Holčička vedle mě naznačuje, že by ráda k okénku, asi bude zvracet. Rychle jí tam pouštím a ona zbytek cesta tráví vykloněná ven. Za chvíli jí následuje kamarádka vedle. Jejich každodenní cestu serpentinami při cestě do školy jim opravdu nezávidím.

V jedenáct hodin vystupujeme v Mysore. Necháváme se odchytit prvním naháněčem a dovézt se do hotelu. První odmítáme, druhý bereme. Beru si jeho vizitku pro případ, že bychom chtěli zítra využít jeho služeb. Jdeme se projít do města, prvním cílem je autobusové nádraží, abychom zjistili spoje na zítra. Po chvíli pobíhání se dostáváme k pánovi, který pravděpodobně slouží jako informační kancelář. Jeho údajům příliš nevěřím, víc už ale nezjistíme, zítra snad něco pojede až na nádraží přijdeme. Vcházíme do maharádžova paláce. Část je otevřená veřejnosti, v části starý pán stále ještě bydlí. Fotit se zde nesmí, tudíž dokumentaci nemáme žádnou, ale palác vypadá přesně tak, jak jsem si takové paláce představoval. Spousta sloupů, barevných fresek, kreslených oken, mramorových dlaždic. V celém paláci se chodí bosky. Boty vám za padesát paisů (půl rupie) pohlídají u vchodu. Následně jdeme na místní vyhlášené tržiště. Mysore je známé svým barevným a voňavým trhem a santalovým dřevem. Pokud máte doma santalový olej, je dost možné, že pochází odtud. Viděli jsme ženy balící vonné tyčinky, vypadá to skoro jako motání kubánkých doutníků a za den jich prý udělají pět až šest tisíc. Procházíme se po městě, které nás okouzlilo. První opravdové indické město, je ž žije především pro své obyvatele a ne pro turisty. Všude jsou otevřené krámky s nejpodivnějšími předměty. Nechávám se oholit u místního holiče. Při čekání koukáme na místní televizi. Dává si opravdu záležet, řekl bych, že takhle hladce oholen jsem nikdy nebyl. Večer jdeme do stejné restaurace jako na oběd. Vaří výborně, i když trošku spicy na můj stále netrénovaný žaludek.

Ooty

23.3‭
Je to až s podivem,‭ ‬ale vypadá to,‭ ‬že díky své cestě si zvyknu na ranní vstávání.‭ ‬Podle plánu jsme vstali na ranní Niligiri expres,‭ ‬který z Coimbatore vyjíždí každý den v‭ ‬5:10‭ ‬ráno.‭ ‬Jiná šance,‭ ‬jak stihnout navazující úzkokolejsku,‭ ‬jež nás měla dovézt až do Ooty,‭ ‬nebyla.‭ ‬Maličký vláček totiž vyjíždí jenom jednou denně a to v‭ ‬7:20‭ ‬ráno.‭ ‬Díky ohleduplným spolucestujícím jsme byli po půl hodině v prním vlaku upozorněni na to,‭ ‬že by bylo dobré vystoupit.‭ Na nástupišti jsme zdaleka nebyli sami.‭ ‬Indové již přičinlivě vytvořili frontu,‭ ‬do které jsme se také zařadili.‭ ‭Cesta vlakem se ale neda srovnavat s vyletem na Kokorin...

24.3
Dnes jsme byli na vyhlídce‭ ‬2700‭ ‬metrů nad mořem.‭ ‬Zpět jsme šli celou cestu pěšky.‭ ‬Bohužel v půlce začalo pršet a do údolí jsme dorazili zcela zmoklí.‭ ‬Díky tomu,‭ ‬že jsme dorazili ze zcela neočekávaného směru,‭ ‬jsme se dostali zadarmo do místní botanické zahrady.‭ ‬Následně jsme odmítli dvě rikši za padesát rupií a vzali až třetí‭ (‬a tu stejně až na druhý pokud‭)‬.‭ ‬Byli jsme sice všichni zmoklí a chtěli jsme na pokoj,‭ ‬ale shodli jsme se na tom,‭ ‬že tu jde o princip.‭ ‬Padesát je prostě moc.‭

Munnár

21.3‭
Ranní brzké vstávání na autobus,‭ ‬který nás doveze do Munnáru a odjíždí již v‭ ‬6:45.‭ ‬Rychle se loučíme s domácími,‭ ‬slibujeme je doporučovat známým a navrhnout do české verze Lonely Planet.‭ ‬Dávám si rychlou snídani‭ – ‬banána,‭ ‬víc po včerejší východoevropské pitce nezvládám.‭ ‬Banán má nejlepší období bohužel stále ještě před sebou a následujících dvacet minut přemýšlím,‭ ‬jestli jej nenechám někde u cesty,‭ ‬kde projíždí autobus.‭ ‬Všichni jsme velmi unaveni,‭ ‬spali jsme asi šest hodin.‭ ‬Snažíme se dospávat v autobuse,‭ ‬což se celkem daří,‭ ‬když jede do kopce,‭ ‬ale bez šance,‭ ‬když řidič řeže zatáčky dolů.‭ ‬Navíc poctivě protrubuje každou zákrutu,‭ ‬což mě vytrhává ze snění.‭ ‬Je celkem zima,‭ ‬pohybujeme se v nadmořské výšce nad tisíc metrů.‭ ‬Zkouším různé polohy,‭ ‬sedačky jsou malé a s Indem vedle mě se na ní sotva vejdeme.‭ ‬Kolena narážejí do sedadla přede mnou,‭ ‬hlava občas narazí do‭ „‬bezpečnostního rámu‭“ ‬umístěného ve výšce zubů.‭ ‬Toho se také chytám pří obvzlášt vypečených manévrech.‭ ‬Po třech hodinách se dostávám do stavu,‭ ‬kdy udržím otevřená víčka a odhnuji rolety,‭ ‬které zde mají místo oken.‭ ‬Krajina se poněkud změnila,‭ ‬čajovníkové plantáže a černé skály dominují krajině.‭ ‬Údolím protéká řeka a vše je sytě zelené.‭ ‬Uznávám,‭ ‬že fotky v Lonely planet v tomto případě odpovídají skutečnosti.‭

V Munnáru jsme se brzy rozloučili jsme se s Mikem,‭ ‬ubytoval se v hostelu doporučovaném v Knize jako nejlevnější.‭ ‬Jejich pokoje nám levné nepřišly,‭ ‬ale majitel navrhl Mikeovi spaní za‭ ‬75‭ ‬rupií s ním v pokoji.‭ ‬Taková nabídka se rozhodně nedala odmítnout,‭ ‬Mike zůstal a my se vydali hledat dále.‭ ‬Prošli jsme několik opravdu hrozných a strašlivě předražených guesthousů a nakonec se nechali ubytovat od člověka,‭ ‬jež si na nás počkal na autobusovém nádraží.‭ ‬Prý známý našeho domácího z Kumily.‭ ‬Ukázal nám opravdu nádhernu buňku pro čtyři lidi s dvěma pokoji a předpokojem za neuvěřitelných‭ ‬400‭ ‬rupií.‭ ‬V sezonně se prý za pokoj platí‭ ‬1500,‭ ‬věřili jsme mu.‭ ‬Šli jsme se na chvíli projít,‭ ‬tak maximálně co nám náš stav po včerejší oslavě dovoloval.‭ ‬Každou chvíli jsme litovali Honzu se Šárkou,‭ ‬kteří ten den absolvovali celodenní procházku v národním parku,‭ ‬stejnou jako my den předtím.‭ ‬Viděli jsme fotbalový zápas a navšívili autobusové nádraží,‭ ‬na kterém stál jenom jeden autobus,‭ ‬jemuž navíc chyběla kola,‭ ‬dokonalé indické zátiší.‭ ‬Večer jsme ještě stihli stíhoherné předdstaevní o životě Mahátmy Gándhího,‭ ‬bohužel v hidnštině.‭



22.3‭
Náš původní plán při návštěvě Munnáru bylo pújčit si zde kole a vypravit se na projížďku po okolí.‭ ‬Jak jsme brzy zjistili,‭ ‬tento plán nebyl zas tak jednoduchý jak se zdál.‭ ‬V celém městě je pouze jedna půjčovna kol a nemá jich mnoho.‭ ‬Proto jsme předcházejí večer přehodnotili priority a zaplatili rikšu,‭ ‬která nás po okolí provezla.‭

‬Vyjeli sme se brzy ráno,‭ ‬fotili vše v okolí,‭ ‬pozorovali probouzející se krajinu a lidi v ní.‭ ‬Měli jsme v plánu dojet k přehradě‭ ‬18‭ ‬kilometrů vzdálené a zpět,‭ ‬nakonec jsme dojeli až na Top station ve dvojnásobné vzdálenosti a dvojkilometrové nadmořské výšce,‭ ‬kde silnice končí zcela.‭ ‬Výhled je tam nádherný takže jsme nelitovali ani našich rozkodrcaných zad z rikši.‭ ‬Večer jsme odjeli autobusem do Coimbatore,‭ ‬odkud jsme měli v plánu pokračovat do Niligirských hor,‭ ‬poslední outdoorové lokality v naší indické anabázi.‭

Národní park v Kumily

20.3.‭
Další ranní vstávání,‭ ‬před domem čeká rikša a veze nás před bránu národního parku.‭ ‬Tam si nás přebírají dva průvodci,‭ ‬pravděpodobně místní.‭ ‬Anglicky umějí snad jenom‭ “‬black monkey‭”‬.‭ ‬Na vše ostatní mají obrázkový slabikář,‭ ‬který vytahují vždy když v lese něco zašustí.‭ ‬Poté nám v něm ukazují obrázek pod nímž je anglické slovíčko zvířete vydávajího zvuk.‭ ‬Bohužel pro všechny druhy hmyzu je tam jen jeden velký ošklivý brouk s nápisem‭ “‬insect‭”‬.‭ ‬Opakuje se poněkud častěji než ostatní.‭ ‬Provázejí nás celý den,‭ ‬v polovině se k nám připojuje ještě hlídač s puškou na ochranu.‭ ‬Touláme se v národním parku,‭ ‬pozorujeme zvěřenu‭ (“‬animal spotting‭”)‬,‭ ‬zastavujeme na svačinky a na vyhlídkových místech.‭ ‬

Jeden z průvodců pořád nosí velký batoh a termosku,‭ ‬na oběd z ní zázračně vyndá velký hrnec s rýží,‭ ‬omáčku,‭ ‬talíře,‭ ‬hrnečky na čaj a kávu a sám nás hostí.‭ ‬Viděli jsme toho poměrně dost‭ – ‬v korunách stromů laškovně poskakovaly opičky,‭ ‬v trávě se provlnila kobra,‭ ‬za stromy nastražili uši divocí buvoli‭ (‬v tu chvíli si náš strážce podruhé a naposledy sundal pušku z ramene‭ – ‬poprvé to bylo při společném focení‭)‬,‭ ‬v lese proběhli místní srnci,‭ ‬u potoku jsme narazili na stopu tygra a nedaleko se válela sloní lebka a pár jeho kostí.‭ ‬Procházka to byla hezká,‭ ‬nepříliš náročná,‭ ‬ušitá na míru líným turistům.‭ ‬Na procházku mohou údajně pouze dvě skupinky po šesti lidech denně,‭ ‬takže si přijdeme trošku vyjímeční.‭

Večer jsme strávili s dalšími Čechy,‭ ‬které jsme na cestě potkali‭ ‬-‭ ‬Honzou a Šárkou,‭ ‬studujícími právníky z Prahy.‭ ‬Předtím jsme šli na večeři a do wine shopu,‭ ‬jediného místa ve městě,‭ ‬kde se dá koupit alkohol.‭ ‬Chtěli jsme víno,‭ ‬ale jeho cena byla více než přemrštěná.‭ ‬Prodavač nakonec vyhrabal jednu velmi zaprášenou láhev a chtěl za ní‭ „‬jenom‭“ ‬250‭ ‬rupií.‭ ‬Vzali jsme jí a k tomu místní rum.‭ ‬Pak jsme se přesunuli na pokoj a pokoušeli se zbavit láhev obsahu.‭ ‬Asi v polovině jsme zjistili,‭ ‬že na vnitřní straně etikety je popsán její obsah.‭ ‬Vzhledem k tomu,‭ ‬co tam bylo napsáno,‭ ‬bylo asi lepší,‭ ‬že se to nedalo přečít,‭ ‬když se láhev kupovala...

Kumily, čaj a arjuvédská masáž

Kottayam není zas tak ospalé místo, jak o něm tvrdí Kniha - Lonely planet. Tvoří významný autobusový uzel a hlavní ulice je doslova přecpaná obchůdky po obou stranách (a samozřejmě Indy, kteří jsou úplně všude a jejich dopravními prostředky, bez kterých by žádné indické město nebylo úplné). Zašli jsme si na oběd do místního Indian house, kde mi celkem dlouhou dobu trvalo, než jsem se v jídelním lístku zorientoval a našel hlavní jídla, neboť jsem kvůli neuvěřitelně nízkým cenám všechny chody považoval za přílohy. Dal jsem si tedy dva hlavní chody („cesta autobusem bude dlouhá“) – Masala Dosu a Vegetarian Byriani a za oba celkem zaplatil 38 rupií, tedy asi 19 korun. Poté jsme se přesunuli na autobusové nádraží, zjistili, kdy jede další autobus do Kumily, seznámili se s místními prodavači a již se rovnali v autobuse. Naše krosny našly po kratším vyjednávání své místo vedle řidiče na něčem, co normálně bývá prostorem vedle řadící páky a zde mělo rozměry úložného prostoru menšího kombíku. Řidič brzy prokázal kvality Micheala Schumachera ve svých nejlepších letech. Jeho dravost nedala ostatním řidičům moc šancí k pronásledování. Jak jsem si již všiml dříve, auto před vaším autem neznamená nic jiného než výzvu k předjetí. Cestu dlouhou 104 kilometrů, kterou Lonely planet odhaduje na čtyři a půl hodiny (což znamená pět a trochu), jsme ujeli za čtyři. Zvláště druhá polovina cesty byla neopakovatelným (doufám) zážitkem. Řidič začal stupňovat své tempo s ubývajícím světlem a opravdu se mu podařilo dojet téměř za světla. Za celou cestu nás dokázala předjet asi čtyři osobní auta, většinou jeepy, všechno ostatní (včetně zbylých jeepů), jsme předjeli my. Přitom celá cesta byla vlastně jenom jedním dlouhým stoupáním, kde se postupně odhalovaly magické výhledy na strže pod námi plné čajových plantáží.

Kumili nás přívítalo velmi přívětivě. Již na nádraží jsme se nechali odchytit jedním majitelem hotýlku, který kývl na možnost spát v jednom pokoji ve čtyřech za 300 rupií. Pokoj byl nádherný, velký, čistý a navíc obsahoval balkónek, předsíň, prádelnu a záchod. Indů by se sem muselo vejít minimálně dvanáct. Navíc se ukázalo, že pan majitel zároveň pracuje v místním národním parku a domluvil nám projížďku do parku, výpravu na plantáže s kořením a arjuvédské masáže za lepší ceny, než byly jak v průvodci tak v jeho prospektech, tak uvidíme později.

19.3.
Dnes ráno jsme vstávali poměrně brzo, před domem na nás čekal pan organizátor a dovedl nás do jedné velmi levné restaurace u autobusového nádraží na snídani. Když jsme se vrátili před dům, již na nás čekala rikša a její řidič, který s námi následně strávil celé dopoledne. Jméno jsem již zapoměl (bohužel jako u většiny ostatních jež se mi nejen zde představí jméno ihned po zopakování zapomínám). Na klíčích od zapalování měl srp a kladivo. Ty jsou tady na každém rohu – blíží se volby a pokud se nemýlím tak Kerala je jediný indický stát, kde je dlouhodobě u moci komunistická strana. Nejprve nás odvezl do Spice garden, kde nám sympatická průvodkyně ukázala všechny plodiny a koření jež tam rostlo a vysvětlila, které části z nich se využívají. Něco jsme vyfotili, něco si zapamatovali a většinu samozřejmě zapomněli. I tak jsem si odnesl pozitivní dojem. Bohužel jen ten, k utrhnutí nic nebylo. Poté jsme jeli onou rozkodrcanou rikšou do Tea factory, kde nám ukázali celý proces zpracování čaje a nakonec byli velmi smutní že jsme si nic nekoupili. Celou projížďku jsme zakončili procházkou po čajových plantážích. Řidič, sympaťák ovládající minimálně šest anglických slovíček, za nás platil vstupy do všech míst, které jsme navštívili (i když jak jsme později zjistili ne všude se platilo). Večer jsme se vyrovnali s panem organizátorem.



Ten nás také odvezl na arjuvédskou masáž, kterou jsme si předchozí večer také domluvili. Masér mi vysvětloval příkoří, které jako křesťan pocítil od svého muslimského šéfa když pracoval na severu. Masáž, kterou poskytoval na severu (kde prý jezdili bohatší turisté), v dobách, kdy evropská i dolarová měna bývala silnější, stála 1500 rupií. Ty šly do kapsy šéfovi a on z nich dostal jenom 75. Dle jeho slov kolega masér dělající stejnou práci, jež ale byl muslimského vyznání, dostával 200 rupií a všechna dýška, které tento také neviděl. Zeptal jsem se ho, kolik dostal z mé masáže tady na jihu, ale utekl mi z otázky a zeptal se kolik jsem za masáž zaplatil já. Moje taxa se mu zdála velmi nízká. Budu mu věřit, ale mrzí mě, že neznám odpověď na svojí otázku.

Backwaters

17.3.
Kočín, respektive Ernakulam, neboť tak se nazývá pevninské předměstí, nás uvítalo dusným vedrem a klasicky chaotickým indickým městským ruchem. Celkem rychle jsme jej po plánovaném setkání se Zdeňkou a Šárkou, dalšími cestovatelkami z hnátova města, opustili a přesunuli se autobusem do Allapuzy. Allapuza je velmi malebné místo uprostřed backwaters, jež jsou do češtiny překládány jako stojaté vody. Jedná se o rozsáhlou síť kanálů podél pobřeží, po kterých se dá vypravit na loďce objevovat „původní obyvatele“. Kanály připomínají deltu nějaké tropické řeky. Počasí začíná být také tropické. I nyní, v jedenáct hodin večer, se košile lepí na tělo. Sedíme na balkónu ve svém hotelu a čekáme na chlazené pivo, které nám majitel slíbil donést (hned jak se ochladí). Snad to bude dříve než se upečeme my. O hodinu později: majitel již přišel a piva Blacklabel jsou velká dostatečně, chutná už méně. On sám si koupil Kingfisher. Pochlubil se nám se svýma třemi zaměstnáními (poskytovatel kabelové televize, vlastník houseboatu a hostelu, ve kterém bydlíme). Příští rok si chce v přízemí otevřít obchod a internetovou kavárnu. Komáři se docela snaží, před chvílí se do boje s vedrem pustil větrák. Pivo je sice lehké ale leze do hlavy. Jsme unaveni a jdeme brzo spát. Cpeme se do manželské postele ve čtyřech, což nás bude provázet celý příští týden..


18.3.
Celý den jsme strávili kerouackovsky na cestě. Nakonec jsme se rozhodli nevyzkoušet zdejší super výhodné osmihodinové projíždky po vnitrozemských kanálech ("lunch and tea included"), odolali jsme i nesnesitelně romantické výpravě na soukromém houseboatu (500 na hodinu) a využili služeb veřejného dopravce. Nebyli jsme jediní turisté a poněvadž loď dorazila o hodinu později, než měla v plánu, měli jsme možnost s některými z nich navázat nezávazné kontakty. Hovořil jsem s Belgičankou ve středně pokročilých letech, která již byla v Indii po x-té, vždy na návštěvě u svého gurua – sáhiba. Vysvětlovala, že úplně nejlepší je cestovat nalehko, „po indicku“, a sama to dokazovala, neboť měla jenom malý baťůžek a nic více (i když po chvíli přiznala, že v Kalikutě u mistra nechala batoh se všemi svýma knihami). Potkali jsme také Mika, Holanďana, který se stejně jako já rozhodl přerušit svojí pracovní kariéru a poohlédnout se po životě za mořem. Po dvou měsících v Indii se má v plánu přesunout do Malajsie a Indonésie, dalo by se tedy říci, že se po padesáti letech navštěvuje bývalé kolonie své země. Rozpadající se škuner, kterému ke konci plavby začala v zadní části lodi prosakovat na palubu voda, nás převezl přes celé stojaté vody (blackwaters) až do Kottayamu. Po celé cestě jsme měli možnost sledovat víceméně to stejné, co nám za velké peníze nabízely cestovní kanceláře, tedy místní, „domorodé a původní“, obyvatele provádějící svoje běžné denní činnosti – tedy rybolov, sledování projíždějících lodí, vystupování a nastupování do nich (loď u mol na jednotlivých zastávkách téměř nepřirážela, pouze „přibrzdila“), mávání na turisty (hlavně děti vracející se ve svých uniformách ze školy), koupání se v místní živé, či alespoň žijící vodě. Ve vodě bylo mnoho planktonu a místních variant leknínů. V některých místech vytvářely povrch pevný natolik, že se na něm proháněli patnácticentimetroví gekoni.

Goa

15.3.
Do Goy jsme se z Mumbaje dopravili místním expresním vlakem Madgaonu.Je neuvěřitelné, kolik Indů se vejde do jednoho vlakového vagonu. Záměrně neříkám vlaku, protože většina z nich se naměstná do tří vagonů, které jsou určeny pro nerezervované jízdenky. My jsme jako správně pohodlní evropané cestovali ve spacím voze a měli jsme tedy každý pro sebe celé jedno lůžko (na které by se k sezení bez problémů vešlo pět Indů, neboť tři na něm celkem pohodlně spali). Jedna cesta do vzdálenosti 700km spacím vozem vyšla pro jednoho na 150Kč. I tak to byla pro většinu cestujících nedosažitelná suma.

Ve vlaku jsme byli s několika dalšími Evropany. Místenky jim na rezervacích dávají vedle sebe. Asi aby se navzájem nebáli. Maximálně sebe navzájem. Potkali jsme čerstvě sezdaný francouzký páreček - Francoise a Charlotte, kteří se po svatbě rozhodli vyrazit na roční cestu kolem světa na kolech. Momentálně jsou asi ve třetině, začali v Egyptě a přes Libanon se dostali do Indie. Dále chtějí pokračovat do Nepálu, Barmy, Thajska a skončí ve Vietnamu. Celé své dobrodružství dokumentují na svých stránkách věnovaných cestě - www.laterreautheatre.com. Společně jsme vystoupili v Magdaonu, nacpali se do jednoho taxíku, který nebudu nazývat větší, protože pro čtyři lidi, dvě kola a všechny jejich batohy se tam místo našlo až po odstranění zadních sedaček, což provedli tři Indové za pět minut, přičemž dalších patnáct postávalo kolem a čekalo zda to vyjde. Vyšlo a my se vydali do Panaji, zhruba třicet kilometrů vzdáleného. Tam jsme se s nimi rozešli (hned po hádce s taxikářem, kterému se zdál tip patnáct rupií příliš nízký a žádal padesát). Oni zůstali, my se přesunuli rovnou na pláže.

Goa nikdy nebo navždy! Pokud bych si měl vybrat mezi těmito dvěma extrémy, volím rozhodně první. Nikdy nejezděte do Goy! Tedy pokud vás nebaví očumovat obalené anglické padesátileté fanoušky Hearts a jejich ztepile vyžilé manželky. Prodavači jsou zde rozhodně nejotravnější v celé Indii a průměrný výskyt západních turistů zde bude nejspíše také nejvyšší. Navštívili jsme zde dvě místa – Panají (hlavní město celého indického státu Goa, které je zvláštní tím, že si přijdete jako v Portugalsku, včetně charakteristických názvů ulic vyvedených na modrých dlaždicích – azujos) a Calangute (nic jiného než tavící kotel na usedlé západní turisty). Dojem je v obou případech stejný. Na turisty jsou zde již prostě zvyklí a ví, jak je správně vysát, aby nepoznali nějakou znatelnou újmu.

16.3.
Ráno jsme vstávali relativně brzo, i když na východ slunce to stále nebylo. Odešli jsme z našeho bytečku, který byl vcelku příjemný. Jediným drobným nedostatkem bylo, že večer netekla voda. Ráno již byla bez problémů, asi jí přes noc doplnili. Chvíli jsme pobíhali po Calangute a chytli právě odlíždějící autobus do Panaji. Nastupovali jsme na první stanici tudíž sme si i sedli, další přistupující již neměli šanci. V Panaji jsme přeskočili na autobus do staré Goy. Celkem silně se mi podařilo (již po několikáté) podcenit indický dopravní systém – o půl jedenácté jsme se vysypali z téměř jedoucího autobusu na malém tržišti ve Staré Goe. Celá cesta nás pro dva vyšla na 45 rupií, tudíž asi dvacet korun (celkem přesně při přepočtu na koruny vychází vydělit indické rupie dvěma). O den dříve jsme za taxi z Panaji do Calangute dali 300 rupií. Tak jezdí většina turistů.

Stará Goa je další povinné místo k návštěvě. Dříve byla hlavním městem portugalské kolonie, sídlem guvernérů a místokrálů. Mnoho církevních řádu zde zbudovalo svá sídla. Nyní zůstalo již pouze několik kostelů a zřícenin, vše ostatní zmizelo, bylo rozebráno či spadlo. Nachází se zde hrob Františka Xaverského, později prohlášeného za svatého. František byl přítelem Ignáce z Loyoly, tedy i zakládajícím členem juzeuitského bratrstva. Portugalský král jej vyslal do Asie šířit křesťanství a František prováděl úkol opravdu poctivě. Během deseti let, od svého příjezdu v roce 1542 až do své smrti na malém ostrově u čínského pobřeží v roce 1552, procestoval většinu jihovýchodní Asie. Založil například misii v Malajsii a také jako první misionář navštívil Japonsko. Za svatého byl prohlášen v první polovině sedmnáctého století, neboť jeho tělo bylo při exhumaci nutné k převozu do Goy shledáno jako naprosto neporušené, ačkoliv nebylo balzamované a obsahovalo všechny vnitřní orgány. Nyní v Goe z Františka zůstalo již velmi málo, většina jeho tělesných ostatků byla rozřezána a poskytnuta jako relikvie mnoha církevním misiím v celé Asii. prošli jsme si i místní muzeum obsahující portréty všech portugalských vládců této državy. Jeden z prvních byl i Vasco de Gama, objevitel mořské cesty do Indie. Jeho syn a vnuk byli také goánskými guvernéry.

Vlak ze Staré Goy do Madgaonu měl odjet o půl šesté. V šest přijel vlak do Bombaje a ve čtvrt na sedm se objevil ten náš. Místní vlaky jsou neuvěřitelně dlouhé, většinou táhne jedna dieselová lokomotiva přes dvacet vagonů. Tento konkrétní měl například jenom spacích vagonů osm. Šli jsme sice trochu do zadní části nástupiště, kde jsme čekali naší druhou třídu bez rezervace místa. I tak jsme se podél spacích vagonů nestihli prodrat dozaději než se vlak začal rozjíždět. Skrze vlak jsme došli k prvnímu spacímu vagonu abychom zjistili, že dál se již projít nedá. Čekali jsme proto na další zastávku abychom mohli pokračovat. Další zastávka již bohužel byla výstupní, pravou vlakovou Indii si tedy necháme na jindy. V Madgaonu jsme se nechali rikšou odvézt do centra a vysadit u jedné z restaurací přímo na rohu hlavního náměstí u parku. Byli jsme jediný platící návštěvníci, restaurace však rozhodně prázdná nebyla. V hlavní místnosti jsem napočítal šest číšníků, z nihž dva se kolem nás pohybovali a ostatní koukali na televizi. Jídlo bylo výborné, ceny na místní poměry přemrštěné, stále však levnější než v Bombaji (cca 60 rupií za hlavní chod, 30 za malé pivo Kingfisher z goánské produkce). Poté jsme dojeli zase rikšou zpátky na nádraží a vyčkali na nás vlak do Keraly, samozřejmě také zpožděný. Celkem brzy po nastoupení do něj jsme usnuli a probudili se až těsně před příjezdem do Kočínu.

O Hnátovi

Měl bych se vyjádřit k tomu, proč se tento blog jmenuje tak divně, jak se jistě jmenuje. Velice dlouho, avšak ne příliš vytrvale jsem dumal nad tím, jak by se měl nazývat, aby ve svém jistě krátkém názvu zahrnul všech děvět zemí, které se chystám navštívit, zachytil moje rozložité rozpoložení a aby byl dostatečně patetický avšak zase ne příliš. Moje trápení nakonec rozřešila sestra, která to lapidárně shrnula, „jedem na východ od Hnáta tak to pojmenuj tak“.

Ti kdo nejsou z Vysočiny asi netuší o čem mluvím. Hnát je symbolem Havlíčkova Brodu, města z kterého pocházím. Je jeho nejslavnějším zrádcem a pravděpodobně také nejstarším stále přítomným obyvatelem. Jeho kostra totiž stále visí na městské radnici. V dobách své největší slávy bylo město, tehdy nazývané Německý Brod, plné havířů a stříbra, jež se těžilo všude po okolí. Stejně německá, havířská a stříbrná byla v té době i Jihlava, úhlavní to nepřítel. Jednoho dne se jihlavští rozhodli Německý Brod dobít a k tomu využili Hnáta, strážného městské brány. V poslední chvíli zachránily městskou svobodu ženy peroucí ráno u řeky prádlo. Spustily povyk, bránu mu nedovolily otevřít a dle legendy Hnáta i rovnou ukamenovaly. Tudíž má cesta je cestou na východ od mého rodného města. Druhá, ještě vrstevnatější úroveň nad touto urban legend tvoří fakt, že bydlím nedaleko hospody u Hnáta, ve které mají jedno z nejlepších piv v Brodě a často tam při své cestě domů (tedy okolo), zavítám. Jít na východ od Hnáta tedy znamená také vydat se po Chotěbořské ulici směrem k městskému koupališti, tam překročit městský obchvat a ztratit se v polích za Vršovicemi. Obě varianty jsou samozřejmě pravdivé.

Ostrov Elefanta a indicke kino

13.3
Ráno jsme se přestěhovali do onoho levnějšího hotelu. Pak jsme se rovnou vypravili na lodičku, která nás dovezla na Ostrov Elefanta. Sloni tam nejsou a ani nikdy žádní nebyli. Ostrov dostal svůj název podle jakéhosi kamene v podobě slona, který už tam samozřejmě není také, neboť poté, co se v roce 1814 rozlomil napůl, jej britové vzali a odvezli do Viktoriiných zahrad, kde stojí dodnes. Na ostrovy se jezdí lodí, přímo od Brány Indie. Cesta trvá hodinu a zajímavá není skoro vůbec, neboť moře barvy kávové sedliny a bombajský přístav – největší v Indii, neskýtá příliš oku lahodících pohledů. Asi v polovině cesty se usprostřed zálivu nachází Butcher's island, řeznický ostrov. Z přístavu vypadá úplně jako pevnost Boyard. Při bližším prozkoumání zjistíte, že není až tak majestátní, je mnohem nižší. Ale děla má moderní, námořnictvo jej stále využívá. Dříve tam bývalo vězení, takže ani nechci vědět, odkud vzal svůj název. Na Elefantím ostrově samotném je jeskynní systém, kterého si již všimlo i UNESCO a kde se nachází nesčetná zpodobnění Šivy. Symbolem ostrova jsou však opičky, které všude pobíhají, perou se navzájem a vybírají koše. Vedle nich apaticky leží psi, jež čekají na večer, kdy se jim vyplatí vydat energii do jakéhokoliv pohybu. Sluší se dodat, že opičky jsou menší a méně drzé než na Gibraltaru.


Kino
Večer jsme byli v pravém bombajském kině. Nenechali jsme nic náhodě a vypravili se přímo do kina Eros, který dává jenom indické filmy a Lonely planet jej doporučuje jako tip číslo jedna pro místní produkci. Představení začínalo až za dvě a půl hodiny a proto jsme se vydali na procházku po okolí. Výhodou těchto neplánovaných vycházek je, že většinou najdete něco zajímavého. V tomto případě to byla jedna z prvních opravdu luxusních ulic v Bombaji (což však neznamená, že tam v noci na ulici nebydlí celé rodiny a občas decentně nepřeběhne krysa). Na jejím konci byl krásný výhled na bombajský záliv a mrakodrapy na druhé straně. Nábřeží bylo plné kochajících se indských párů a rodin. Naproti byla na místní poměry velice drahá italská restaruace (tj. ceny jako u nás) a my jsme neodolali jejich nabídce a k pivu jsme si dali jednu pizzu. Kino otevřeli až deset minut před začátkem představení a po obligátní prohlídce a průchodem pod detekčním rámem (který kupodivu fungoval, protože pípal u každého návštěvníka) jsme se dostali do sálu, kde klimatizace fungovala opravdu naplno a celé představení nám byla dost zima. „Do kina v Bombaji s kulichem“. Na začátku, po bloku reklam věnovaných politickým kampaním a bezpečnému řízení (taxikáři asi do kina nechodí), se hraje indická hymna a lidé opravdu stojí a zpívají. Uprostřed filmu je pětiminutová přestávka, jako v divadle. Film se jmenoval Gulaal a titulky u něj bohužel nebyly. Přesto jsme pochopili, že film byl hodně politický a naprosto ne-bollywoodský. Tancovalo a zpívalo se tam málo a nedopadlo to vůbec dobře. Po představení nás zastavila jedna mladá indka a ptala se, jak moc jsme tomu rozuměli a říkala, že ve filmu je mnoho politických narážek na korupci a že pro ní osobně to byl nejtemnější indický film, který viděla. Pro nás to bylo zajímavé v tom, že nyní víme, že i v Indii se točí filmy, které nemají vůbec nic společného se stále omýlaným klišé o jejich kinematografii. Ačkoliv jsme nerozuměli textu, děj a scény byly střihově naprosto srozumitelné, hudba výborná a skladba a gradace scén naprosto západní (pokud něco takového vůbec existuje)

V předvečeru před večeří jsme navštívili bar U Leopolda. Jeden z mála mumbajských opravdu západních barů, slavný díky knize Shantaram. Několik …. po teroristickém útoku naprosto obnovený, navíc však střežený gardou místních ozbrojených policistů. U vchodu nás uvítala reggae hudba a chlazené pivo a tapas v podobě slaných oříšků. Pokud se Vám v Asii opravdu stýská po domově a západní kultuře, doporučuji zde načerpat síly tradičním, však netradičně bezpečným jídlem a pitím.

Mumbai

12.3
Den první, Bombaj. Město zanechalo jenom střípky dojmů, které zatím nedokážu srozumitelně zachytit.

Barvy a pachy. První přijdou vůně a pachy a ty vás už neopustí. Někde voní santalové dřevo, jinde projdete hustým dýmem z dřevěného uhlí, na kterém připravují pražené oříšky. Žena v barevném sárí schovaná za autem se prohrabuje odpadky a hledá v nich něco užitečného.


Chlápek se zelenýma rukama, který si chce potřásat rukou a prosí o cigaretu. Já bych mu jí nepodal, sestra ano. Tak se mu jí podal taky. Dostává cigaretu a žádá o zapalovač. Poslední podání rukou a poděkování, je třeba odejít, místo kde sedíme se chystá okupovat nějaký řidič se svým zářivě bílým autem.

Ještěrky – malí gekoni pobíhající na domě, asi pět, taková malá partička, prý tady fungují jako živé mucholapky.

Haló, haló, které se za vámi neustále ozývá a přitom není na vás – to jenom indové telefonují.
Telefonující lidé na ulici jako Mach a Šebestová s telefonním sluchátky. Možná si to také jenou zkusím, zajímalo by mě kam se dovolám.

Mrtvě se povalující psi v ulicích čekající na západ slunce, jež je zapíná do aktivní polohy.

Policejní stát reprezentovaný policií či armádou na každém rohu a v každém koutě. Pušky a výzboj se značně liší. Nejstarší puška vypadala jako výprodej ze zákopů u Verdunu. Bodák už neměla.

Troubení, houkačky, zvuky ulice a prodavačů. Všudypřítomné nápisy „Silent zones“, které nikdo nerespektuje.

Fotka s holčičkama z Nepálu, které se u Brány Indie potřebují vyfotit s Evropankou.

Brýle roztříštěné na břehu zálivu.

Děti ve slumu, které se učí zpívat písničku. Malé školačky v sárí. Vyhublí havrani. Slepá stařenka s podvrknutým a nepřirozeně kotníkem.

Po příjezdu z letiště jsme se ubytovali v Kolabě, místní Mecce turistů. Cena byla 900 rupíí za pokoj s televizí a klimatizací, záchod a sprcha je společná na chodbě. Majitel tvrdil, že má plno a ukazoval poslední pokoj, poněkud zatuchlý. Ze zpětného pohledu je jasné, že cena byla vyšší než mohla být, večer sme našli o deset metrů vedle pokoj za 600. Vše je přitom téměř identické, jenom trochu čitší.


Večer po příchodu nám po pokoji pobíhal zajímavý brouček, cca 5cm dlouhý. Prokázal notnou dávku zručnosti, než mu dráhu zkřížila moje bota. Sestře se nelíbil. Shodli jsme se, že by se mohlo jednat o švába, ale oba jsme spíše vylovili přijatelné jméno z naší omezené množiny brouků, které známe. Zájemci se na něj mohou podívat zde. Bohužel se mi nepodařilo zachytit jej v jeho obvyklé, tedy nerozpláclé formě. Kdo jej pozná, nechť se ozve. První respondenti dostanou malý dáreček (slibuji – brouci to nebudou).

321 Start

Samotná cesta ubíhá celkem rychle, nejhorší je balení se. Za posledních několik dní se mi celkem úspěšně dařilo zmenšovat množství spánku a prodlužovat intervaly mezi jednotlivými stravovacími aktivitami. Poslední noc před odletem jsem spal tři hodiny. Opravdu to nebylo tím, že bych měl cestovní horečku, na tu jsem neměl čas, prostě sem to nestíhal. Sestra usnula kolem druhý a já sem jí střídavě přeskakoval nebo obcházel, poslouchal temné dunění vycházející z vodovodního potrubí a zkoušel si vzpomenout, na co bych ještě mohl zapomenout.

Na letišti nám málem ulétlo letadlo, respektive byli jsme vyhlášeni jako poslední neodbavení. Nebylo to kvůli tomu, že bychom přišli pozdě, spíše naopak, neboť na letiši jsme byli o dvě hodiny dříve. Náš let pouze neměl na informačním panelu napsanou konkrétní bránu, ze které odlétá, tudíž jsme se domnívali, že let je zpožděn a nedošlo nám (rozuměj = nepobíhali jsme zmateně a v panice po letišti) že se jedná o technickou chybu. Je to skvělý pocit a myslím že každý by měl být alespoň jednou za život vyhlášen. Kdo není v centru pozornosti, není. Doklusali jsme k odbavovací bráně a následně i do letadla, jehož dveře se za námi okamžitě zavřely. V Londýně již přesun z Gatwicku na Heatrow proběhl bez problémů, stejně jako boarding do letadla. Překvapil mě pouze vláček k naší bráně o trase dlouhé cca 400metrů. Pohyblivé chodníky asi nejsou dostatečně in.

Měl bych uspokojit čtenáře, kteří mají pocit, že čtením těchto zážitků z cest mohou načerpat nějaké zásadní informace, které pomohou při plánování cest jejich. Sám jsem několik těchto deníků přečetl a nějaké informace z nich načerpal, je však také pravda, že hodně témat se opakuje v různých variacích jejich zpodobnění. Rád bych se pokusil tradičně netendečně (pro mě) podat netradiční popis tradičních jevů v netradičních zemích. Zvídavého čtenáře mohu ujistit, že takto netradičně rozvitá souvětí plná podobných slov v různých smyslně nesmyslných konotacích se zde určitě nevyskytují naposled, což ale rozhodně neznamená že jednoduše nepoužívám věty jednoduché. To by byla škoda. Leč psát věty bez „že“ či „což“ či „či“ trochu bolí, že. Nebo ne?