Backwaters

17.3.
Kočín, respektive Ernakulam, neboť tak se nazývá pevninské předměstí, nás uvítalo dusným vedrem a klasicky chaotickým indickým městským ruchem. Celkem rychle jsme jej po plánovaném setkání se Zdeňkou a Šárkou, dalšími cestovatelkami z hnátova města, opustili a přesunuli se autobusem do Allapuzy. Allapuza je velmi malebné místo uprostřed backwaters, jež jsou do češtiny překládány jako stojaté vody. Jedná se o rozsáhlou síť kanálů podél pobřeží, po kterých se dá vypravit na loďce objevovat „původní obyvatele“. Kanály připomínají deltu nějaké tropické řeky. Počasí začíná být také tropické. I nyní, v jedenáct hodin večer, se košile lepí na tělo. Sedíme na balkónu ve svém hotelu a čekáme na chlazené pivo, které nám majitel slíbil donést (hned jak se ochladí). Snad to bude dříve než se upečeme my. O hodinu později: majitel již přišel a piva Blacklabel jsou velká dostatečně, chutná už méně. On sám si koupil Kingfisher. Pochlubil se nám se svýma třemi zaměstnáními (poskytovatel kabelové televize, vlastník houseboatu a hostelu, ve kterém bydlíme). Příští rok si chce v přízemí otevřít obchod a internetovou kavárnu. Komáři se docela snaží, před chvílí se do boje s vedrem pustil větrák. Pivo je sice lehké ale leze do hlavy. Jsme unaveni a jdeme brzo spát. Cpeme se do manželské postele ve čtyřech, což nás bude provázet celý příští týden..


18.3.
Celý den jsme strávili kerouackovsky na cestě. Nakonec jsme se rozhodli nevyzkoušet zdejší super výhodné osmihodinové projíždky po vnitrozemských kanálech ("lunch and tea included"), odolali jsme i nesnesitelně romantické výpravě na soukromém houseboatu (500 na hodinu) a využili služeb veřejného dopravce. Nebyli jsme jediní turisté a poněvadž loď dorazila o hodinu později, než měla v plánu, měli jsme možnost s některými z nich navázat nezávazné kontakty. Hovořil jsem s Belgičankou ve středně pokročilých letech, která již byla v Indii po x-té, vždy na návštěvě u svého gurua – sáhiba. Vysvětlovala, že úplně nejlepší je cestovat nalehko, „po indicku“, a sama to dokazovala, neboť měla jenom malý baťůžek a nic více (i když po chvíli přiznala, že v Kalikutě u mistra nechala batoh se všemi svýma knihami). Potkali jsme také Mika, Holanďana, který se stejně jako já rozhodl přerušit svojí pracovní kariéru a poohlédnout se po životě za mořem. Po dvou měsících v Indii se má v plánu přesunout do Malajsie a Indonésie, dalo by se tedy říci, že se po padesáti letech navštěvuje bývalé kolonie své země. Rozpadající se škuner, kterému ke konci plavby začala v zadní části lodi prosakovat na palubu voda, nás převezl přes celé stojaté vody (blackwaters) až do Kottayamu. Po celé cestě jsme měli možnost sledovat víceméně to stejné, co nám za velké peníze nabízely cestovní kanceláře, tedy místní, „domorodé a původní“, obyvatele provádějící svoje běžné denní činnosti – tedy rybolov, sledování projíždějících lodí, vystupování a nastupování do nich (loď u mol na jednotlivých zastávkách téměř nepřirážela, pouze „přibrzdila“), mávání na turisty (hlavně děti vracející se ve svých uniformách ze školy), koupání se v místní živé, či alespoň žijící vodě. Ve vodě bylo mnoho planktonu a místních variant leknínů. V některých místech vytvářely povrch pevný natolik, že se na něm proháněli patnácticentimetroví gekoni.