27.4.2009
Po úspěšné včerejší rezervaci lístku mě ráno nabírá bílá dodávka a odváží na Pak Bara Pier, nástupní místo lodí plujících na Ko Tarutao a Ko Lipe. Většina turistů vyráží ten druhý, jež je plný nádherný resortů s vlastními bazény, nočních klubů a krásných korálů na potápění v moři. Já jedu na Ko Tarutao, největší ostrov ve stejnojmenném národním parku. Resorty tam nejsou žádné. Jediné, poněkud předražené ubytování poskytuje správa Národního parku. Naštěstí je možné tam spát i ve stanu na pláži za pěkných třicet bahtů na noc. Věda to předem, koupil jsem si v Trangu stan (byla to “nabídka, která se nedala odmítnout”). Stan mi dává také větší možnosti v samostatném pohybu po ostrově a trekingu v džungli, což mám také v plánu. Pláž je krásná, sněhobílá a naprosto prázdná (tedy až na kraby permoníky kterým věnuji následující kapitolu). Západy slunce jsou každý večer surreálně nereálné. Po třídenní bouřce je klid. Dorazil jsem ve správný moment.
Pro jednou jsem opět překvapen přátelstvím a pohostinností naprosto neznámých lidí. Potkal jsem tři Thajce, kteří jezdí každý rok na Tarurao na tři dny „dobít baterky“, než se opět vrátí k manželkám či do práce. Zaplatili si loď, jež je doveze na blízký ostrov (je uprostřed mezi Tarutaem a Lipe), kde je úžasné prostředí k potápění se. Na loď se vejde deset lidí a oni nám nabídli (mě, Clarice z Francie a Justine z Belgie – potkali jsme se na lodi při cestě na ostrov), že můžeme jet s nimi. Nic za to nechtěli, protože loď již zaplatili. Na ostrově jsme strávili celý den. Většinu času zabralo pozorování mořského dna, mořských okurek, hvězdic a jiných mlčenlivých obyvatel.
Další den jsme se byli projít na další hezkou pláž, jež se nachází asi dvanáct kilometrů od tábora. Po válení se a odpolední dřímotě jsme zpět jeli dodávkou, kterou zavolali naši známí Thajci. Jim, ani holkám (a vlastně ani mě), se pěšky nechtělo, jednou projitá cesta je najednou dvakrát delší. Další den jsem se vydal na opačnou stranu ostrova, kam již cesta pro auta nevedla.
Žádné komentáře:
Okomentovat