26.3
Celé dopoledne jsme se potulovali po místních tržištích, a odpoledne se přesunuli do Belluru, maličkého městečka s velikým chrámem. Při přejezdu zastavujeme na občerstvení v Hassanu. Město hraje roli místního dopravního uzlu, jeden vytížený spoj se právě chystá k odjezdu. Bus je již
plný ale venku stále velký hrozen lidí. Bus se pokouší odjet ale hrozen jej nepouští a svým tempem z něj neustále ubývají jeho části a mizí v autobuse. Za dvě minuty je po hroznu a autobus odjíždí. Neuvěřitelný zážitek pojednávající o nafukovatelnosti indických autobusů je ke shlédnutí na videu zde.
Do Belluru jsme přijeli někdy po poledni. V celém městečku, či spíše větší vesnici (která však bude mít brzy nový asfalt na své jediné silnici), jsou 
jenom čtyři ubytovací zařízení. Dvě jsme prošli, prohlédli, poděkovali a odešli. Ve třetím (v “Tourist home” nacházejícím se přímo před proslaveným chrámem), jsme usmlouvali přijatelnou cenu. Přibližně desetiletý majitelův syn motající se okolo mě překvapil nejprve svojí znalostí angličtiny a následně i zeměpisu. Měl brýle, takže evidentně studijní typ. Nejen že znal Českou republiku, ale bez problémů uvedl i hlavní město. Posléze jsem zjistil, že umí hlavní města všech evropských států. Chvíli zkoušel on mě ale nedal jsem se zahanbit a Irsko, Portugalsko a Dánsko jsem správně zařadil také:) 
Rozhodl jsem nechat si v Indii ušít oblek a zde jsem našel ideálního krejčího. Sídlí úplně na konci vesnice, když se vydáte nalevo od hlavního chrám. Po cestě musíte ignorovat spoustu malých dětí, které buď o něco žádají, nebo se vám snaží vysvětlit, že dál už opravdu nic k vidění není. Zakrátko se dostanete k panu Hadži Alímu, který má před svým domkem malý krámek. Mám od něj kalhoty, celý oblek bohužel ne, neboť bylo málo času na jeho ušití a navíc jsem si nebyl jist, zda již někdy sako dělal (všichni zde nosí kalhoty a košile)
Žádné komentáře:
Okomentovat