25.3
Ráno pro změnu brzké vstávání, tentokrát už v 5:30. O hodinu později vyjíždí z Ooty první ranní bus směrem Mysore. Na nádraží si dáváme čaj a lezeme do busu. Máme krosny,takže jdeme dozadu, snad tam budeme překážet nejméně. Ooty je v nadmořské výšce téměř dva tisíce metrů, takže směr je jasný, jedině dolů. Místní řidiči milují serpentiny z kopce, umožňují jim více řezet zatáčky. Po půl hodině na zadní sedačce si přijdu naklepaný dost, po hodině příliš. Po čtyřeh hodinách se rozhoduji zachránit alespoň sebe, nehávám krosny svému osudu a sedám si doprostřed busu na volné místo. Kodrcání jako zázrakem téměř přestává. V půlce kopce autobus zastavuje, řidič jde na čaj, sestra na záchod. Potkává malé školačky, všude v Indii na ní volají Hello. Mě si vždy nevšímají. Že by ženstká pomsta již od útlého věku? Školačky překvapivě lezou i do našeho autobusu a jdou směrem k nám. Naše prostorná zadní lavice je najednou příliš těsná. Chvíli pozorujeme jaké učebnice mají s sebou do školy (po pěti minutách dohadování se shodli na tom, že jde o tamilštinu, místní obdobu češtiny). Rozdáváme bombony a propisky. Kluci chtějí jenom černé a bompari jim moc nechutná. Holčička vedle mě naznačuje, že by ráda k okénku, asi bude zvracet. Rychle jí tam pouštím a ona zbytek cesta tráví vykloněná ven. Za chvíli jí následuje kamarádka vedle. Jejich každodenní cestu serpentinami při cestě do školy jim opravdu nezávidím.
V jedenáct hodin vystupujeme v Mysore. Necháváme se odchytit prvním naháněčem a dovézt se do hotelu. První odmítáme, druhý bereme. Beru si jeho vizitku pro případ, že bychom chtěli zítra využít jeho služeb. Jdeme se projít do města, prvním cílem je autobusové nádraží, abychom zjistili spoje na zítra. Po chvíli pobíhání se dostáváme k pánovi, který pravděpodobně slouží jako informační kancelář. Jeho údajům příliš nevěřím, víc už ale nezjistíme, zítra snad něco pojede až na nádraží přijdeme. Vcházíme do maharádžova paláce. Část je otevřená veřejnosti, v části starý pán stále ještě bydlí. Fotit se zde nesmí, tudíž dokumentaci nemáme žádnou, ale palác vypadá přesně tak, jak jsem si takové paláce představoval. Spousta sloupů, barevných fresek, kreslených oken, mramorových dlaždic. V celém paláci se chodí bosky. Boty vám za padesát paisů (půl rupie) pohlídají u vchodu. Následně jdeme na místní vyhlášené tržiště. Mysore je známé svým barevným a voňavým trhem a santalovým dřevem. Pokud máte doma santalový olej, je dost možné, že pochází odtud. Viděli jsme ženy balící vonné tyčinky, vypadá to skoro jako motání kubánkých doutníků a za den jich prý udělají pět až šest tisíc. Procházíme se po městě, které nás okouzlilo. První opravdové indické město, je
ž žije především pro své obyvatele a ne pro turisty. Všude jsou otevřené krámky s nejpodivnějšími předměty. Nechávám se oholit u místního holiče. Při čekání koukáme na místní televizi. Dává si opravdu záležet, řekl bych, že takhle hladce oholen jsem nikdy nebyl. Večer jdeme do stejné restaurace jako na oběd. Vaří výborně, i když trošku spicy na můj stále netrénovaný žaludek.
Žádné komentáře:
Okomentovat