Kjóto

15.5.2009

Vystupuji v Kjótu, bývalém hlavním městě Japonska (Kyoto znamená v překladu hlavní město, zatímco Tokyo pro změnu „Východní hlavní město“. Prsa (a také otec) se řeknou čiči ale to sem nepatří). Měl jsem trochu štěstí, neboť se dnes koná festival (jmenuje se Nějak, název asi většině lidí nic neřekne – ale koná se každý rok 15.května a strýček Google ve spojení datumu a slov festival a Kyoto rozhodně podá fundovanější vysvětlení, než já po polovině novozeládského „piva“ s podivným názvem Sparkling Hop). Jedná se o historický průvod městem o celkové délce jeden kilometr (průvodu). Luděk, kterého potkám večer a projedeme jeho dodávkou notný kus přírody pod Nagoyou (možná se vám zdá, že předbíhám, ale už se to stalo, takže vlastně vzpomínám), mi poslal kontakt na Emi, Japonku, která kousek od Kyota bydlí, a protože se na festival také chystala, tak se nabídla jako doprovod (odstavec třemi větami je celkem slušný výsledek, nemyslíte?).

Průvod se dlouho chystá a potom poměrně rychle prochází. Japonců je všude kolem jako v Japonsku, tedy na každém kroku dva. Ještě že už nejsem v Indii, tam by se prostor teprve začínat plnit. Kjóto je velice malebné, plné chrámů a údajně i zeleně (nějaká tam je, ale na Stromovku to nemá). Procházíme se po chrámech, učím se rozeznávat šintoistické chrámy od budhistických (podle barviček). U řeky řádí hejno orlů (nebo možná jiných dravců, od skautování již uběhlo Tiché moře času), ženě na vedlejší lavičce jeden vytrhává svačinu a mizí v oblacích (svačina mu naneštěstí vyklouzla a spadla na zem). Jedna z malebných čtvrtí je oblast gejš. Pár jich tam je ale turistů rozhodně více. V podstatě všechny budovy v Japonsku starší padesáti let jsou postaveny ze dřeva, proto nepřekvapí, že i největší dřevěná stavba na světě se nachází tam (jeden z chrámů v Kyotu – rozlohou na několik fotbalových hřišť, taková Akropolis ze dřeva).