25.6.2009
Před odletem do Evropy mě čekalo několik dnů v Singapuru, což se již stalo na mé cestě v podstatě rutinou, byl jsem tam již potřetí. Tudíž jsem nepodnikal ničeho speciálního, kromě pravidelného plavání v bazénu a sledování Discovery, History, nebo National Geographic v televizi. Přiblížil se můj odjezd. Můj let do Londýna byl naplánován na jedenáctou hodinu večerní. Na letiště jsem vyjel na poslední chvíli a dostal jsem se tam hodinu a půl před plánovaným odletem. Již v první hale byl o mého letu divný čas, přikládal jsem to chybě displeje. U displeje druhého mi to už začalo být divné. O chvíli později mi slečna u přepážky vrazila do ruky papír s omluvou, že kvůli technické puruše se let odkládá na druhý den na hodinu čtrnáctou, tedy o patnáct hodin později. Super bylo, že jsem letěl s British Airways, tudíž jsem dostal pokoj zdarma v Traders hotel i s večeří, snídaní a obědem (večeře byla luxusní, hlavně grilované chobotničky a sashimi) a samozřejmě odvoz tam i zpět zdarma. Poněvadž mojí cestu z Londýna jsem měl naplánovanou až na přespříští den ráno, nějak zásadně mě to netrápilo. Druhý den v patnáct hodin jsme skutečně odletěli.
Ceesta přes, a nad půlkou světa, proběhla celkem příjemně. Technické problémy letadla, jež způsobily jeho půldenní zpoždění, pravděpodobně nebyly zcela odstraněny, neboť v půlce Boignu 747 nefungovala klimatizace. Přišlo mi lehce symbolické, že při přeletu nad Dillím a Agrou naše oddělenní vypadalo jako přeplněný indický autobus. V uličkách stáli zpocení pasažéři z přehřátého oddělení, jež se k nám chodili ochladit. Indická krajina připomínala dobře rozehranou šachovou partii rozdělenou mezi několik hráčů lehce se vlnícími veletoky, kanály a geometricky přesnými dálnicemi. Pákistán byl hornatý, opuštěný, pyšný ve své divokosti. U Kaspického moře líně hořely ropné věže. Pak přišla Evropa a nebe se zatáhlo. Až do Londýna jsme letěli v mracích. V deset večer jsme po několika okruzích nad touto megapolis přistáli na Heatrow. Po pasové kontrole jsme si ještě hodinu počkali na zavazadla (v zavazadlovém prostoru byl prý zpozorován nějaký pohyb a vše tedy muselo být důkladně prošetřeno) a poté již byl čas na jedno z posledních spojů do centra. Po dvou zmatených přestupech (nebyl jsem sám kdo nevěděl, kam metro jede, neboť každou stanici měnili hlášením jeho destinaci) jsem poslední stanici raději došel pěšky. V jednu ráno jsem byl u Conny. Chvíli jsme povídali, potom usnuli, já v osm vstal a šel na žlutý autobus do Prahy. Deset minut před jeho odjezdem jsem jej i našel, za poslední dvě libry v kapse si koupil šest kuřecích křidýlek, jež zastoupily snídani, oběd i večeři a z okna pozoroval industriální chaos, jež je nazýván moderní zástavbou. Poté jsem usnul a probudil se až v pět ráno v Praze.
První co mě překvapilo byla nová odbavovací hala na Florenci. Myslel jsem, že za čtyři měsíce se mnoho věcí nezmění, asi jsem se mýlil. Sedl jsem do prázdné tramvaje a odjel na Žižkov, vystoupil jsem u kostela a vydal se k Akropoli. Za rohem jsem narazil na nonstop. Před ním si něco klátivě vysvětlovali dva narudlí Ukrajinci, nebyl jsem si jist, jestli mají problém, nebo utužují přátelství. Ze dveří se ženský hlas vykřikoval Pepo, já tě stejně miluju. Na chodníku byla kaluž krve. Možná, že až tolik věcí se nezměnilo, utahovalo si ze mě české já. Vítej v doma, kde je tak krásně! Sestra na mě už čekala, odpoledne jsme na Parukářce přehazovali frisbee. Ke Hnátovi jsem se dostal až večer. Dal jsem si dvě plzně a snažil se servírce vysvětlit, že bych neměl platit, neboť jsem jejich lokál proslavil na internetu. Děda to zaplatil.
Žádné komentáře:
Okomentovat