21.3
Ranní brzké vstávání na autobus, který nás doveze do Munnáru a odjíždí již v 6:45. Rychle se loučíme s domácími, slibujeme je doporučovat známým a navrhnout do české verze Lonely Planet. Dávám si rychlou snídani – banána, víc po včerejší východoevropské pitce nezvládám. Banán má nejlepší období bohužel stále ještě před sebou a následujících dvacet minut přemýšlím, jestli jej nenechám někde u cesty, kde projíždí autobus. Všichni jsme velmi unaveni, spali jsme asi šest hodin. Snažíme se dospávat v autobuse, což se celkem daří, když jede do kopce, ale bez šance, když řidič řeže zatáčky dolů. Navíc poctivě protrubuje každou zákrutu, což mě vytrhává ze snění. Je celkem zima, pohybujeme se v nadmořské výšce nad tisíc metrů. Zkouším různé polohy, sedačky jsou malé a s Indem vedle mě se na ní sotva vejdeme. Kolena narážejí do sedadla přede mnou, hlava občas narazí do „bezpečnostního rámu“ umístěného ve výšce zubů. Toho se také chytám pří obvzlášt vypečených manévrech. Po třech hodinách se dostávám do stavu, kdy udržím otevřená víčka a odhnuji rolety, které zde mají místo oken. Krajina se poněkud změnila, čajovníkové plantáže a černé skály dominují krajině. Údolím protéká řeka a vše je sytě zelené. Uznávám, že fotky v Lonely planet v tomto případě odpovídají skutečnosti.
V Munnáru jsme se brzy rozloučili jsme se s Mikem, ubytoval se v hostelu doporučovaném v Knize jako nejlevnější. Jejich pokoje nám levné nepřišly, ale majitel navrhl Mikeovi spaní za 75 rupií s ním v pokoji. Taková nabídka se rozhodně nedala odmítnout, Mike zůstal a my se vydali hledat dále. Prošli jsme několik opravdu hrozných a strašlivě předražených guesthousů a nakonec se nechali ubytovat od člověka, jež si na nás počkal na autobusovém nádraží. Prý známý našeho domácího z Kumily. Ukázal nám opravdu nádhernu buňku pro čtyři lidi s dvěma pokoji a předpokojem za neuvěřitelných 400 rupií. V sezonně se prý za pokoj platí 1500, věřili jsme mu. Šli jsme se na chvíli projít, tak maximálně co nám náš stav po včerejší oslavě dovoloval. Každou chvíli jsme litovali Honzu se Šárkou, kteří ten den absolvovali celodenní procházku v národním parku, stejnou jako my den předtím. Viděli jsme fotbalový zápas a navšívili autobusové nádraží, na kterém stál jenom jeden autobus, jemuž navíc chyběla kola, dokonalé indické zátiší. Večer jsme ještě stihli stíhoherné předdstaevní o životě Mahátmy Gándhího, bohužel v hidnštině.
22.3
Náš původní plán při návštěvě Munnáru bylo pújčit si zde kole a vypravit se na projížďku po okolí. Jak jsme brzy zjistili, tento plán nebyl zas tak jednoduchý jak se zdál. V celém městě je pouze jedna půjčovna kol a nemá jich mnoho. Proto jsme předcházejí večer přehodnotili priority a zaplatili rikšu, která nás po okolí provezla.
Vyjeli sme se brzy ráno, fotili vše v okolí, pozorovali probouzející se krajinu a lidi v ní. Měli jsme v plánu dojet k přehradě 18 kilometrů vzdálené a zpět, nakonec jsme dojeli až na Top station ve dvojnásobné vzdálenosti a dvojkilometrové nadmořské výšce, kde silnice končí zcela. Výhled je tam nádherný takže jsme nelitovali ani našich rozkodrcaných zad z rikši. Večer jsme odjeli autobusem do Coimbatore, odkud jsme měli v plánu pokračovat do Niligirských hor, poslední outdoorové lokality v naší indické anabázi.
Žádné komentáře:
Okomentovat