13.3
Ráno jsme se přestěhovali do onoho levnějšího hotelu. Pak jsme se rovnou vypravili na lodičku, která nás dovezla na Ostrov Elefanta. Sloni tam nejsou a ani nikdy žádní nebyli. Ostrov dostal svůj název podle jakéhosi kamene v podobě slona, který už tam samozřejmě není také, neboť poté, co se v roce 1814 rozlomil napůl, jej britové vzali a odvezli do Viktoriiných zahrad, kde stojí dodnes. Na ostrovy se jezdí lodí, přímo od Brány Indie. Cesta trvá hodinu a zajímavá není skoro vůbec, neboť moře barvy kávové sedliny a bombajský přístav – největší v Indii, neskýtá příliš oku lahodících pohledů. Asi v polovině cesty se usprostřed zálivu nachází Butcher's island, řeznický ostrov. Z přístavu vypadá úplně jako pevnost Boyard. Při bližším prozkoumání zjistíte, že není až tak majestátní, je mnohem nižší. Ale děla má moderní, námořnictvo jej stále využívá. Dříve tam bývalo vězení, takže ani nechci vědět, odkud vzal svůj název. Na Elefantím ostrově samotném je jeskynní systém, kterého si již všimlo i UNESCO a kde se nachází nesčetná zpodobnění Šivy. Symbolem ostrova jsou však opičky, které všude pobíhají, perou se navzájem a vybírají koše. Vedle nich apaticky leží psi, jež čekají na večer, kdy se jim vyplatí vydat energii do jakéhokoliv pohybu. Sluší se dodat, že opičky jsou menší a méně drzé než na Gibraltaru.
Kino
Večer jsme byli v pravém bombajském kině. Nenechali jsme nic náhodě a vypravili se přímo do kina Eros, který dává jenom indické filmy a Lonely planet jej doporučuje jako tip číslo jedna pro místní produkci. Představení začínalo až za dvě a půl hodiny a proto jsme se vydali na procházku po okolí. Výhodou těchto neplánovaných vycházek je, že většinou najdete něco zajímavého. V tomto případě to byla jedna z prvních opravdu luxusních ulic v Bombaji (což však neznamená, že tam v noci na ulici nebydlí celé rodiny a občas decentně nepřeběhne krysa). Na jejím konci byl krásný výhled na bombajský záliv a mrakodrapy na druhé straně. Nábřeží bylo plné kochajících se indských párů a rodin. Naproti byla na místní poměry velice drahá italská restaruace (tj. ceny jako u nás) a my jsme neodolali jejich nabídce a k pivu jsme si dali jednu pizzu. Kino otevřeli až deset minut před začátkem představení a po obligátní prohlídce a průchodem pod detekčním rámem (který kupodivu fungoval, protože pípal u každého návštěvníka) jsme se dostali do sálu, kde klimatizace fungovala opravdu naplno a celé představení nám byla dost zima. „Do kina v Bombaji s kulichem“. Na začátku, po bloku reklam věnovaných politickým kampaním a bezpečnému řízení (taxikáři asi do kina nechodí), se hraje indická hymna a lidé opravdu stojí a zpívají. Uprostřed filmu je pětiminutová přestávka, jako v divadle. Film se jmenoval Gulaal a titulky u něj bohužel nebyly. Přesto jsme pochopili, že film byl hodně politický a naprosto ne-bollywoodský. Tancovalo a zpívalo se tam málo a nedopadlo to vůbec dobře. Po představení nás zastavila jedna mladá indka a ptala se, jak moc jsme tomu rozuměli a říkala, že ve filmu je mnoho politických narážek na korupci a že pro ní osobně to byl nejtemnější indický film, který viděla. Pro nás to bylo zajímavé v tom, že nyní víme, že i v Indii se točí filmy, které nemají vůbec nic společného se stále omýlaným klišé o jejich kinematografii. Ačkoliv jsme nerozuměli textu, děj a scény byly střihově naprosto srozumitelné, hudba výborná a skladba a gradace scén naprosto západní (pokud něco takového vůbec existuje)
V předvečeru před večeří jsme navštívili bar U Leopolda. Jeden z mála mumbajských opravdu západních barů, slavný díky knize Shantaram. Několik …. po teroristickém útoku naprosto obnovený, navíc však střežený gardou místních ozbrojených policistů. U vchodu nás uvítala reggae hudba a chlazené pivo a tapas v podobě slaných oříšků. Pokud se Vám v Asii opravdu stýská po domově a západní kultuře, doporučuji zde načerpat síly tradičním, však netradičně bezpečným jídlem a pitím.
Žádné komentáře:
Okomentovat