5.4.
Ráno jsem navštívil Tuol Sleng – památník genocidy. Dojmy z něj a poznámky jsou napsány přímo ve fotogalerii. Zbytek dojmů jsem shrnul ve 
své Kambodžské pohádce. Více k tomu nemám neboť slova zabíjí dojmy. Odpoledne jsem se potloukal po městě a večer potkal Sophan, další místní kontaktovanou přes Couchsurfing. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o zdejší společnosti. Když jsem se vrátil do hotelu a relaxoval na terase, seděly naproti mně dvě čtyřicetileté Evropanky, které již evidentně trávily v Asii delší dobu. Povídaly si s paní domácí, která jim vařila večeři. Bylo příjemné je pozorovat, všechny tři spokojené. Pani domácí bydlí s dětmi manželem a celým příbuzenstvem v dolním patře, kde je recepce a internetová kavárna pro hosty. Všechno je v jednom pokoji. Když jsem byl naposled na internetu, zrovna obědvali (je zajímavé, kolik masa tady spotřebují. Ráno jsem se byl projít a kolem osmé ráno tady spousta lidí snídala steaky, které se právě připravovaly na ohni na plotýnce na ulici). Po obědě se zvedla malá holčička a začala na vedlejším počítači něco pařit. Pokrok nejspíš řekl by klasik. Je večer a zvedá se vítr. Něco přichází.
6.4.
Druhý den brzy ráno jsem odjel do Kampong Chamu, o kterém Lonely 
Planet říká, že je možná lepší jej projet než se zastavovat na noc. Proto jsem zůstal. Byl jsem se jít podívat na pozůstatky chrámového komplexu Vat Nokor pár kilometrů za městem (fotky zde), na tržišti jsem si dal předraženou, podivně kysele chutnající rybí polévku s rýží. Podíval jsem se na obří most přes Mekong vybudovaný Japonci a obdivoval samotnou řeku, která je zde v některých místech až jeden a půl kilometru široká. Večer na balkóně hotelu jsem potkal naštvaného novináře Johna. Město má svoje ospalé kouzlo, i když pro turisty tady mnoho lákadel nečeká. Možná, že to je dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat