pátek 24. dubna 2009

Ostrov Ko Tao - gekoni, podvodníci a jiná podivná stvoření

Ostrov,který jsem ihned po příjezdu nazval jedním z rájů na zemi (doufám, že jich najdu víc). Ostrov není větší než jedno z menších pražských sídlišť, opravdová pláž je zde jenom jedna a nejvyšší kopec má přes tři sta metrů. Po západu slunce, kdy se pláž vyprázdnila od barvu měnících turistů, se na ní každý večer objevili malí kluci, kteří zapálili tyče a řetězy a začali točit. Turisti, jež se mezitím přesunuli do plážových barů se na ně koukali v nudných částech filmů, které v každém baru promítali na plátně.

Našel jsem zde mnoho příležitostí k boulderingu nebo ke skalnímu lezení (zhruba do 7b ve francouzské stupnici). To však stále není věc, která ostrov proslavila. Místní korálové útesy jsou jedny z nejpozoruhodnějších v Jihovýchodní Asii, o čemž svědčí i množství potápěčských kursů, které je zde nabízeno. Neodolal jsem a jeden si zaplatil. I cena je více než příjemná, dalo by se i říci, že se nedá najít o mnoho příjemnější místo, když mluvíme o ceně. Kurz se mi podařilo ve čtyřech dnech úspěšně absolvovat. Žraloky, delfíny ani jiné přerostlá stvoření jsem sice neviděl (doufám, že na ně narazím na opačné straně poloostrova, v Andamanském moři), ale korálové útesy za podívání stojí i bez nich. Možná ještě víc. Je to zvláštní pocit, vznášet se deset metrů pod mořskou hladinou, supět jako rozčílený Darth Vader a pozorovat ryby, které pozorují vás. Velice relaxační záležitost. Koneckonců, Darth Vader byl stejně nejlepší.

Týden na ostrově utekl jako voda u jeho pobřeží. Spřátelil jsem se s dvaceticentimetrovým gekonem, který pravidelně navštěvoval mojí koupelnu a vysával přemnožené komáry. Fascinovalo ho především čištění zubů. Ani se nepohnul. Mimo něj sem narazil na několik zajímavých osůbek na ostrově se potloukajících. Někteří z nich pracovali pro Phenix diving, u kterých jsem dělal kurz. Každý večer se scházeli v hospodě naproti a bavili se. Naučili mě „opíjecí“ hry s kartami. Nemůžu se dočkat až je vyzkouším na české populaci. Potkal sem holandského majitele baru Pooh. Po druhém pivě z něj vypadlo, že se zamiloval do dívky z Čech. Utěšoval jsem ho tím, že cizincům se to stává velice často a Čechům ještě víc a dal sem mu tip na žižkovský Vystřelený voko. Z holandské televize se naučil jednu nezbytnou frázi (asi nejlepší, kterou jsem zatím od cizince slyšel): Když byl menší tak u nich dávali A je to!, což osobně považuji společně s Osudy dobrého vojáka Švejka za nejlepší charakteristiku české mentality (Kundera mluví jenom o ženských). Říkal že jeho fráze má největší úspěch po milování, efekt si dokážu představit. Na ostrově je už přes dva roky a popisuje jej jako přerostlou vesnici, kde všichni znají a vědí všechno o všech. Vesnička má středisková ztracená v mořích bezedných.

středa 22. dubna 2009

Thajské pocity

041_Thajsko_Bangkok V Bangkoku jsem nakonec pro mě docela překvapivě strávil celý týden. Stejně jsem nestihl to, co jsem měl v plánu stihnout a to mě těší. Dostal jsem se do blaženého stavu cestovatelského ne-nadšení pro nové věci. Jde spíše o užívání si, pobývání, objevování bytí v heideggerovském smyslu (pro ty filosoficky postižené). Život se sestává z dělání mála a těšení se na to. Již mě opustila běhací mánie po všech památkách, které je nutné vidět. V Bangkoku jsem to dovedl extrému - nebyl jsem skoro v žádných. Místo toho jsem se procházel po nejrůznějších čtvrtích, jeden den v Chinatownu, druhý den v Ratanakosinu, bývalém královském městě, den třetí v Thonburi, současném živém srdci metropole, kde jsem na turistu nenarazil (a kde se mě krysy probírající odpadky vůbec nebály). Těšil jsem se na další oběd, na něco pikantního z místní kuchyně, poctivě jsem přidával vyjídal všechny chilli papričky a pil nebalenou vodu s ledem, kterou vám doplní když jí vypijete. První tři dny mého pobytu probíhal po celé zemi Songkran, buddhistický nový rok. Není to záležitost jenom Thajska (i když Thajci tvrdí, že tradice pochází od jednoho jejich panovníka), stejně se slaví i v Barmě, Kambodži a možná i jinde. Na západě se oslavy většinou nazývají jako Vodní festival (Water festival), pod tímto názvem také najdete většinu popisů a nemálo bláznivých videí na Youtube. Toto období je většinou ve znamení přeplněných hotelů plných po zábavě lačnících západních turistů. Tento rok však vše bylo poněkud jiné. „Červené“ nepokoje v Thajsku odradily mnoho návštěvníků od příjezdu. Místní hotely udávaly, že byly obsazeny jenom z šedesáti procent v porovnání s minulými roky. Pro mě jako novice - bakaláře (tedy nedospělého tuleního samce, jak etymologicky uvádí James Joyce v Portrétu mladíka v jinošských letech), který viděl festival poprvé, vše působilo jako plné dostatečně a velice veselé a spontánní. Bangkok se mi líbil a asi se mi nechce nacházet více slov k popisu toho stavu. Je pravda, že jsem měl štěstí na výběr hostelu a lidi, jež jsem potkal. Bangkok může nabídnout cokoliv co chcete nebo co si zasloužíte. Tak jděte zkusit co čeká na vás :)

čtvrtek 16. dubna 2009

Demonstrace

014_Thajsko_Bangkok_Riots Již několik dní v Bangkoku zuří politické nepokoje. Demonstranti nosící červená trička (za což prý každý z nich dostal 500 bahtů – přibližně 15 dolarů), protestovali proti vládě podporované armádou. Armáda v roce 2006 svrhla demokraticky zvoleného, nicméně velice zkorumpovaného premiéra Thaksina Shinawatru, který vyhrál řádné volby v roce 2005. Thaksin v srpnu roku 2008 uprchl ze země a v současné době žije v zahraničí. Tento stále formálně stále platný thajský premiér je předsedou strany United Front for Democracy against Dictatorship (UDD), jejíž přívrženci stojí za nepokoji posledních dní. V prosinci byl v nepřítomnosti byl nejvyšším soudem odsouzen k dvěma letům vězení za zneužití svých pravomocí ve funkci premiéra (údajně zvýhodnil svou manželku při koupi pozemku v oblasti Ratchadaphiesek). Thaksin je velice rozporuplná osoba – zkorumpovaný miliardář, který donedávna vlastnil významný podíl anglického fotbalového klubu Manchester City a zároveň velice populární politik – jediný premiér, který dokázal v posledních padesáti letech vyhrát dvoje volby.

Hlavní protesty začaly 8.dubna a postupně kulminovaly. Situace začala být kritickou 11. dubna a armáda začala podnikat rázné kroky k nastolení pořádku. Jeden z vůdců povstání byl zatčen ve svém domě a s drobnými poraněními, které si přivodil ve snaze utéci před vojáky při přelézání svého plotu, byl převezen na odlehlou vojenskou základnu na thajských hranicích, do „bezpečí“ před případným davem žádajícím jeho osvobození. Armáda ve stejný den také vyhlásila výjimečný stav v Bangkoku a Pattayi, kde se konalo setkání představitelů zemí ASEAN. Demonstrantům se podařilo toto setkání narušit a všechny hlavy států musely být evakuovány vrtulníkem.

V neděli hořely v ulicích autobusy, o čemž se celý svět, stejně jako já, bydlící 1km od oblastí nepokojů, dozvěděl prostřednictvím médií. Celý zbývající Bangkok totiž slavil Songkran - třídenní vodní festival plný hudby a tance a nepokoje se mimo jednu zablokovanou ulici nikam nepřenesly. V pondělí armáda vydala zatykače na 14 hlavních představitelů UDD a v úterý oficiálně ukončil Veera Musikhapong (předseda strany UDD) protesty a vyzval demonstrující k návratu domů. Dle jeho slov proto, aby zamezil dalším zbytečným ztrátám na životech.

Některé strany zastoupené v parlamentu již označily zatčení těchto vůdců a násilné ukončení demonstrací za nešťastné, neboť demonstranti se stáhli z ulic do ilegality („sundali červená trička“) a jejich aktivity bude nyní mnohem složitější monitorovat. Samotní vůdci UDD nepovažují současnou situaci za porážku, spíše za „oddechový čas“ před dalšími akcemi.

Pokud se srovnají současné „červené“ demonstrace se „žlutými“ v listopadu, vyvstávají některé zásadní rozdíly. Stoupenci strany People's Alliance for Democracy (PAD) obsadili v listopadu některé vládní budovy a mezinárodní letiště. Stoupenci PAD pocházejí z větší části z městské střední třídy, především z Bangkoku, zatímco stoupenci UDD pocházejí z chudých venkovských oblastí. Zatímco listopadové „žluté“ demonstrace se obešly bez násilností, ty současné ukázaly, že vůdci UDD nedokáží zadržet své stoupence od rabování. Poslední průzkum respektované Abac University ukázal, že 55 procent obyvatel Thajska současné povstání nepodporuje a stojí na straně současné vlády a armády. Nesouhlasí s jeho násilným průběhem a evakuaci šestnácti hlav států ze střechy jejich hotelu považuje za ponižující pro obraz celé země. Pouze jedenáct procent si přeje odstoupení premiéra Abhisita Vejjajivy.

Informace čerpány především z deníku Bangkok Post (http://www.bagkokpost.com).

Jak se jede do Thajska

Oslava prvního měsíce na cestě probíhá ve znamení přesunu z Kambodži do Thajska. Cesta měla trvat osm hodin a začínat v sedm ráno. Pro jistotu jsem nešel spát, aby mi to v autobuse rychleji uteklo. Brzy se však ukázalo, že na cestě bude o zábavu postaráno. Nevím jestli to bylo opravdu tím, že autobus sužovaly nepředvídatelné poruchy a každých dvacet minut jsme museli zastavovat, anebo spíše tím, že řidič prostě neuměl řídit autobus. Vypadalo to, že mu dělá problém sešlápnout ve správnou chvíli spojku a motor se dusil. To si také myslelo celé zahraniční osazenstvo autobusu a dávalo to řidiči patřičně najevo. Situace se po třetí zastávce vyhrotila natolik, že řidič, který na chvíli přestal telefonovat nás chtěl všechny vyhodit z autobusu a něco rozčileně vykřikoval ve svém jazyce. Anglicky samozřejmě neuměl. Pak se autobus jakoby zázračně opravil, řidič za pár desítek minut zařadil i trojku a my jsme se jenom s dvouhodinovým zpožděním dostali na hraniční přechod. Po půlhodinovém čekání ve frontě, které bylo zpestřeno pozorování živého televizního přenosu, ve kterém thajští demonstranti obsazují mezinárodní letiště (což některé účastníky zájezdu evidentně krajně znepokojovalo), prokládaného občasnými povzbuzujícími skandujícími výkřiky celníků směrem k televizi, jsme byli vpuštěni na thajské území. Odmítl jsem ženu, která mi chtěla nad hlavou nést deštník a vmáčkl se do připraveného minibusu. Náš výlet se mezitím rozptýlil v několika okolních, což mě docela mrzelo, protože jsem cestou zapředl zajímavý hovor s mladou Němkou z Pasau, jež sama půl roku cestovala po jihovýchodní Asii a nyní se vracela do Evropy. Stíhací jízdou jsme se přesunuli jsme do Bangkogu, více než chaotického hlavního města království, které má více obyvatel než Česká republika.

sobota 11. dubna 2009

Siam Reap

7.4. - 10.4.

Ranní cesta autobusem do Siam Reapu. Původně jsem měl v plánu se zastavit ještě v Kampong Thomu, jež leží zhruba v polovině cesty, ale po zvážení finanční výhodnosti (polovina cesty za pět dolarů, cesta celá za šest), jsem se vydal přímo do Siam Reapu, místní Meky turistů. Do města jsem přijel v začínajícím pozdním odpoledni. Naháněči a řidiči Tuk-tuků se na nás přímo u dveří autobusu sesypali jako vosy. Další se lepili na zavřenou bránu nádraží. Od Johna jsem věděl, že ti co stojí u dveří musejí autobusovým společnostem platit přibližně třicet dolarů měsíčně + plus poplatek za každého turistu, kterého svezou. Nepříliš vděčné zaměstnání když si představíte hordy turistů vyzbrojených nejaktuálnějšími verzemi průvodců s cenami za svezení. Řidič potřebuje dostat alespoň dva dolary za cestu aby nebyl ztrátový (platí aby se dostal k autobusu). Turista mu dá jeden a ještě je naštvaný, že jsou řidiči drzí. Siam Reap je řekl bych turisticky hezký. Existuje zde mnoho restaurací s mezinárodní kuchyní, hospody, anglické bary, jedna Pub street, masérky, průvodci, promenáda u řeky a trh se suvenýry pro známé doma. Prostě balíček všeho v jednom, Kambodža included. Samozřejmě že hlavní atrakcí a důvodem, proč se zde vše toto nachází jsou chrámy. Většina z nich byla postavena v období mezi devátým a čtrnáctým stoletím našeho letopočtu. Některé jsou hinduistické (většinou), pár je buddhistických. Záleželo na králi, jaké náboženství prohlásil za státní. Celá oblast byla dříve protkána kanály a obklopena rozlehlými uměle zbudovanými jezery (ohromný znamená například 8x3 kilometry). Chrámy jsem procházel tři dny a přesto jsem zdaleka neviděl všechny. Angor Vat a Bayon, dva hlavní turistické šperky, jsou celý den zahlceny turisty. Našel jsem však několik takových, kde jsem byl dlouhou dobu kromě řvoucích ptáků a cikád jediným obyvatelem. Podívejte se na fotky, u některých z nich se nacházejí komentáře, u většiny slov však slov není třeba.

pátek 10. dubna 2009

Cestování po Kambodži

5.4.

Ráno jsem navštívil Tuol Sleng – památník genocidy. Dojmy z něj a poznámky jsou napsány přímo ve fotogalerii. Zbytek dojmů jsem shrnul ve 070_Kambodza_Phnom_Penh_S21_Tuol_Sleng své Kambodžské pohádce. Více k tomu nemám neboť slova zabíjí dojmy. Odpoledne jsem se potloukal po městě a večer potkal Sophan, další místní kontaktovanou přes Couchsurfing. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o zdejší společnosti. Když jsem se vrátil do hotelu a relaxoval na terase, seděly naproti mně dvě čtyřicetileté Evropanky, které již evidentně trávily v Asii delší dobu. Povídaly si s paní domácí, která jim vařila večeři. Bylo příjemné je pozorovat, všechny tři spokojené. Pani domácí bydlí s dětmi manželem a celým příbuzenstvem v dolním patře, kde je recepce a internetová kavárna pro hosty. Všechno je v jednom pokoji. Když jsem byl naposled na internetu, zrovna obědvali (je zajímavé, kolik masa tady spotřebují. Ráno jsem se byl projít a kolem osmé ráno tady spousta lidí snídala steaky, které se právě připravovaly na ohni na plotýnce na ulici). Po obědě se zvedla malá holčička a začala na vedlejším počítači něco pařit. Pokrok nejspíš řekl by klasik. Je večer a zvedá se vítr. Něco přichází.

6.4.

Druhý den brzy ráno jsem odjel do Kampong Chamu, o kterém Lonely 122_Kambodza_Kompong_Cham Planet říká, že je možná lepší jej projet než se zastavovat na noc. Proto jsem zůstal. Byl jsem se jít podívat na pozůstatky chrámového komplexu Vat Nokor pár kilometrů za městem (fotky zde), na tržišti jsem si dal předraženou, podivně kysele chutnající rybí polévku s rýží. Podíval jsem se na obří most přes Mekong vybudovaný Japonci a obdivoval samotnou řeku, která je zde v některých místech až jeden a půl kilometru široká. Večer na balkóně hotelu jsem potkal naštvaného novináře Johna. Město má svoje ospalé kouzlo, i když pro turisty tady mnoho lákadel nečeká. Možná, že to je dobře.

středa 8. dubna 2009

Kambodžská pohádka s nejasným koncem

     

    Je již večer a já sedím na terase svého hotelu a dívám se na live přenos CNN z Bruselu, kde americký prezident Barack Obama předvádí své řečnické schopnosti. Je to pěkný příklad zploštělého světa. Timothy Leary rád používal obrat „Turn on and tune in“. Jsem tedy zapnut a naladěn na hlavní kanál referující o světových událostech a z Obamovy přednášky mám možná více než přímí účastníci sedící v sále. Na rozdíl od nich mohu své dojmy sdělovat a korigovat s kolegou vedle, domorodcem, kterého se možná týká více než přímých účastníků, žijících v bublině evropského blahobytu. Sedím na terase hotelu v Phnom Penhu, hlavním městě Kambodžského království. Kambodža je 2,5x větší než Česká republika a žije zde 14 milionů lidí. Král Rannariddh hovoří plynně česky, v šedesátých letech totiž vystudoval v Čechách základní a střední školu a dodnes prý na toto období s láskou vzpomíná (dědovi slibuji, že pokud ho potkám budu ho pozdravovat a určitě se zeptám na jeho oblíbenou značku piva). V hlavním městě nyní žije přes milion lidí. Před třiceti lety jich zde bylo pouhých dvacet tisíc. Všichni obyvatelé byli v dubnu roku 1975 Rudými Khmery přinuceni vystěhovat se na venkov. Byla to součást jejich kolosálního plánu přestavby celé společnosti, která vedla k naprosté izolaci země od okolního světa.

    V roce 1976 začali Rudí Khmerové do praxe zavádět svojí představu totální kolektivizace celého národa. Obyvatelé měst byli donuceni vystěhovat se na venkov. Všichni povinně nosili stejné pracovní oblečení, cestovat bez povolení bylo zakázané. Peníze, tržní systém a soukromé vlastnictví bylo zrušeno. Všechny školy kromě základních byly zavřeny. Král Sihanouk rezignoval na svou funkci a země byla přejmenována na Demokratickou Kampuču. Premiérem se stal Pol Poth (což je jenom přezdívka, kterou si zvolil během komunistického odboje). Vnějšímu světu trvalo celý rok, než dokázal zjistit jeho pravou identitu – původní jméno, které zní Saloth Sar. V zemi začaly vznikat věznice se úkolem eliminovat nežádoucí osoby. Nejznámější z nich je bezpochyby věznice S21 – Tuol Slen přímo v hlavním městě, kde bylo během 1366 dní jejího provozu mezi léty 1975 – 1979 zabito minimálně 12 380 lidí (a jenom 177 bylo propuštěno). Přes 200 dalších podobných věznic existovalo v celé Kambodži. Celkové dokázali Rudí Khmerové během své tříleté vlády vyhladit pětinu národa – přibližně dva miliony lidí. Dnešní populace je jedna z nejmladších na celém světě – 70 procent všech obyvatel je mladších třiceti let a tyto události si nepamatují.

    A jaká je Kambodža dnes? Politická situace by se dala bez uvozovek nazvat vládou jedné strany. Cambodian People's Party (CPP) vedená Hun Senem vládne v zemi od roku 1979 a Hun Sen jako premiér si zachovává téměř absolutní moc. Jeho statut je spíše polobožský než premiérský, jak jsem se dozvěděl od místních obyvatel. Již téměř tradicí se stalo vyhrožování opozičním vůdcům v předvolebním období. Mnoho z nich následně své kandidátky raději stáhlo. Někteří další byli zastřeleni neznámými osobami, přičemž tyto případy nebyly dodnes vyšetřeny. Hun Senovi se na druhou stranu nedá upřít zásluha na současném ekonomickém vzrůstu země. Nezodpovězenou otázkou je, jak by růst, který po devastaci Rudými Khmery musel nevyhnutelně přijít, vypadal kdyby vládl někdo jiný a míra korupce byla nižší. Transparency International ve svém hodnocení míry korupce v jednotlivých státech (Corruption Perceptions Index - CPI) z roku 2007 umístila Kambodžu na 162. místo ze 179 hodnocených, jenom pět míst před Zimbabwe, státem s roční inflací pět miliónů procent (aktuálně je Kambodža dokonce jedno místo za Zimbabwe). Polovina státního rozpočtu Kambodže v roce 2008 (celkem 1,2 miliardy dolarů) pochází od zahraničních dárců. Občané Kambodže však mají smůlu. Peníze, které do země proudí, se rozpouští v prvních několika článcích dlouhého řetězce.

    V Hun Senově životě se odráží nedávná historie celého národa. V sedmdesátých letech byl předákem Rudých Khmerů. Jejich řady opustil, aby se v roce 1979 stal premiérem dosazeným vietnamskou armádou, která v krátké válce svrhla Pol Potův režim. Vietnamci zemi fakticky okupovali až do konce osmdesátých let. Po jejich stažení se jako premiér dosazený nepřátelským státem netěšil přílišné popularitě, přesto si dokázal udržet moc až do dnešních dní.

    John Brown je Američan, který již dva roky žije v Kambodži a píše syrové články o zdejší situaci. Potkal jsem ho v dosti nepřátelském rozpoložení, které vysvětloval tím, že právě dopsal jeden nepříjemný článek. Na zemi má zcela neidealistický pohled. Kritizuje zkorumpovanost a prohnilost zdejšího politického systému. Příkladem mu byla továrna dvacet kilometrů od místa, kde se nacházíme. Vlastníky jsou Číňané a lidé tam pracují za jeden dolar denně. V Číně už by za tuto sazbu nikdo nepracoval, to je důvodem jejich zdejšího podnikání. Bohužel zde je to stále ještě hodně, neboť čtyřicet procent populace žije s průměrným příjmem menším než patnáct dolarů na měsíc. Stejné množsví je i negramotné a zdejší systém k zlepšení nepřispívá. John se s několika studenty, kteří mu popsali zdejší školský systém: Pokud chce člověk udělat školu, musí neustále někoho uplácet. Jenom proto, aby žáci dostali test na písemku, je nutné učiteli zaplatit (cca 1 dolar). Pokud to neudělají je skoro jisté, že neprojdou. Chudí lidé tedy do školy své děti neposílají vůbec a k žádnému viditelnému posunu ve vzdělání na celostátní úrovni nedochází.

    Vše, co zde vidí turisté a může jim to přijít neuvěřitelně nuzné, je ve zdejších podmínkách spíše znakem vyšší střední třídy. Těch několik měst, které se v zemi nachází, se dá považovat za výkladní skříň státu. Na vesnicích plyne život zcela jinak, bez vymožeností dvacátého století. Například: hlavním problémem není, že zde existuje jediný televizní kanál, která vysílá pouze zprávy posvěcené režimem, nýbrž to, že většina lidí si televizi finančně ani nemůže dovolit a kdyby mohla, stejně nemají elektřinu (80 procent populace nemá v domácnosti elektřinu!).

    Vláda se navenek tváří demokraticky a její představitelé jsou dostatečně chytří na to, aby své dárce nepopudili nějakým ukvapeným prohlášením. Vše slíbí ale většina plánů zůstane pouze na papíře (který si dárci s radostí přečtou a zařadí do svých kartoték). Svět si všímá jiných, více exponovaných míst a Kambodža, která nemá velké přírodní zdroje, ani režim okatě masakrující stovky demonstrantů jako například Barma, zůstává na okraji zájmu. Ještě že zůstává pár rytířů slova jako John, kteří tepou do horkých témat, které měly zůstat pod zemí. Bylo by škoda především pro místní nejchudší, aby jeho články zůstaly v zahraničí bez odezvy.

    Zdroje:

úterý 7. dubna 2009

O telefonování

Už podruhé mi volalo číslo 007. Nevím co to přesně znamená, ale můj telefon evidentně nefunguje zcela tak, jak by měl. Když prozvoním někoho v Čechách, objeví se mu na displeji podivné zahraniční číslo, nebo můj konec čísla se zahraniční předvolbou. Když někoho prozvoní sestra, vše je v pořádku. Cosi shnilého je tedy v království Dánském a není mi nejspíše souzeno poznati co. Agent co mi volá to musí zkoušet častěji, mám totiž vypnuté zvonění.

P.S. 007 volalo pět minut po napsání článku znovu. Byl sem zvědav tak jsem to zvedl. Milá slečna z O2 mi nabízela internet. Že mě to nenapadlo hned!

Královský palác a slepá masáž

060_Kambodza_Phnom_Penh_Kralovsky_Palac

4.4.

Ráno jsem si po dlouhý době trochu přispal, takže jsem se vzbudil do začínajícího parna, které je opravdu nesnesitelné. Zítra zkusím španělskou variantu – ranní vstávání a siesta. Šel jsem se projít ke královskému paláci. Cestou jsem potkal spoustu ministerstev. Asi nejzvláštněji na mě působilo Ministerstvo ženských záležitostí (Ministry o Women's affairs). Představoval jsem si o čem tam rozhodují a asi bych tomu jako muž stejně nerozuměl. Ulice jsou zde široké, bulváry ve francouzském stylu. Dříve byl Phnom Penh považován za nejkrásnější město Indočíny. Nyní zde z této doby zůstaly pouze relikty. Královský palác je krásný, udržovaný, plný krásných zátiší a pagod. Samotný palác je vzhledem k tomu, že v něm stále sídlí král, nepřístupný. Turisté mohou do zahrad, korunovační síně a stříbrné pagody, ve které se nachází socha budky v životní velikosti zhotovená z pravého zlata. Podlaha je z dlaždic stříbrných.

Zašel jsem na masáž. Dočetl jsem se, že v centru pro hendikepované masírují slepí maséři, tak jsem zamířil tam. Opravdu se mi hodinu věnovala slepá masérka, záda jsou lepší, ale i třetí den po masáži mě bolí hlava. Asi budu muset zajít na další, která to spraví. Standardní taxa zde je šest dolarů za hodinu. Pokud se necháte hodinu masírovat a potom jdete hodinu do vířivky zaplatíte deset. Jinak dolary se dá platit úplně všechno, fungují zde jako paralelní měna, takže ani nemá cenu rozměňovat příliš hotovosti.

Večer jsem se setkal s Chandym. Chandy je místní, kterého jsem kontaktoval přes Couchsurfing. Vystudoval magistra financí na Tchajvanu, tam se naučil i mandarínskou čínštinu a před dvěma měsíci se vrátil do Kambodže a začal pracovat pro místní odnož tabákového koncernu British-American Tobacco. Pracuje od osmi od rána do šesti do večera. Pauzu na oběd mají přibližně hodinovou. Došli jsme si na večeři a potom mě na svém skútru ukazoval město. Projížďka se mi líbila, propojil sem si jednotlivé části které jsem již pěší turistikou zvládl sám.

sobota 4. dubna 2009

Phnom Penh

3.4.2009

Brzy ráno jsem ze Singapuru odletěl do Phnom Penhu, hlavního města Kambodže. Celou noc jsem strávil na letišti, neboť první ranní metro jelo příliš pozdě a taxíkem se mi nechtělo. Letiště je to pěkné, navíc zde mají neplacený internet, takže čas se podařilo překlenout poměrně rychle. Po příletu jsem se na letišti opět přesvědčil o tom, že nejdražší z celého pobytu je vždy první den – nezbytné výdaje na letišti a přemrštěné platba taxikářům. Je to všude stejné. Ubytoval jsem se v Narin guest house, jedním doporučovaným v Knize a volba to byla správná. Za tři dolary mám pěkný čistý pokoj ve druhém patře, v přízemí je internet a bezpečnostní sejf, oba zdarma pro hosty a je zde velká terasa pro podvečerní meditaci s láhví místního piva Angor.

Po dospání deficitu z nočního bdění na letišti jsem se vydal na kratší procházku do města. Nejprve mé kroky zamířily na ruský trh (které zde mají kupodivu tři stejného názvu).

Pokud nepočítám neustále otravující taxikáře, tak lidé zde se turistům „věnují“ mnohem méně než v Indii, kde na turisty pokřikují jenom malé děti, ale všichni ostatní vás pozorují. Zde si lidé žijí svým životem a turisty nechávají žít si svým, málokdy jim věnují i zvědavý pohled.

Hlavní vlakové nádraží svědčí o tom, že se zde nejedná o hlavní způsob přepravy čehokoliv. Malá budova a tři nástupiště, vlaky zastaralé, elektrifikace samozřejmě žádná. Vzpomněl jsem si na článek v novinkách.cz, který popisuje místní lidovou tvořivost – bambusové vlaky, jež staví místní k dopravě těžších nákladů. Nejvíc mě pobavilo vyřešení problému, když se taková dvě železniční vozítka potkají. Dvě koleje vedle sebe zde nejsou a tudíž je nutné jeden demontovat a následně opět složit. Demontuje se vždy ten lehčí. Jednoduše geniální!

 
 

pátek 3. dubna 2009

Singapur

DSCF0053

31.3 – 2.4.

Singapur je vítanou oddechovou zastávkou na mé cestě. Jsem na návštěvě u Denisy, která přednáší na zdejší univerzitě. Byt je s výhledem na přístav, televize plazmová, záchod evropský a před domem soukromý bazén fitness centrum pro obyvatele domu. Není to špatné, vše je spíše v dimenzích evropských než asijských.

Singapur („Lví město“) – městský stát vybudovaný do své dnešní velikosti Brity v průběhu devatenáctého a první poloviny dvacátého století, kteří se založili vojenskou základnu k ochraně svých zájmů v piráty sužovaném Malackém průlivu. Za zakladatele moderního Singapuru je považován sir Thomas Stamford Raffles, první guvernér ostrova, který zdejší původně ostrovní pralesní oblast s jednou malou osadou čítající 150 pohanských duší nacházející se 130km severně od rovníků přeměnil v nejvýznamnější britský přístav na východ od Bombaje. Na ostrově o rozloze přibližně 30 x 20 kilometrů (646 kilometrů čtverečních přesně) dnes žijí přes čtyři miliony lidí. Tedy abych byl přesný, tyto čtyři miliony žijí jenom asi na padesáti procentech ostrova, zbytek tvoří nezastavěná oblast – stromy, přírodní rezervace, zoologická zahrada (ano, i ta se sem vejde), Changi airport - jedno z největších letišť na světě, vojenské prostory a tak dále. Obyvatelstvo tvoří ze tří čtvrtin občané čínské národnosti, dále jsou zde Indové, Malajci, Arabové a poté všichni ostatní. Na ostrově jsou dva menší kopce, které zanechaly víceméně ze sentimentálních důvodů (na jednom z nich se nacházejí pozůstatky nejstaršího městského osídlení z jedenáctého století). Všechny ostatní kopce naházeli do moře, aby si rozšířili území. Takoví šikovní asijští Holanďané. Počasí je zde celý rok stejné, kolem třiceti stupňů s občasnou přeháňkou.

 

Singapur jsem procházel dva dny. Den první jsem zavítal do Chinatownu, čínské čtvrti a pozoroval staré pány zabrané do „čínských šachů“ (pro nás je to dáma). Navštívil jsem silně přezdobený budhistický chrám na stejném náměstíčku, očkem se podíval na hinduistickou svatyni a muslimskou mešitu ve stejné ulici o trochu dále. Náboženskou toleranci zde také každé příležitosti náležitě zdůrazňují. Při pozorování obludně velkého přístavu plného tankerů a jiných podivných lodí je mi jasné, že o obchod tu jde především. Přístav se mi zdá plný, ale Denisa, říká, že je vlastně poloprázdný a že pro ní je to jeden z viditelných příznaků Krize (o které jsem se na blogu ještě nezmínil za což se všem krizomaniakům omlouvám).

Odpoledne jsem zašel do City, tedy centra města, oblasti, kde nejnižší budova má šedesát pater a to jenom proto, že je třicet let stará. Mrakodrapy zabírají nemalou část ostrova, který celý stojí v podstatě na písku. Ještě že tady nemají tak častá zemětřesení. Fotil jsem vydatně, vše působí ohromujícím dojmem, asi jako katedrály na středověkého člověka. Jenže na fotkách nejsou skoro žádní lidé, nemají tam prostě místo. V porovnání s nimi se člověk zcela vytrácí, jejich rozměry jsou ne-lidské. Mrakodrapy soupeří s nebesy, nejsou měřeny stopou člověka. Zdejší nákupní centra jsou v něčem podobná. Jsou velká, megalomanská. „Chrámy konzumu“, jak zní přiléhavá definice. Mší je potom samotné pobývání v chrámu, sakrifikace a adorace vystaveného zboží.

Singapur je velice neasijký, konzumně evropský. Řidiči zde netroubí a zastaví, pokud vstoupíte do vozovky na přechodu, autobusy jezdí na čas. Rychle si kupuji letenky a mizím do Kambodže.

Fotografie ze Sigapuru jsou zde.

čtvrtek 2. dubna 2009

Fotky z Indie

Konečně se mi podařilo zpracovat fotogalerii z Indie.

 

Najdete jí na adrese

http://www.buchtys.net/photos/2009_Asia/India/


Užijte si jí.