Kottayam není zas tak ospalé místo, jak o něm tvrdí Kniha - Lonely planet. Tvoří významný autobusový uzel a hlavní ulice je doslova přecpaná obchůdky po obou stranách (a samozřejmě Indy, kteří jsou úplně všude a jejich dopravními prostředky, bez kterých by žádné indické město nebylo úplné). Zašli jsme si na oběd do místního Indian house, kde mi celkem dlouhou dobu trvalo, než jsem se v jídelním lístku zorientoval a našel hlavní jídla, neboť jsem kvůli neuvěřitelně nízkým cenám všechny chody považoval za přílohy. Dal jsem si tedy dva hlavní chody („cesta autobusem bude dlouhá“) – Masala Dosu a Vegetarian Byriani a za oba celkem zaplatil 38 rupií, tedy asi 19 korun. Poté jsme se přesunuli na autobusové nádraží, zjistili, kdy jede další autobus do Kumily, seznámili se s místními prodavači a již se rovnali v autobuse. Naše krosny našly po kratším vyjednávání své místo vedle řidiče na něčem, co normálně bývá prostorem vedle řadící páky a zde mělo rozměry úložného prostoru menšího kombíku. Řidič brzy prokázal kvality Micheala Schumachera ve svých nejlepších letech. Jeho dravost nedala ostatním řidičům moc šancí k pronásledování. Jak jsem si již všiml dříve, auto před vaším autem neznamená nic jiného než výzvu k předjetí. Cestu dlouhou 104 kilometrů, kterou Lonely planet odhaduje na čtyři a půl hodiny (což znamená pět a trochu), jsme ujeli za čtyři. Zvláště druhá polovina cesty byla neopakovatelným (doufám) zážitkem. Řidič začal stupňovat své tempo s ubývajícím světlem a opravdu se mu podařilo dojet téměř za světla. Za celou cestu nás dokázala předjet asi čtyři osobní auta, většinou jeepy, všechno ostatní (včetně zbylých jeepů), jsme předjeli my. Přitom celá cesta byla vlastně jenom jedním dlouhým stoupáním, kde se postupně odhalovaly magické výhledy na strže pod námi plné čajových plantáží.
Kumili nás přívítalo velmi přívětivě. Již na nádraží jsme se nechali odchytit jedním majitelem hotýlku, který kývl na možnost spát v jednom pokoji ve čtyřech za 300 rupií. Pokoj byl nádherný, velký, čistý a navíc obsahoval balkónek, předsíň, prádelnu a záchod. Indů by se sem muselo vejít minimálně dvanáct. Navíc se ukázalo, že pan majitel zároveň pracuje v místním národním parku a domluvil nám projížďku do parku, výpravu na plantáže s kořením a arjuvédské masáže za lepší ceny, než byly jak v průvodci tak v jeho prospektech, tak uvidíme později.
19.3.
Dnes ráno jsme vstávali poměrně brzo, před domem na nás čekal pan organizátor a dovedl nás do jedné velmi levné restaurace u autobusového nádraží na snídani. Když jsme se vrátili před dům, již na nás čekala rikša a její řidič, který s námi následně strávil celé dopoledne. Jméno jsem již zapoměl (bohužel jako u většiny ostatních jež se mi nejen zde představí jméno ihned po zopakování zapomínám). Na klíčích od zapalování měl srp a kladivo. Ty jsou tady na každém rohu – blíží se volby a pokud se nemýlím tak Kerala je jediný indický stát, kde je dlouhodobě u moci komunistická strana. Nejprve nás odvezl do Spice garden, kde nám sympatická průvodkyně ukázala všechny plodiny a koření jež tam rostlo a vysvětlila, které části z nich se využívají. Něco jsme vyfotili, něco si zapamatovali a většinu samozřejmě zapomněli. I tak jsem si odnesl pozitivní dojem. Bohužel jen ten, k utrhnutí nic nebylo. Poté jsme jeli onou rozkodrcanou rikšou do Tea factory, kde nám ukázali celý proces zpracování čaje a nakonec byli velmi smutní že jsme si nic nekoupili. Celou projížďku jsme zakončili procházkou po čajových plantážích. Řidič, sympaťák ovládající minimálně šest anglických slovíček, za nás platil vstupy do všech míst, které jsme navštívili (i když jak jsme později zjistili ne všude se platilo). Večer jsme se vyrovnali s panem organizátorem.
Ten nás také odvezl na arjuvédskou masáž, kterou jsme si předchozí večer také domluvili. Masér mi vysvětloval příkoří, které jako křesťan pocítil od svého muslimského šéfa když pracoval na severu. Masáž, kterou poskytoval na severu (kde prý jezdili bohatší turisté), v dobách, kdy evropská i dolarová měna bývala silnější, stála 1500 rupií. Ty šly do kapsy šéfovi a on z nich dostal jenom 75. Dle jeho slov kolega masér dělající stejnou práci, jež ale byl muslimského vyznání, dostával 200 rupií a všechna dýška, které tento také neviděl. Zeptal jsem se ho, kolik dostal z mé masáže tady na jihu, ale utekl mi z otázky a zeptal se kolik jsem za masáž zaplatil já. Moje taxa se mu zdála velmi nízká. Budu mu věřit, ale mrzí mě, že neznám odpověď na svojí otázku.
Žádné komentáře:
Okomentovat