Japonská divočina

15.5.2009

Z Kjóta se přesunuji do Nagoyi, kde na mě na nádraží čeká Luděk. Hledáme jeho auto, potom benzinku a konečně vyrážíme směrem jih na poloostrov Kii (nebo Kiijský poloostrov, obojí zní divně). Je to až třetí plán, pro který se rozhodujeme. První variantu – výbornou skálu nalezení v Gozajši zavrhujeme, protože má pršet a v okolí nic kromě skály na lezení není. Druhá varianta – ještě lepší lezení na poloostrově Izo směrem na Tokyo zavrhujeme ze stejného klimatického důvodu s jedním navíc – Izo je pět hodin cesty autem, tedy celkem z ruky. Nakonec po konzultaci s japonským horolezeckým průvodcem (z jehož stránek dokáži vydolovat pouze obtížnosti tras napsané arabskými číslicemi) vybíráme cestu na jih, pod Owase bay, kde se má nacházet skála Tategasaki vystavená vrtochům Tichého oceánu. A pokud bude pršet, můžeme projet nedaleký Národní park. Z Nagoyi jsme vyjeli přibližně v devět hodin večer a o půl jedenácté jsme se vymotali z města. Kolem půlnoci jsme přestali stát na každé světelné křižovatce, jež jsou na této silnici první třídy zhruba po kilometru. Objevily se první pahorky. Zastavili jsme kolem druhé, na místě, kde předtím postávali dva srnci. Ležérně uvolnili místo pro dodávku a poodešli o pět metrů dále, odkud odmítli utéci, i když jsme je pozorovali pod plnou palbou světlometů. Za pár minut se přesunuli trochu hlouběji do lesa, odkud nás ještě půl hodiny častovali výhružnými skřeky. Je zvláštní, že dokáží vůbec přežít, když je nekrmí myslivci (kteří tady asi vůbec nejsou, vzhledem k tomu, že se vůbec nebáli). Myslivci u nás přece tvrdí, že pokud by nekrmili, tak všechna zvířátka umřou hlady. Asi jsou tady zvířátka více šikovná a samostatná, i když vypadají úplně stejně (šikmé oči nemají). Spát jsme šli kolem půl čtvrté, kdy se pár piv a meruňkovice postaralo o rychlou narkózu.

Ráno jsme vstali kolem půl desáté a pokračovali v cestě na jih. Krajina kolem Owase je opravdu nádherná. Japonsko je země bez kompromisů. Většina obyvatel žije v několika obřích aglomeracích, z nich největší je Tokyo-Yokohama. Tato megapolis, ve které žije přes dvacet pět milionů lidí (ze 125 milionové japonské populace), je považována za největší na světě (v počtu obyvatel je konkurencí především Mexiko City). Všechna velká města jsou položena v nížinách, v horách Japonci skoro vůbec nežijí, hory byly vždy místem bohů. Jsou tedy velice opuštěné, pokryté lesy-pralesy, svahy strmé, divoké a neschůdné. Treky mimo vyznačené cesty jsou v podstatě nemožné. Přirovnal bych to ke snaze vyjít si na Petřín kolmo vzhůru, když by byl Petřín pokryt Boubínským pralesem. Bez mačety si prostě nedojdete ani na záchod.

Tak trochu náhodně se nám podařilo najít onu lezeckou skálu u moře. Přístup k ní byl poněkud neschůdný, pokud bych tak eufemicky nazval onen deštěm zmáčený šedesátistupňový třicetimetrový svah. Námaha se však bohatě vyplatila. Skála je nádherná a lagunka pod ní plná přerostlých krabíků byla tím nejlepším místem na první koupání v Tichém oceánu. Po povinném kochání a focení jsme pokračovali dále. U Shingu jsme se zanořili do vnitrozemí a neúprostně ukrajovali kilometry směrem na Yunoyama a Kawa-yu onsen. Onseny jsou horké termální prameny, jež jsou v Japonsku téměř všude. Je to jedna z mála výhod jinak spíče nepopulární tektonické aktivity. Většina z nich je již dnes bohužel v areálech hotelů, či jiných placených záležitostí. Tyto jsou jedny z mála zbylých, kde se můžete skutečně „onsenovat“ přímo v řece. Složité to není, najdete místo,kde se z řeky kouří a při přiblížení i pekelně smrdí. Potom rychle překonáte ledovou řeku a sednete do horkého místa. Pokud se vám zdá horké málo, odhrnete pár kamenů, pak se většinou oteplí. Jeden onsen večer na spaní, druhý ráno na probuzení, třetí odpoledne na ohřátí, to vše propojené jízdou autem po úžasně členité a lidmi opuštěné vysočině, tak by se ve zkratce dala popsat neděle.