Oslava prvního měsíce na cestě probíhá ve znamení přesunu z Kambodži do Thajska. Cesta měla trvat osm hodin a začínat v sedm ráno. Pro jistotu jsem nešel spát, aby mi to v autobuse rychleji uteklo. Brzy se však ukázalo, že na cestě bude o zábavu postaráno. Nevím jestli to bylo opravdu tím, že autobus sužovaly nepředvídatelné poruchy a každých dvacet minut jsme museli zastavovat, anebo spíše tím, že řidič prostě neuměl řídit autobus. Vypadalo to, že mu dělá problém sešlápnout ve správnou chvíli spojku a motor se dusil. To si také myslelo celé zahraniční osazenstvo autobusu a dávalo to řidiči patřičně najevo. Situace se po třetí zastávce vyhrotila natolik, že řidič, který na chvíli přestal telefonovat nás chtěl všechny vyhodit z autobusu a něco rozčileně vykřikoval ve svém jazyce. Anglicky samozřejmě neuměl. Pak se autobus jakoby zázračně opravil, řidič za pár desítek minut zařadil i trojku a my jsme se jenom s dvouhodinovým zpožděním dostali na hraniční přechod. Po půlhodinovém čekání ve frontě, které bylo zpestřeno pozorování živého televizního přenosu, ve kterém thajští demonstranti obsazují mezinárodní letiště (což některé účastníky zájezdu evidentně krajně znepokojovalo), prokládaného občasnými povzbuzujícími skandujícími výkřiky celníků směrem k televizi, jsme byli vpuštěni na thajské území. Odmítl jsem ženu, která mi chtěla nad hlavou nést deštník a vmáčkl se do připraveného minibusu. Náš výlet se mezitím rozptýlil v několika okolních, což mě docela mrzelo, protože jsem cestou zapředl zajímavý hovor s mladou Němkou z Pasau, jež sama půl roku cestovala po jihovýchodní Asii a nyní se vracela do Evropy. Stíhací jízdou jsme se přesunuli jsme do Bangkogu, více než chaotického hlavního města království, které má více obyvatel než Česká republika.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat