Goa

15.3.
Do Goy jsme se z Mumbaje dopravili místním expresním vlakem Madgaonu.Je neuvěřitelné, kolik Indů se vejde do jednoho vlakového vagonu. Záměrně neříkám vlaku, protože většina z nich se naměstná do tří vagonů, které jsou určeny pro nerezervované jízdenky. My jsme jako správně pohodlní evropané cestovali ve spacím voze a měli jsme tedy každý pro sebe celé jedno lůžko (na které by se k sezení bez problémů vešlo pět Indů, neboť tři na něm celkem pohodlně spali). Jedna cesta do vzdálenosti 700km spacím vozem vyšla pro jednoho na 150Kč. I tak to byla pro většinu cestujících nedosažitelná suma.

Ve vlaku jsme byli s několika dalšími Evropany. Místenky jim na rezervacích dávají vedle sebe. Asi aby se navzájem nebáli. Maximálně sebe navzájem. Potkali jsme čerstvě sezdaný francouzký páreček - Francoise a Charlotte, kteří se po svatbě rozhodli vyrazit na roční cestu kolem světa na kolech. Momentálně jsou asi ve třetině, začali v Egyptě a přes Libanon se dostali do Indie. Dále chtějí pokračovat do Nepálu, Barmy, Thajska a skončí ve Vietnamu. Celé své dobrodružství dokumentují na svých stránkách věnovaných cestě - www.laterreautheatre.com. Společně jsme vystoupili v Magdaonu, nacpali se do jednoho taxíku, který nebudu nazývat větší, protože pro čtyři lidi, dvě kola a všechny jejich batohy se tam místo našlo až po odstranění zadních sedaček, což provedli tři Indové za pět minut, přičemž dalších patnáct postávalo kolem a čekalo zda to vyjde. Vyšlo a my se vydali do Panaji, zhruba třicet kilometrů vzdáleného. Tam jsme se s nimi rozešli (hned po hádce s taxikářem, kterému se zdál tip patnáct rupií příliš nízký a žádal padesát). Oni zůstali, my se přesunuli rovnou na pláže.

Goa nikdy nebo navždy! Pokud bych si měl vybrat mezi těmito dvěma extrémy, volím rozhodně první. Nikdy nejezděte do Goy! Tedy pokud vás nebaví očumovat obalené anglické padesátileté fanoušky Hearts a jejich ztepile vyžilé manželky. Prodavači jsou zde rozhodně nejotravnější v celé Indii a průměrný výskyt západních turistů zde bude nejspíše také nejvyšší. Navštívili jsme zde dvě místa – Panají (hlavní město celého indického státu Goa, které je zvláštní tím, že si přijdete jako v Portugalsku, včetně charakteristických názvů ulic vyvedených na modrých dlaždicích – azujos) a Calangute (nic jiného než tavící kotel na usedlé západní turisty). Dojem je v obou případech stejný. Na turisty jsou zde již prostě zvyklí a ví, jak je správně vysát, aby nepoznali nějakou znatelnou újmu.

16.3.
Ráno jsme vstávali relativně brzo, i když na východ slunce to stále nebylo. Odešli jsme z našeho bytečku, který byl vcelku příjemný. Jediným drobným nedostatkem bylo, že večer netekla voda. Ráno již byla bez problémů, asi jí přes noc doplnili. Chvíli jsme pobíhali po Calangute a chytli právě odlíždějící autobus do Panaji. Nastupovali jsme na první stanici tudíž sme si i sedli, další přistupující již neměli šanci. V Panaji jsme přeskočili na autobus do staré Goy. Celkem silně se mi podařilo (již po několikáté) podcenit indický dopravní systém – o půl jedenácté jsme se vysypali z téměř jedoucího autobusu na malém tržišti ve Staré Goe. Celá cesta nás pro dva vyšla na 45 rupií, tudíž asi dvacet korun (celkem přesně při přepočtu na koruny vychází vydělit indické rupie dvěma). O den dříve jsme za taxi z Panaji do Calangute dali 300 rupií. Tak jezdí většina turistů.

Stará Goa je další povinné místo k návštěvě. Dříve byla hlavním městem portugalské kolonie, sídlem guvernérů a místokrálů. Mnoho církevních řádu zde zbudovalo svá sídla. Nyní zůstalo již pouze několik kostelů a zřícenin, vše ostatní zmizelo, bylo rozebráno či spadlo. Nachází se zde hrob Františka Xaverského, později prohlášeného za svatého. František byl přítelem Ignáce z Loyoly, tedy i zakládajícím členem juzeuitského bratrstva. Portugalský král jej vyslal do Asie šířit křesťanství a František prováděl úkol opravdu poctivě. Během deseti let, od svého příjezdu v roce 1542 až do své smrti na malém ostrově u čínského pobřeží v roce 1552, procestoval většinu jihovýchodní Asie. Založil například misii v Malajsii a také jako první misionář navštívil Japonsko. Za svatého byl prohlášen v první polovině sedmnáctého století, neboť jeho tělo bylo při exhumaci nutné k převozu do Goy shledáno jako naprosto neporušené, ačkoliv nebylo balzamované a obsahovalo všechny vnitřní orgány. Nyní v Goe z Františka zůstalo již velmi málo, většina jeho tělesných ostatků byla rozřezána a poskytnuta jako relikvie mnoha církevním misiím v celé Asii. prošli jsme si i místní muzeum obsahující portréty všech portugalských vládců této državy. Jeden z prvních byl i Vasco de Gama, objevitel mořské cesty do Indie. Jeho syn a vnuk byli také goánskými guvernéry.

Vlak ze Staré Goy do Madgaonu měl odjet o půl šesté. V šest přijel vlak do Bombaje a ve čtvrt na sedm se objevil ten náš. Místní vlaky jsou neuvěřitelně dlouhé, většinou táhne jedna dieselová lokomotiva přes dvacet vagonů. Tento konkrétní měl například jenom spacích vagonů osm. Šli jsme sice trochu do zadní části nástupiště, kde jsme čekali naší druhou třídu bez rezervace místa. I tak jsme se podél spacích vagonů nestihli prodrat dozaději než se vlak začal rozjíždět. Skrze vlak jsme došli k prvnímu spacímu vagonu abychom zjistili, že dál se již projít nedá. Čekali jsme proto na další zastávku abychom mohli pokračovat. Další zastávka již bohužel byla výstupní, pravou vlakovou Indii si tedy necháme na jindy. V Madgaonu jsme se nechali rikšou odvézt do centra a vysadit u jedné z restaurací přímo na rohu hlavního náměstí u parku. Byli jsme jediný platící návštěvníci, restaurace však rozhodně prázdná nebyla. V hlavní místnosti jsem napočítal šest číšníků, z nihž dva se kolem nás pohybovali a ostatní koukali na televizi. Jídlo bylo výborné, ceny na místní poměry přemrštěné, stále však levnější než v Bombaji (cca 60 rupií za hlavní chod, 30 za malé pivo Kingfisher z goánské produkce). Poté jsme dojeli zase rikšou zpátky na nádraží a vyčkali na nás vlak do Keraly, samozřejmě také zpožděný. Celkem brzy po nastoupení do něj jsme usnuli a probudili se až těsně před příjezdem do Kočínu.