2.5.2009
Dopolední trajekt mě odváží na pevninu – Pak Bara Pier, z kterého se dvěma přestupy zhruba za hodinu dostávám na Thammalang Pier – jiné molo asi o sto kilometrů jižněji, nástupní místo pro lodě jedoucí do Malajsie. Venku je klasické vedro, dopoledne již přes třicet stupňů. Nastupuji na loď a obraz se mění: stupňů patnáct (odhadem), americký karate seriál na zrnité televizi, na moře blbne i vide
o. Vystupuji na Langawi, přesněji řečeno v Kuahu, jediném opravdovém městě na ostrově. První dojem – synonymum pro civilizaci a přerostlé nákupní středisko. Ostrov naplněný především malajskou populací, který není až tolik „ztracen“ v oceánu, neboť hostí velké letiště a zároveň je jednou velkou bezcelní zónou, takže kromě máchání se v moři se sem jezdí za nákupy. Beru si taxík a přesouvám se na druhou stranu ostrova. Tam na mě čekají dvě české holky na výletě za teplem, lahodná meruňkovice a maďarskej salám. Jak lépe si představit setkání na opačném konci světa?
Druhý den jsme si půjčili auto a vyrazili na výlet. Auto bylo místní, značka subatomárně pokroková – Proton (jezdí tady všude). Nevím, jestli bylo vyrobené jenom z domácích materiálů, plně recyklovatelné zcela určitě nebylo. Při třetím vystoupení a zamčení auta se mi již nepodařilo odemknout dveře u řidiče a za volant jsem se soukal přes spolujezdce (tedy na místě řidiče u nás, abych to vše ještě trochu zkomplikoval). Řadící páka vlevo, táhla na stěrače také, blinkry vpravo. Člověk si rychle uvědomí, jak moc má návyky v řízení zažité a provádí je automaticky. První půl hodinu jsme blikali velice sporadicky, zato neustále stírali kapičky deště z předního okénka. Pršelo vydatně, takže na Škodu (abych si rýpnul do českého výrobce), to nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat