Indická byrokracie

Již jsem o ní mnoho slyšel, ale konečně se mi jí podařilo zažít. Odlétali jsme z Bangalore a protože jsme se sestrou vyhodnotili Bangalore jako jedno z nejošklivějších míst v Indii, které jsme viděli, rozhodli jsme se přesunout na letiště o několik hodin dříve, než bylo nutné. Zaplatili jsme naše poslední indické rupie za onen pěkný červený klimatizovaný autobus, jež nás na nový terminál opravdu dovezl. Ten se nenachází vedle starého jako například v Praze, fakticky vzato není ani v Bangalore, ale asi třicet kilometrů za ním, uprostřed ničeho (tedy něčeho, kde by bratři Coenové mohli natočit pokračování filmu Tahle země není pro starý). Dalo by se říci, že vzhledem k pustému okolí se jedná o velmi bezpečné místo, my jsme brzy zjistili, že bezpečné je především díky ostraze, která tam pracuje. Již vstup do budovy terminálu byl problém. Policista chtěl vidět pas a letenku, bez ní dovnitř nikoho nepustí. Po bedlivém prozkoumání prohlásil, že já dovnitř mohu avšak sestra nikoliv. Důvodem byl fakt, že já jsem odlétal už v jedenáct hodin v noci zatímco sestra až druhý den ráno a do terminálu je možné vstoupit nejdříve šest hodin před plánovaným odletem. Nezávidím těm, kdo tam přestupují a mají více času. Po lehce emotivní scéně nás dovnitř pustil. Rupie žádné nedostal, stejně jsme již žádné neměli. Uvnitř jsme hráli šachy (sestra se zlepšila nebo já zhoršil) a čekali na check-in. Když jsem šel na záchod oholit se, objevili se najednou na toaletě dva policisté velmi důkladně si myjící ruce a nezúčastněně pozorující toilet boy. Toilet boy tam byl víceméně neustále, přesněji řečeno uklízel vždy když tam někdo byl (na dámských byla zase toilet girl). Občas se na záchodě objevoval ještě Stírač kapiček, který byl vybaven stěrkou na skla a stíral plochu vedle umyvadla vždy když si někdo umyl ruce a pokapal jí, což bylo pochopitelně celkem často. Je to skvělý systém pracovní přezaměstnanosti, kdyby fungoval při stavbě Hladové zdi, mohla by z ní být živa polovina národa. O hodinu později jsem dostal chuť podívat se ven a nadýchat se naposled indického smogu. Tento svévolný akt se ukázal jako zhola nemožný, neboť mi nebylo umožněno opustit odletový terminál. Dveře se otevírají jenom zvenku, tudíž jsem si musel počkat na prvního příchozího. Následně jsem byl odchycen oním milým policistou u vchodu, který tvrdil že ven prostě nesmím. Nechal jsem se vrátit zpět, ale protože mi to poněkud vrtalo hlavou (klasicky česky jsem nechápal smysl tohoto nařízení), přišel jsem znovu. Tentokrát jsem byl mnohem neoblomnější, došlo k výměně ostřejších slov, ale ven jsem se stejně nedostal. Pokud jsem pochopil jejich gestikulaci (najednou byli čtyři), ven mě nepustili neboť jsem neměl buď boarding ticket nebo své zavazadlo. Chtěl jsem se tam vrátit i se zavazadlem potřetí, ale sestra mi to rozmluvila poukazujíc na fakt, že mé letadlo již brzy odlétá. V dobré náladě z humorných scének jsem se začal připravovat na check-in, čas se již opravdu blížil. Nejprve jsem odevzdal své zavazadlo a vyzvedl boarding ticket. Pán u přepážky byl poněkud zmatený z toho, že nemám vízum do Singapuru (EU jej na rozdíl od Indů nepotřebuje) a ověřoval si u třech kolegů, zda je to opravdu normální. Konečně rezignoval a moje zavazadlo zmizelo v útrobách letiště. Již mi zbývalo jenom několik posledních kroků k opuštění Indie. Prvním byl pán sbírající speciální formuláře určené k vyplnění při odjezdu ze země. Tomu vadilo, že jsem nevyplnil adresu pobytu v Indii. Zeptal jsem se ho tedy, zda tam stačí napsat indické státy, které jsem navštívil, neboť adresy všech ubytoven si opravdu nepamatuji. S tím nesouhlasil. Vylovil jsem tedy první vizitku hotelu a opsal jeho adresu. Následně jsem potkal pána, který kontroloval, zda mám orazítkovanou letenku od pána předcházejícího. Od něj jsem pokračoval klasickou kontrolou s bezpečnostním rámem a rentgenem. Rám zde nehrál žádnou roli, neboť za každým stál další policista, který prováděl osobní kontrolu bez ohledu na to, zda rám zapípal nebo ne. Ten nejprve velmi dlouho studoval pas a letenku, dal na ní další razítko a následně mě prohledal, což provedl důkladně, neboť našel zapalovač, který jsem měl nenápadně zapomenutý v malé kapsičce u kalhot. Asi se mu líbil a tak jsem mu jej gentlemansky přenechal a on mě pustil do duty-free zóny. Nevím jak moc jsou zvyklí na Čechy ale jsem si jist že pokud zde někdy poletím, tak pár zdejších postaviček si mě bude pamatovat. Také si myslím, že Brusel se má stále ještě dost co učit.